Více neschopenek neznamená vyšší nemocnost
Debata o návratu karenční doby se opírá především o růst počtu krátkodobých pracovních neschopností. Často zaznívá argument, že pokud zaměstnanec dostává náhradu mzdy už od prvního dne nemoci, může být méně motivován zůstávat v práci. Samotný počet vystavených neschopenek ale není dostatečný ukazatel pro hodnocení celkové nemocnosti. Důležité je sledovat také to, jak dlouho lidé stonají, kolik jich v průměru každý den chybí na pracovištích a kolik pracovních dnů se celkem zamešká. ČMKOS podrobně analyzovala veřejně dostupná data.
Po zrušení karenční doby v červenci 2019 skutečně přibylo krátkodobých pracovních neschopností. Současně ale klesal počet těch delších a zkrátila se průměrná délka jedné pracovní neschopnosti. Růst počtu evidovaných nemocí proto nelze automaticky interpretovat jako růst celkové nemocnosti. Data za poslední roky tak ukazují rozdílný vývoj jednotlivých ukazatelů: krátkodobých neschopenek je více, zatímco celkový počet prostonaných dnů, průměrný počet lidí v pracovní neschopnosti i průměrná délka pracovní neschopnosti jsou nižší než v roce 2019.
V roce 2025 bylo v Česku evidováno 2,498 milionu nových případů pracovní neschopnosti. Meziročně se jejich počet zvýšil o 0,9 procenta, tedy přibližně o 22 tisíc případů. Ve srovnání s rokem 2019 bylo nových případů o 583 tisíc více. Tento údaj je ale potřeba číst společně s ostatními ukazateli. V roce 2025 chybělo kvůli dočasné pracovní neschopnosti každý den v průměru 213,8 tisíce nemocensky pojištěných osob. To bylo přibližně stejně jako v roce 2024, ale o čtyři procenta méně než v roce 2019.
Ještě výraznější je vývoj celkového počtu prostonaných dnů. V roce 2025 jich bylo přibližně 78 milionů, tedy o 0,6 procenta méně než v předchozím roce a o čtyři procenta méně než v roce 2019. Průměrná délka pracovní neschopnosti navíc klesla z 42,4 dne v roce 2019 na 31,2 dne v roce 2025. Za šest let tedy průměrná délka jedné pracovní neschopnosti klesla o více než 11 dní.
Lidé v průměru nestonají déle. Naopak
Vývoj potvrzuje také průměrné procento pracovní neschopnosti. V roce 2019 činilo 4,7 procenta, zatímco v letech 2024 a 2025 dosahovalo 4,5 procenta. Při srovnání je samozřejmě nutné zohlednit mimořádné covidové roky, které vývoj nemocnosti výrazně ovlivnily. Pokud ale srovnáme období před pandemií s posledními dostupnými roky, data nepodporují jednoduché tvrzení, že po zrušení karenční doby celková nemocnost vzrostla.
Změnila se především struktura pracovních neschopností. Po odeznění covidových let se podíl nemocí trvajících do 14 dnů ustálil přibližně na 63 procentech. Současně ale klesal podíl onemocnění trvajících déle než tři týdny. Tento vývoj je patrný napříč sledovanými skupinami onemocnění. U nemocí dýchacích cest se například průměrná délka pracovní neschopnosti snížila z 15,5 dne v roce 2019 na 11,3 dne. Krátkodobých evidovaných nemocí tedy přibylo, ale dlouhodobějších pracovních neschopností současně ubylo.
Karenční doba může nemoc přesunout do jiné kategorie
Samotný pokles počtu neschopenek neznamená, že lidé méně stonají. Pokud zaměstnanec ví, že první dny nemoci pro něj znamenají úplný výpadek příjmu, může se rozhodnout pracovní neschopnost vůbec neřešit, vzít si dovolenou, využít sick day nebo jednoduše nemoc přechodit. V evidenci potom žádná neschopenka není, přestože zaměstnanec nemocný je.
Na tento mechanismus upozornila také studie IDEA při CERGE-EI z roku 2022, která hodnotila zkušenosti s karenční dobou zavedenou v roce 2008. Podle studie sice během karenční doby kleslo využívání pracovní neschopnosti, celková zameškaná pracovní doba se ale nezměnila. Část absence se pouze přesunula do jiných kategorií, například dovolené nebo sick days. Méně evidovaných neschopenek tak samo o sobě nemusí znamenat méně skutečné absence.
Z pohledu zaměstnavatelů i celé ekonomiky je proto důležité, co se stane s člověkem, který je nemocný, ale kvůli ztrátě příjmu zůstane v práci. Karenční doba může snížit počet evidovaných krátkodobých nemocí, ale sama o sobě neřeší příčinu nemocnosti. Může naopak vést k tomu, že zaměstnanci budou část lehčích onemocnění přecházet a do pracovní neschopnosti nastoupí až v okamžiku, kdy se jejich stav zhorší.
Nemocenské pojištění dnes vytváří miliardové přebytky
Druhým zásadním bodem současné debaty je finanční situace nemocenského pojištění. Od ledna 2024 zaměstnanci znovu odvádějí na nemocenské pojištění 0,6 procenta svého vyměřovacího základu. Vývoj příjmů a výdajů přitom ukazuje, že systém v posledních dvou letech nevykazuje nedostatek prostředků. Naopak.
V roce 2024 dosáhly příjmy nemocenského pojištění 57,744 miliardy korun, zatímco výdaje činily 47,545 miliardy korun. Rozdíl představoval 10,199 miliardy korun. V roce 2025 příjmy vzrostly na 62,268 miliardy korun a výdaje na 48,830 miliardy korun. Přebytek tak dosáhl 13,438 miliardy korun. Za roky 2024 a 2025 tak nemocenské pojištění vytvořilo celkový přebytek 23,7 miliardy korun.
Rok | Příjmy | Výdaje | Rozdíl |
2023 | 42,769 mld. Kč | 45,451 mld. Kč | −2,653 mld. Kč |
2024 | 57,744 mld. Kč | 47,545 mld. Kč | +10,199 mld. Kč |
2025 | 62,268 mld. Kč | 48,830 mld. Kč | +13,438 mld. Kč |
Nemocenské pojištění tedy dnes není systémem, kterému by docházely peníze. Naopak vytváří výrazný přebytek. Analytické oddělení ČMKOS zároveň upozorňuje, že vzhledem ke krátké době od obnovení zaměstnaneckého pojistného je pro dlouhodobé hodnocení potřeba sledovat vývoj i v dalších letech.
Krátkodobý pokles neschopenek už Česko zažilo
Česká zkušenost z minulosti ukazuje, že karenční doba skutečně může počet evidovaných pracovních neschopností krátkodobě snížit. Po zavedení třídenní karenční doby v roce 2008 bylo v prvním pololetí průměrné procento pracovní neschopnosti o 15 procent nižší než ve stejném období roku 2007. Po jejím zrušení v polovině roku se rozdíl výrazně zmenšil. Po opětovném zavedení karenční doby v roce 2009 pak pracovní neschopnost znovu poklesla. V dalších letech ale opět rostla.
Krátkodobý pokles počtu neschopenek tedy není totéž jako dlouhodobé snížení nemocnosti. Pokud je cílem skutečně zdravější pracovní síla a méně zameškané práce, je potřeba sledovat nejen počet vystavených neschopenek, ale také celkový počet prostonaných dnů, délku nemocí a počet lidí, kteří kvůli nemoci chybějí na pracovišti.
Kdo by tedy na návratu karenční doby ušetřil?
Pokud by se karenční doba vrátila v podobě, v jaké fungovala v minulosti, zaměstnanec by v prvních třech pracovních dnech nemoci nedostal žádnou náhradu mzdy (v případě směnného provozu to může být i více dnů). Náklady spojené s krátkodobým onemocněním by tak zčásti nesl sám. V praxi by to znamenalo okamžitý výpadek příjmu právě v době, kdy zaměstnanec nemůže pracovat, zatímco zaměstnavatel by u těchto prvních dnů nemusel poskytovat náhradu mzdy.
Návrat karenční doby nepředstavuje řešení finančního problému nemocenského pojištění – žádný problém tu totiž neexistuje. Znamenal by především přesun části nákladů krátkodobé nemoci na člověka, který do systému nemocenského pojištění sám povinně přispívá. Celkově by se tak změna projevila pouze jediným způsobem: úsporou zaměstnavatele a navýšením jeho zisků na úkor zaměstnance a propadu jeho příjmů.
Karenční doba v číslech
23,7 miliardy Kč – přebytek nemocenského pojištění za roky 2024 a 2025.
0,6 % – sazba nemocenského pojištění, kterou od roku 2024 odvádějí zaměstnanci.
31,2 dne – průměrná délka pracovní neschopnosti v roce 2025.
42,4 → 31,2 dne – pokles průměrné délky pracovní neschopnosti mezi roky 2019 a 2025.
−4 % – pokles počtu prostonaných dnů oproti roku 2019.
−4 % – pokles průměrného počtu nemocensky pojištěných osob v pracovní neschopnosti oproti roku 2019.
4,7 → 4,5 % – pokles průměrného procenta pracovní neschopnosti mezi rokem 2019 a lety 2024–2025.
2,498 milionu – počet nových případů pracovní neschopnosti v roce 2025.
Karenční doba není evropským standardem
Z 27 členských zemí Evropské unie má 16 zemí nulovou karenční dobu, 9 zemí třídenní a 2 země jednodenní.
Zdroj: Analytické oddělení ČMKOS.
