Když se mluví o práci přes platformy, většina lidí si představí kurýry nebo řidiče. Proč by se měli navrhované změny obávat právě orchestrální hudebníci?
Souvislost na první pohled není vidět. Je skrytá pod povrchem, ale právě proto je velmi nebezpečná.
Lidé si řeknou: knihovník, restaurátor, galerista, hudebník nebo člen pěveckého sboru je přece zaměstnanec kulturní instituce. Proč by se ho měla týkat změna, kterou veřejnost spojuje především s kurýry nebo řidiči?
Problém spočívá v tom, že navrhovaná redefinice závislé práce má oslabit některé znaky vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Jedním z rozhodujících kritérií může být to, zda si člověk část pracovní doby rozvrhuje sám.
A to je přesně případ orchestrálních hudebníků.
Část jejich pracovní doby pevně určuje zaměstnavatel. Jde o zkoušky, koncerty, nahrávání nebo další společný kolektivní výkon orchestru. Vedle toho ale existuje individuální příprava, kterou si hudebník organizuje sám.
Podobný systém mají učitelé, u nichž se rozlišuje přímá a nepřímá pedagogická činnost. Jejich pracovní dobu ovšem řeší zvláštní zákonná úprava – zákon o pedagogických pracovnících. Orchestrální hudebníci takovou ochranu nemají. Vždyť oblast kultury nemá ani svůj vlastní obecný zákon.
Pokud návrh změny zákoníku práce projde v současné podobě, může se stát, že hudebník podle nových kritérií přestane být považován za člověka, který musí být zaměstnán v pracovním poměru. Instituce ho bude zřejmě moci najmout jako OSVČ, přestože bude dál vykonávat prakticky stejnou práci jako dnes.
Proč by byl takový model pro zaměstnavatele výhodný?
Protože je levnější. A tato motivace už dnes existuje.
Setkali jsme se s případem, kdy vedení instituce chtělo orchestr převést do režimu externích dodavatelů. Houslista by nedostal pracovní smlouvu, ale fakturoval by službu spočívající v tom, že odehraje svůj part ve skupině prvních houslí. Violoncellista by fakturoval účast ve violoncellové skupině.
Zaměstnavatel může člověku nabídnout o dva nebo tři tisíce korun vyšší odměnu a tvrdit, že si polepší. Současně ale přestane platit za zaměstnance odvody a zbaví se celé řady povinností, které má vůči zaměstnancům.
Pro instituci to mohou být obrovské úspory. Pro hudebníka je to past.
Na účet mu možná přijde o několik tisíc korun více. Přijde však o ochranu pracovního poměru, placenou dovolenou, nemocenskou, jistější důchodové pojištění, ochranu při pracovním úrazu i předvídatelnější příjem.
A pokud by se podobný model rozšířil do větší části ekonomiky, dopad by pocítili všichni. Výpadek odvodů by prohloubil deficit veřejných financí. Stát by měl méně peněz na zdravotnictví, školství, důchody a další veřejné služby. Ty by se potom musely omezovat, zhoršovat nebo více zpoplatňovat.
Je tedy ohrožena celá oblast kultury?
Velká část kulturního sektoru určitě.
Mnoho profesí funguje podobně jako práce učitele. Zaměstnanec tráví část pracovní doby na místě a v čase určeném zaměstnavatelem, další část práce si ale organizuje sám.
V případě hudebníků jde o individuální přípravu. U jiných profesí může jít o studium materiálů, přípravu projektu, tvorbu, rešerše nebo další práci mimo přímý dohled zaměstnavatele.
Podle nové definice by právě tito lidé mohli být bezprostředně ohroženi. Pak už bude záležet pouze na vedení konkrétní instituce a na tom, jak silná bude jeho motivace šetřit.
Někteří ředitelé si budou chtít zaměstnance udržet, protože chápou význam kvality, stability a sehranosti souboru. Jiní využijí možnost zbavit se zaměstnaneckých míst a začnou lidi najímat externě, pokud jim to zákoník práce bezpečně umožní.
Takoví ředitelé existovali už v minulosti. Když takoví dostanou do ruky nový zákonný nástroj, dá se předpokládat, že jej okamžitě využijí, bohužel.
Může se stejný princip rozšířit i mimo kulturu?
Ano. Riziko existuje všude tam, kde člověk nevykonává celou práci na jednom pracovišti, v pevně stanovené době a pod nepřetržitým přímým dohledem zaměstnavatele.
Může jít o vysokoškolské učitele, sociální pracovníky, pracovníky využívající částečný home office, obchodní zástupce, distributory, zaměstnance v potravinářství, administrativní profese a mnoho dalších.
Stačí, aby si člověk určoval část pracovní doby sám, přestože práci vykazuje, plní úkoly zaměstnavatele a ekonomicky je na něm závislý.
Možná dnes ani nedokážeme domyslet, kolika sektorů by se změna mohla nakonec dotknout. Mnozí zaměstnanci si vůbec neuvědomují, do jakého rizika je současná vláda nyní dostává.
Co se stane, pokud se statisíce zaměstnanců začnou převádět na OSVČ?
Vznikne tvrdý cenový boj o práci.
Dnes má profesionální orchestr stanovený počet zaměstnanců, kteří prošli konkurzem. Často mají smlouvy na dobu neurčitou, ale to neznamená, že pobírají nějakou doživotní rentu. Musí si průběžně udržovat vysokou kvalitu a plnit náročné profesní požadavky.
Po rozvolnění zákona může vedení postupně nahradit stálé hráče lidmi najímanými na jednotlivé projekty. Místo stabilních členů nástrojové skupiny se může začít střídat větší množství externistů.
A mezi nimi se nevyhnutelně objeví lidé ochotní pracovat levněji.
Řada ředitelů možná nebude chtít snižovat kvalitu jednorázovým levným najímáním. Kvůli nedostatku peněz však budou nuceni využít nástroj, který jim umožní snížit personální náklady. Jakmile tento model využije jedna instituce a prokáže se, že jde o legální režim, vytvoří to tlak na ostatní.
Ano, může se začít řešit, kdo dokáže koncert, představení nebo jinou službu zajistit levněji. Člověk bez pracovní smlouvy nemá jistotu další práce. Neví, zda po deseti koncertech přijde objednávka na dalších deset.
A může se stát, že bude proto nucen přijímat stále horší podmínky, aby práci vůbec získal.
Jak by to změnilo život samotných hudebníků?
Důsledky by šly velmi daleko.
Řada členů symfonických, operních a dalších orchestrů si už dnes musí přivydělávat výukou nebo dalšími hudebními aktivitami. Platy v kultuře dlouhodobě zaostávají a někteří hudebníci proto odcházejí do školství, kde mají stabilnější zaměstnání.
Pokud se z nich stanou externisté, tento odchod se ještě urychlí. Část lidí raději přijme celý úvazek ve škole a v orchestru bude působit pouze příležitostně. Jiní budou odkázáni na jednotlivé zakázky a budou se mezi sebou přetahovat o omezené množství práce.
V regionech, kde je méně pracovních příležitostí než v Praze nebo dalších velkých městech, může být situace ještě tvrdší.
Mezi lidi se obrazně hodí ohlodaná kost a oni se o ni budou muset prát. Ne proto, že by chtěli ničit cenu vlastní práce, ale protože budou potřebovat zaplatit bydlení, energie a živit své rodiny.
Podobný vývoj, pokud mám správné informace, bylo možné sledovat například v dabingu. Agentury tlačily cenu dolů a dávaly přednost levnějším nabídkám. Podle profesních organizací to nakonec poškodilo nejen pracovní podmínky herců, ale také kvalitu samotného dabingu.
Stejný vývoj může čekat některé orchestry.
Jaký dopad by měla vysoká fluktuace externistů na samotné orchestry?
Orchestr není skupina lidí, kterou lze pokaždé náhodně poskládat a očekávat stejný výsledek.
Jeho kvalita stojí na dlouhodobé souhře, stabilitě jednotlivých nástrojových skupin, společné interpretaci a vzájemné důvěře. Pokud budou hudebníci přicházet pouze na jednotlivé projekty, fluktuace výrazně vzroste a sehranost se začne rozpadat.
Časem mohou být ohroženy celé obory a instituce.
Navíc se zcela změní postavení lidí uvnitř organizace. Kdo bude mít odvahu upozornit na špatné podmínky, bezpečnostní problémy nebo chybná rozhodnutí vedení, když bude vědět, že na další koncert už nemusí dostat objednávku?
Zaměstnanec se alespoň může opřít o zákoník práce, odborovou organizaci a kolektivní smlouvu. Externista najímaný na jednotlivé projekty bude vědět, že vedení s ním jednoduše příště neuzavře smlouvu.
Strach nahradí otevřenou diskusi. Lidé budou mlčet, aby nepřišli o další zakázky.
Nejde přesto jen o katastrofický scénář?
Nejde. My už jsme se s tímto pokusem setkali v praxi.
Minimálně v jednom orchestru chtělo vedení přejít na systém, který měl znaky švarcsystému. Pokusilo se zaměstnance nahradit režimem OSVČ ještě v době, kdy tomu současná definice závislé práce bránila.
To je zásadní varování.
Jestliže jsme zaznamenali snahu aplikovat podobný model už za dnešních podmínek, co se bude dít ve chvíli, kdy ho zákon výslovně umožní?
Stačí, aby se systém prosadil v několika institucích. Ty vykážou nižší personální náklady a vytvoří konkurenční tlak na ostatní. Další vedení začne argumentovat tím, že musí postupovat stejně, jinak bude dražší.
Může se rozjet dominový efekt.
Nejlepším důkazem skutečného nebezpečí je právě naše vlastní zkušenost. Proti převodu hudebníků do režimu OSVČ jsme už museli tvrdě bojovat. Zachránila nás současná definice závislé práce v zákoníku práce.
Právě tuto ochranu chce nyní stát oslabit.
Jak se mohou zaměstnanci tlaku na přechod do režimu OSVČ bránit?
Základem je jednota.
Lidé musí včas pochopit, že nabídka několika tisíc korun navíc může být velmi draze zaplacená. Zaměstnavatel jim může říkat, že se prakticky nic nezmění, pouze mu budou práci fakturovat. To není pravda.
Změní se téměř všechno, co jim dnes poskytuje alespoň základní jistotu.
Proto zaměstnance burcujeme: je to past. Nenechte se uchlácholit krátkodobě vyšší částkou na faktuře. Za vyšším honorářem za „projekt“ se skrývají náklady na živnostnické odvody, pozbytí nároku na dovolenou, nižší budoucí důchod, nulová podpora v případě pracovního úrazu.
V instituci, kde se podobný model objevil, se zaměstnanci dokázali spojit. Vystoupili společně, obrátili se na vedení naší Unie i na zastupitelstvo a vysvětlili, že návrh poškozuje jejich zájmy i samotnou organizaci. Díky společnému postupu se podařilo plán zastavit.
Osamocený člověk bude proti takovému tlaku téměř bezbranný. Organizovaní zaměstnanci mají šanci se ubránit.
Proto jsou důležité odbory. Dokážou spojit lidi, pojmenovat riziko, poskytnout právní ochranu a přenést spor na úroveň vedení instituce, zřizovatele nebo veřejnosti.
Co byste vzkázal zaměstnancům, kteří mají pocit, že se jich tato změna netýká?
Tohle se může velmi rychle týkat i vás.
Dnes se mluví o kurýrech, řidičích nebo hudebnících. Zítra může zaměstnavatel zjistit, že stejným způsobem dokáže ušetřit na administrativě, sociálních službách, školství, obchodu nebo dalších profesích.
Jakmile zákon jednou vytvoří možnost nahrazovat zaměstnance levnějšími externisty, trh ji začne využívat. První zaměstnavatel získá nižší náklady. Ostatní ho budou následovat, aby s ním dokázali cenově soutěžit.
Pracovní poměr se začne rozpadat sektor po sektoru.
Lidé přijdou o jistotu mzdy, dovolenou, nemocenskou, ochranu při pracovním úrazu i možnost ozvat se proti špatným podmínkám. Rodiny budou žít od zakázky k zakázce a každý další měsíc bude záviset na tom, zda si zaměstnavatel člověka znovu objedná. Co je ale horší, v mnoha ohledech bude stále v jasném režimu podřízeného zaměstnance, nikoliv v roli rovnocenného obchodního partnera jako OSVČ.
U orchestrálních hudebníků už víme, že podobné pokusy existují. Dosud je dokázal zastavit zákoník práce.
Jestli tuto ochranu odstraníme, z jednotlivých pokusů se může stát nový standard českého pracovního trhu.