„Včerejší výrok ministra práce odkryl, jak vláda přemýšlí. Zaměstnavatelé si řeknou o osm nebo devět miliard a ministr odpoví, že jejich nápad není k zahození. Hlas milionů zaměstnanců, kteří vytvářejí hodnoty, platí daně a pojistné a při nemoci musejí mít z čeho zaplatit nájem, energie a jídlo, vládu zjevně nezajímá. Tohle už není sociální politika. Tohle je přímá služba velkému byznysu placená z výplat nemocných lidí,“ uvedl předseda ČMKOS Josef Středula. Za ironické poté označil, že to byla právě vláda ANO a ČSSD (tehdy podporovaná KSČM), která karenční dobu v roce 2019 zrušila.
Ministr Juchelka současně uvedl, že obnovení karenční doby by nemělo žádný dopad na státní rozpočet. Ministerstvo financí odhaduje současné náklady zaměstnavatelů na náhradu mzdy za první tři pracovní dny nemoci na 8,5 až 9 miliard korun ročně. Podstata návrhu je tedy zcela zřejmá: státu neušetří ani korunu. Přesune však miliardy korun od nemocných zaměstnanců k firmám.
Podle propočtu ČMKOS založeného na struktuře příjmů státního rozpočtu vytvářejí zaměstnanci a důchodci prostřednictvím daní, pojistného a spotřeby 87 procent jeho příjmů, zatímco daně firem a korporací představují 13 procent. Přesto vláda při střetu zájmů zaměstnanců a velkého byznysu znovu automaticky naslouchá hlasitější firemní lobby.
„Vzkaz, že zaměstnavatelé po něčem volají, nemůže ministrovi práce stačit jako důvod k odebrání ochrany zaměstnancům. Ministerstvo práce má hájit důstojné pracovní podmínky a vést sociální dialog, ne fungovat jako podatelna zaměstnavatelských svazů. Lidé už od roku 2024 znovu odvádějí ze své mzdy 0,6 procenta na nemocenské pojištění. Teď jim vláda chce říct, že když skutečně onemocní, mají první tři směny přežít bez jediné koruny náhrady. To je naprosto asociální a nepřijatelné,“ zdůraznil Josef Středula.
Karenční doba dopadá nejtvrději na zaměstnance s nízkými příjmy, samoživitele, rodiny s dětmi a domácnosti bez finanční rezervy. Zvlášť tvrdá je pro lidi, kteří nemohou pracovat z domova a nemají sick days: pro pracovníky ve výrobě, obchodu, dopravě, zdravotnictví, sociálních službách, školství, veřejných službách a dalších profesích, bez nichž se společnost neobejde. Dobrovolný benefit nabízený jen částí firem nemůže nahrazovat rovnou zákonnou ochranu všech zaměstnanců.
Označení „první tři dny nemoci“ navíc skutečný dopad karenční doby nemusí nutně vystihovat. Pokud by se vrátila ve své dřívější podobě, u zaměstnanců ve směnném provozu by se týkala prvních naplánovaných pracovních hodin až do rozsahu 24 hodin. U zdravotní sestry, hasiče, řidiče, pracovníka ve výrobě nebo sociálních službách se dvěma dvanáctihodinovými směnami by tak mohly bez náhrady zůstat dvě celé směny. Jestliže jsou mezi nimi podle rozpisu volné dny, období bez jediného placeného pracovního dne se může protáhnout na čtyři, pět i více kalendářních dnů. Za technickým pojmem „karenční doba“ se proto může skrývat velmi citelný výpadek části měsíčního příjmu.
Už dnes znamená pracovní neschopnost citelný propad příjmu. V prvních čtrnácti kalendářních dnech dostává zaměstnanec náhradu pouze za pracovní dny, a to ve výši 60 procent redukovaného průměrného výdělku. Karenční doba by tento propad ještě prohloubila a člověka s horečkou nebo infekcí postavila před volbu mezi zdravím a zaplacením účtů.
Odbory upozorňují, že výsledkem opatření nebude zázračně zdravější pracovní síla. Část nemocných půjde do práce, nakazí kolegy a ohrozí zákazníky, pacienty nebo klienty. Neléčená nemoc se může zhoršit a protáhnout, výkon zaměstnance klesá a roste riziko chyby či pracovního úrazu. Zdánlivá krátkodobá úspora zaměstnavatele se tak může rychle proměnit ve vyšší náklady pro další firmy a organizace, zdravotnictví i celou společnost.
Čísla navíc nepotvrzují tvrzení o masovém zneužívání nemocenské. Data MPSV za první rok po zrušení karenční doby ukázala, že podíl pracovních neschopností trvajících jeden až tři dny vzrostl pouze ze 4,2 na 4,7 procenta. Porušení léčebného režimu bylo prokázáno přibližně u tří nemocných z tisíce.
Podle údajů ČSSZ se mezi prvními čtvrtletími let 2019 a 2025 průměrná délka ukončené pracovní neschopnosti naopak snížila z 38,51 na 27,77 dne, tedy téměř o 28 procent. Vývoj ovlivňuje více faktorů, rozhodně však nedává vládě žádný podklad pro kolektivní trest všech nemocných zaměstnanců.
Podezření na neoprávněnou pracovní neschopnost má být řešeno cílenou kontrolou konkrétního případu. Zaměstnavatelé i orgány sociálního zabezpečení k tomu mají zákonné nástroje a elektronická neschopenka umožňuje rychlé předávání informací. Odebírat preventivně příjem každému nemocnému člověku znamená trestat miliony poctivých zaměstnanců kvůli neprokázanému zneužívání jednotlivců.
„Po redefinici závislé práce, která otevírá dveře dalšímu švarcsystému, a po útoku na podporu v nezaměstnanosti přichází další účet vystavený zaměstnancům. Vláda si musí konečně vybrat, zda bude vládou občanů této země, nebo servisní organizací korporátní lobby. Trpělivost zaměstnanců má své meze a tato vláda je právě zkouší. Pokud návrh karenční doby skutečně předloží, odbory proti němu využijí všechny legitimní prostředky,“ uzavřel Josef Středula.
ČMKOS vyzývá ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelku, aby podporu znovuzavedení karenční doby stáhl. Jakákoli změna nemocenského zabezpečení musí být nejprve řádně projednána se zástupci zaměstnanců v rámci sociálního dialogu. ČMKOS návrat tří dnů nemoci bez náhrady nepřijme.