ČMKOS dnes před podobným vývojem varuje v souvislosti s připravovanou redefinicí závislé práce. Příběh z Mariánských Lázní ukazuje, že tlak na nahrazování zaměstnanců OSVČ není hypotetický scénář budoucnosti. Děje se už dnes – i za současných pravidel. Fagotistka Markéta Davidová popisuje, jak měl převod fungovat, proč ho hudebníci odmítli a jak se jim společně s odbory podařilo ubránit.
U vás se skutečně jednalo o tom, že by většina hudebníků přestala být zaměstnanci a začala pracovat na IČO. Jak takový návrh vůbec vznikl?
Náš orchestr je dlouhodobě podfinancovaný a uvědomují si to všichni – zaměstnanci, vedení i správní rada. Je to orchestr, který opravdu drží pohromadě hlavně díky lidem, kteří tu práci chtějí dělat. Spousta kolegů ani nebydlí v Mariánských Lázních, dojíždějí a dávají do toho i vlastní peníze. Takže všichni víme, že ekonomická situace orchestru jednoduchá není.
Převod na OSVČ nám ale nebyl představený způsobem: potřebujeme na vás ušetřit. Právě naopak. Bylo nám vysvětlováno, že na tom vyděláme my. Že budeme mít větší svobodu, budeme si moci lépe rozhodovat, kdy chceme hrát se Západočeským symfonickým orchestrem a kdy chceme vzít jiný hudební projekt. A zároveň za koncerty s orchestrem dostaneme výrazně více peněz.
V hudebním prostředí je to docela chytrý argument, protože my systém práce na jednotlivé „kšefty“ dobře známe. Chodíte normálně do orchestru a najednou vám zavolají s nabídkou zahrát si někde jinde. Může to být finančně zajímavé, ale může to být také prestižní příležitost – třeba zájezd s významnějším orchestrem do zahraničí. Jako zaměstnanec pak musíte řešit volno, případně za sebe sehnat náhradu. Když vám tedy někdo řekne, že jako OSVČ budete mít volnější ruce a ještě dostanete za koncert více peněz, na první pohled to může skutečně vypadat lákavě.
A kdy vám začalo docházet, že skutečnost může vypadat jinak?
Ve chvíli, kdy se přestanete dívat jenom na tu částku napsanou na faktuře za jeden koncert. Na prvním papíře vám někdo ukáže: podívejte se, kolik si vyděláte. Jenže potom přijde druhý papír a začnete počítat sociální a zdravotní pojištění, náklady na účetní, rezervu na dobu, kdy žádná práce nebude, výpadek příjmů v případě nemoci nebo nutnosti pečovat o rodinu, případně to, kolik byste si měli odkládat na stáří. A najednou se ta velká částka začne zmenšovat.
My navíc z vlastní zkušenosti víme, jak nepravidelná práce na zakázku je. Může se stát, že vám během jednoho týdne zavolají tři orchestry a všechny tři nabídky jsou výborné. Jenomže vy můžete být ve stejnou dobu jenom na jednom místě. Dvě odmítnete – a potom se vám třeba dva měsíce nikdo neozve. Zálohy a ostatní náklady ale musíte zaplatit i v těch měsících, kdy žádná nabídka nepřijde.
Pro mě tedy nebyla největším problémem samotná otázka, jestli bude částka za jeden koncert vyšší nebo nižší. Zásadní byla ztráta jistoty, že nebudu mít práci a pravidelný příjem.
Takže podle vás neplatí jednoduchá představa: budu dál dělat stejnou práci pro stejného zaměstnavatele, jen místo výplaty dostanu vyšší částku na fakturu?
Právě to je podle mě iluze. Nikdo vám jako OSVČ nedá jistotu, že budete pro ten orchestr dál pracovat ve stejném rozsahu. Kdyby se pouze změnila hlavička smlouvy, ale jinak bychom byli pořád stejně stabilní součástí orchestru, tak by to vlastně ani nedávalo smysl. Jedním z důvodů, proč je OSVČ pro objednavatele výhodnější, je právě to, že vůči tomu člověku nemá stejné povinnosti jako vůči zaměstnanci.
A my ten mechanismus z muzikantského prostředí známe velmi dobře. Představte si, že jako OSVČ odehrajete první, druhý a třetí koncert. Na čtvrtý dostanete čtyřicítky horečky a den před koncertem ho musíte zrušit. Najít za Vás na poslední chvíli náhradu není v hudebním prostředí vůbec jednoduché. Nemoc se vám protáhne nebo se vám později jeden koncert nepovede, protože vám není dobře nebo máte prostě špatný den. Následek? Vaše telefonní číslo se v seznamu lidí, kterým se volá, začne posouvat dolů.
To není nějaká teorie. Na kšeftech to takhle funguje. Jednou nabídku odmítnete, podruhé ji odmítnete a potřetí už vám třeba nikdo nezavolá, protože si našli někoho jiného. Jako OSVČ nemáte nárok na to, aby vám někdo další zakázku dal.
U zaměstnance samozřejmě také neexistuje absolutní jistota, že bude mít jedno zaměstnání navždy. Ale existují pravidla, výpovědní lhůty a ochrana v určitých životních situacích. Nemůže to tedy fungovat tak, že se člověk jednoduše stane OSVČ, dostane o něco víc na faktuře a všechno ostatní zůstane při starém. Nezůstane.
Koho by takový způsob fungování podle vás ohrožoval nejvíc?
Především lidi, kteří jsou z nějakého důvodu snadněji nahraditelní. Člověka, který má častější zdravotní problémy, někoho ve vyšším věku nebo prostě kolegu, kterému se určitou dobu tolik nedaří. V každém pracovním kolektivu máte lidi v různých životních situacích a samozřejmě také různě silné hráče.
V zaměstnaneckém systému jste pořád součástí jednoho tělesa. Pokud celý systém převedete na jednotlivé zakázky, může se velmi snadno stát, že někdo bude dělat půl roku, ale potom už mu nikdo nezavolá a místo něj se začne volat někdo jiný. Objednavatel už nemusí řešit, jestli člověk přišel o stabilní příjem nebo co s ním bude dál.
A právě proto jsme nevěřili, že bychom se všichni jednoduše převedli na IČO a dál zůstali stejným orchestrem. Na papíře můžete mít napsanou krásnou částku za jeden večer. Jenže podstatná otázka zní: kolik takových večerů skutečně dostanete? A tohle analogicky platí pro všechny potenciálně dotčené obory: šička udělá zakázku na sto svetrů, ale další tři měsíce jí objednatel nezadá ani jeden. Sociální pracovnice obstará péči o své klienty, ale na další měsíc už objednávku nedostane, protože místo ní dá podnik objednávku třeba cizinci, který je ochoten udělat práci mnohem levněji.
Může to tedy mít dopad i na samotnou cenu práce?
To už vidíme dnes. V hudebním prostředí existují produkce, kde mezi sebou nesoutěží pouze jednotliví muzikanti, ale celé orchestry. Typickým příkladem mohou být různé komerční koncerty. Kdo nabídne nižší cenu, získá zakázku. A jestliže organizátor nebo manažer musí stlačit cenu celé produkce, začne hledat, kde ušetřit.
Nakonec se to velmi často projeví právě na lidech. Na honorářích, ubytování, dopravě, zázemí. Můžete jet osm hodin autobusem do Hamburku, následně absolvovat čtyřhodinovou zkoušku, tříhodinový koncert a dalších osm hodin jet zpátky. Když je zakázka stlačená na opravdu nízkou cenu, začnete nakonec řešit i to, jestli má autobus klimatizaci, jestli funguje toaleta nebo jestli dostanete alespoň vodu.
A zároveň tím postupně klesá kvalita. Lepší muzikanti si v určitou chvíli řeknou, že za takových finančních a pracovních podmínek hrát nebudou. Když celý systém postavíte především na nejnižší ceně, nakonec získává výhodu ten, kdo je ochotný pracovat nejlevněji. To může nějakou dobu fungovat, ale postupně tím poškozujete i samotný produkt, který chcete nabízet.
Není ale právě práce na IČO pro řadu lidí skutečně svobodnější?
Určitě je a znám lidi, kteří přesně proto OSVČ být chtějí. Někomu vyhovuje deset měsíců intenzivně pracovat a potom na dva měsíce odjet. Někdo chce cestovat, kombinovat různé projekty, nechce řešit, jestli má pět týdnů dovolené nebo jestli si může vzít volno současně s kolegou. Ti lidé s tím počítají, vědí, že si musejí sami platit odvody a vytvářet rezervy, a výměnou za to získávají skutečnou samostatnost.
Takový systém je podle mě úplně v pořádku. Podstatné ale je, aby to opravdu byla volba a aby OSVČ skutečně fungovala jako OSVČ.
Pokud pět dní v týdnu pracuji pro jeden podnik, moje práce se řídí jeho provozem, dostávám od něj pravidelně peníze a fakticky funguji podobně jako zaměstnanec, potom je otázka, v čem přesně spočívá moje podnikatelská samostatnost. Pouhé vystavení faktury přece ještě z člověka skutečného podnikatele neudělá.
Skutečný živnostník podle mě ví, proč si takový způsob práce vybral a co za svou větší svobodu nese. Problém nastává ve chvíli, kdy se IČO stane podmínkou k tomu, abyste vůbec mohl dělat práci, která předtím normálně existovala jako zaměstnání.
Jak se návrh na převedení orchestru na OSVČ postupně vyvíjel?
Nejdřív jsme samozřejmě neřešili nějakou právní definici švarcsystému. Viděli jsme hlavně, že se mění fungování orchestru. Přibývala práce, do plánů se vkládaly další komerční zakázky a množství práce začalo být vzhledem k našim příjmům opravdu vysoké. Vedení argumentovalo tím, že kultura je ve složité situaci a peníze se musejí někde vydělat. A postupně se jako řešení začal objevovat právě přechod hudebníků na OSVČ.
V kanceláři by zůstala část zaměstnanců, ale většina muzikantů by už zaměstnanci nebyla. Současně nám bylo vysvětlováno, že se tím pomůže orchestru a že také my sami budeme mít díky vyšším odměnám za jednotlivá vystoupení více peněz.
V tu chvíli jsme se obrátili na odbory. A to pro nás bylo strašně důležité, protože nejsme právníci a nemáme načtené všechny paragrafy. Popsali jsme, jak má celý model fungovat, jak má být práce organizovaná a co se po nás chce. Z centrály Unie orchestrálních hudebníků jsme dostali podporu a také nám pomohli pochopit, že podle toho, co popisujeme, už se skutečně dostáváme k problému švarcsystému.
Během těch měsíců navíc do naší odborové organizace vstoupilo mnoho dalších kolegů. Najednou jsme v tom nebyli sami a zároveň jsme věděli, že tvrzení „jiná možnost prostě není“ nemusíme automaticky přijmout.
V určité chvíli už tedy vedení řeklo napřímo, že většina hudebníků má být OSVČ?
Ano. Na společné schůzce už potom bylo otevřeně řečeno, že má jít o klasické převedení na OSVČ. Návrh přitom nebyl nějaký nápad napsaný na jednom papíru. Byly připravené tabulky, propočty, celá sezona včetně programů a sólistů a výpočty toho, kolik bychom si měli vydělat.
My jsme přesto nesouhlasili. A naprosto zásadní bylo, že jsme v tom byli zajedno prakticky všichni – členové odborů i nečlenové, mladší i starší kolegové. Každý z nás přitom byl v trochu jiné situaci. Mladší muzikanti mohli odejít jinam, někteří starší už byli blízko důchodu. Přesto jsme se shodli, že takový systém by poškodil nejen jednotlivé lidi, ale nakonec i samotný orchestr.
Měli jsme pocit, že možná rok nebo dva by to nějak fungovalo. Potom by část lidí přestala jezdit, protože by se jim to ekonomicky nevyplatilo, další by odešli jinam a místo stálého orchestru byste postupně skládali těleso podle toho, koho právě dokážete sehnat. U orchestru přitom potřebujete, aby lidé hráli dlouhodobě společně. Stabilita není nějaký luxus navíc, je to součást fungování toho tělesa.
Převod měl nastat od ledna 2025. Jak se vám nakonec podařilo plán zastavit?
Celé se to řešilo přibližně půl roku. Mluvili jsme s vedením, správní radou, odbory a postupně jsme se dostali až k vedení města. A tam se podle mě ukázala důležitá věc: když někdo řekne, že existují pouze dvě možnosti – buď zaměstnance převedeme na OSVČ, nebo organizace ekonomicky nepřežije –, ještě to neznamená, že skutečně žádné jiné řešení neexistuje.
Starosta se o situaci začal podrobněji zajímat a město nám nakonec dalo podporu. Současně ale samozřejmě chtělo jistotu, že když do orchestru vloží další prostředky, nerozpadne se za tři měsíce. Došlo ke změně vedení a my jsme na druhou stranu přislíbili, že uděláme maximum pro to, aby orchestr v roce 2025 fungoval, hrál a dokázal si část peněz vydělat.
A povedlo se to. Dokázali jsme, že existují i jiné způsoby, jak ekonomickou situaci orchestru řešit, než jednoduše převést zaměstnance na OSVČ.
Je tedy hlavním ponaučením držet spolu? V případě orchestru skoro doslova držet basu?
Určitě. Kdyby každý přemýšlel pouze sám za sebe a několik lidí si řeklo, že jim zrovna nabízená částka na IČO vyhovuje, mohlo to dopadnout úplně jinak. Důležité bylo, že jsme se dokázali shodnout napříč orchestrem a že za námi stála odborová organizace.
Pro manažera nebo zřizovatele může být převedení lidí na OSVČ velmi jednoduché řešení. Jenže jednoduché řešení nemusí být dlouhodobě dobré řešení. Pokud chcete udržet stabilní organizaci, tradici a zkušenosti, potřebujete také stabilní lidi. To podle mě platí u orchestru stejně jako v řadě dalších profesí.
A zaměstnanecký poměr navíc neposkytuje stabilitu jen zaměstnancům. Je výhodný i pro samotného zaměstnavatele. Když například město potřebuje, aby orchestr zahrál při nějaké mimořádné události, dnes má stálé těleso, na které se může obrátit. Pokud by místo něj existovalo několik desítek samostatných OSVČ, může zjistit, že zrovna polovinu muzikantů nesežene, protože už mají jiné zakázky.
Na to se podle mě v celé debatě někdy zapomíná. Zaměstnání není jen soubor práv, která něco stojí zaměstnavatele. Je to také vztah, který oběma stranám poskytuje určitou míru jistoty. A jestli chceme udržet fungující firmy, instituce, služby nebo třeba v našem případě více než dvě století existující orchestr, je právě tahle stabilita velmi důležitá.