Vláda navrhuje, aby Česká televize od roku 2027 získávala ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun ročně a Český rozhlas 2,065 miliardy. Oproti příjmům, se kterými média počítají po loňském zvýšení poplatků, by šlo o výrazný propad. Generální ředitel České televize Hynek Chudárek varoval, že televize by musela propustit přibližně 300 až 500 lidí. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral hovoří o 150 až 200 zaměstnancích a možném omezení regionální sítě.
O dopadech navrhované změny na zaměstnanost, pracovní podmínky a rozsah veřejné služby jsme hovořili s předsedou Odborového svazu OS MEDIA a odborářem z Českého rozhlasu Janem Křemenem.
Vláda tvrdí, že pouze nahrazuje poplatky financováním ze státního rozpočtu. Proč podle vás nejde jen o technickou změnu způsobu placení?
Protože se nemění pouze zdroj peněz. Mění se také jejich objem a předvídatelnost. Navrhované částky jsou nižší než příjmy, se kterými Česká televize a Český rozhlas počítají podle současného systému. Jestliže mají obě média dál plnit všechny své zákonné povinnosti, ale dostanou na ně méně prostředků, budou muset někde výrazně šetřit.
Veřejnoprávní média přitom nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Stát s nimi prostřednictvím memorand vymezil, co všechno mají veřejnosti poskytovat. Rozsah služby byl nastaven v určité ekonomické situaci a s určitým očekávaným příjmem. Nelze proto slíbit stejnou službu, odebrat jí podstatnou část financování a současně tvrdit, že se nic nezmění. Politici by v tomhle měli být upřímní nejen k nám, ale také – a především – ke svým voličům.
Vedení České televize hovoří až o pěti stech propuštěných zaměstnancích, vedení Českého rozhlasu až o dvou stech. Jsou podle vás tyto odhady reálné?
Bohužel ano. Pokud organizaci chybějí stovky milionů nebo více než miliarda korun ročně, nemůže takový výpadek vyřešit několika drobnými provozními úsporami. Významnou část nákladů tvoří lidé a samotná výroba. Méně peněz proto znamená méně vyráběných pořadů, omezení některých služeb a nakonec také méně pracovních míst.
V Českém rozhlase přitom šetření a snižování počtu zaměstnanců probíhá už několik let. Za dobu mého působení v čele odborů odešlo přibližně 160 lidí. Představa, že uvnitř organizace stále existují stovky snadno zrušitelných míst, která nemají vliv na vysílání, neodpovídá realitě. Další zásah už by byl velmi citelný.
Veřejnost si pod zaměstnanci televize a rozhlasu často představí hlavně moderátory a redaktory. Koho dalšího by propouštění mohlo zasáhnout?
Za každým pořadem a každou minutou vysílání stojí celý výrobní řetězec. Vedle redaktorů a moderátorů jsou to technici, zvukaři, mistři zvuku, kameramani, střihači, režiséři, scenáristé, dramaturgové, produkční nebo pracovníci přenosové techniky. Fungování velké mediální instituce zajišťují také zaměstnanci administrativy, provozu, recepcí, ostrahy nebo úklidu.
Většina z těch lidí není na veřejnosti vůbec vidět. Bez jejich práce by ale nebylo možné vysílat. Když se řekne, že se propustí několik set zaměstnanců, nejde o abstraktní číslo ani pouze o několik známých televizních tváří. Jde o stovky konkrétních lidí a celé týmy, které zajišťují každodenní provoz.
Dají se propuštění zaměstnanci v případě změny situace později jednoduše přijmout zpět?
To je právě jeden z největších problémů. Mnohé rozhlasové a televizní profese jsou vysoce specializované. Nestačí přijmout člověka po škole a během dvou nebo tří týdnů ho naučit všechno, co potřebuje. Zaměstnanci se připravují dlouhodobě, musejí znát konkrétní technologie, provozní postupy i pravidla práce v médiu veřejné služby.
Technologie se navíc neustále mění a média musejí své lidi průběžně vzdělávat. To stojí čas i peníze. Jestliže dnes rozpustíte tým a jeho členové odejdou do jiných oborů nebo do soukromého sektoru, za několik let už nemusí být koho oslovit. Obnovit zrušenou redakci nebo výrobní pracoviště není stejné jako znovu zapnout vypínač.
Které části vysílání by mohly být škrty zasaženy nejdříve?
V případě Českého rozhlasu se hovoří například o omezení regionální sítě. Právě tam pracují stovky lidí, kteří znají místní prostředí a přinášejí informace přímo z jednotlivých krajů. Český rozhlas je jedním z posledních médií, která jsou v regionech skutečně fyzicky přítomná.
Řada komerčních stanic vytváří program centrálně z Prahy a pouze ho vydává za místní vysílání. Český rozhlas tento model nepoužívá. Má v regionech redaktory, techniky a další pracovníky, kteří jsou mezi lidmi a vědí, co se v daném místě děje. Pokud tuto síť jednou výrazně zmenšíte, ztratíte nejen pracovní místa, ale i vazbu na místní komunity.
Proč je regionální vysílání tak důležité? Nestačilo by více obsahu vyrábět centrálně?
Lidé v regionech potřebují informace ze svého okolí. Zajímá je doprava, místní politika, zdravotnictví, kultura, uzavírky silnic nebo události, které se odehrávají v jejich městě a kraji. Celostátní program jim takovou službu nemůže plnohodnotně nahradit.
Regionální stanice jsou důležité také při mimořádných událostech. Při povodních, požárech, rozsáhlých výpadcích elektřiny nebo jiných krizích může být klasické rozhlasové vysílání jedním z nejdostupnějších informačních kanálů. K jeho příjmu stačí jednoduchý přijímač na baterie. Internet, mobilní síť nebo televizní vysílání mohou být v podobných situacích hůře dostupné.
Pokud z regionu odejdou lidé, kteří ho znají a mohou z něj bezprostředně vysílat, schopnost rychle a přesně informovat obyvatele se oslabí.
V čem je práce zaměstnanců médií veřejné služby odlišná od práce v komerčních médiích?
Média veřejné služby nemají za hlavní úkol vytvářet zisk. Musejí poskytovat ověřené a dostupné informace, vzdělávání, kulturu, zábavu i obsah pro skupiny, které nemusí být z komerčního hlediska atraktivní.
Zaměstnanci se zavazují dodržovat etické a profesní standardy. Informace musejí ověřovat z více zdrojů, což stojí čas a peníze. Veřejnoprávní médium si nemůže říct, že některou službu nebude poskytovat jen proto, že na ní nevydělá nebo nepřitáhne dostatečně velké publikum.
Pokud začnete tyto instituce dlouhodobě finančně oslabovat, postupně zasahujete také do podmínek, za nichž mohou jejich zaměstnanci svou práci vykonávat. Méně lidí znamená méně času na zpracování témat, méně reportérů v terénu, omezenější zahraniční zpravodajství a větší tlak na rychlost a objem práce. Jedná se vlastně o naprostou změnu způsobu a organizace práce. I proto je to otázka, která se dotýká odborů.
Můžou se tedy finanční nejistota, personální opatření a omezení provozu promítnout také třeba do kvality zpravodajství?
Samozřejmě. Český rozhlas a Česká televize mají vlastní zpravodajské týmy doma i v zahraničí. To není levná záležitost, ale právě díky tomu mohou informace ověřovat přímo na místě a nemusejí pouze přebírat agenturní zprávy nebo obsah z internetu.
Při nedostatku peněz se mohou omezovat zahraniční posty, regionální zpravodajství i počet lidí, kteří se jednotlivým tématům věnují. Dopad se potom netýká jen posluchačů a diváků veřejnoprávních médií. Jejich informace využívá i řada dalších redakcí. Oslabení České televize a Českého rozhlasu proto může zhoršit kvalitu celého českého informačního prostředí.
Vláda argumentuje tím, že občanům zrušením poplatků ušetří peníze. Budou lidé skutečně platit méně?
Ne. Financování ze státního rozpočtu neznamená, že Česká televize a Český rozhlas budou zadarmo. Zaplatí je stejní občané prostřednictvím daní. Pokud je navíc stát bude financovat v době vysokého rozpočtového schodku z vypůjčených peněz, připočítají se k tomu náklady na obsluhu státního dluhu.
Rozdíl je především v tom, že dnešní poplatek je jasně určený na média veřejné služby. Ve státním rozpočtu budou jejich peníze každý rok součástí politického rozhodování. Zaměstnanci ani vedení nebudou vědět, zda za rok dostanou stejnou částku, méně, nebo zda se způsob výpočtu znovu nezmění. Dovedete si představit, jakou nejistotu to asi u zaměstnanců vyvolá, když není jasné, jestli za rok ještě instituce bude mít peníze na udržení jejich pracovního místa.
Co tato nejistota znamená pro pracovní podmínky a kolektivní vyjednávání?
I zaměstnavatel musí plánovat několik let dopředu. Uzavírá smlouvy, připravuje výrobu, investuje do technologií a jedná s odbory o kolektivní smlouvě. Pokud neví, jaké prostředky bude mít příští rok, natož za tři nebo pět let, je velmi obtížné sjednávat dlouhodobé závazky.
V Českém rozhlase nám letos končí „Velká“ kolektivní smlouva. Za normálních okolností bychom mohli jednat o dlouhodobějším dokumentu, který zaměstnancům poskytne stabilitu. Jak ale může zaměstnavatel garantovat podmínky na několik let, když neví, jaký bude mít rozpočet už v nejbližším období?
Dopad změny financování se proto neomezuje na počet pracovních míst. Týká se také mezd, benefitů, pracovních podmínek, dalšího vzdělávání a schopnosti zaměstnavatele poskytovat lidem jakoukoliv dlouhodobou jistotu.
Jsou v odporu proti změně financování zaměstnanci, odbory a vedení obou médií zajedno?
V základních věcech ano. Vedení České televize a Českého rozhlasu prosazuje zachování stabilního a nezávislého financování. Zaměstnanecké protesty ale organizují sami zaměstnanci, zejména iniciativa Veřejnoprávně, kterou odbory podporují.
Vedení zaměstnance ke stávce nevyzývá. Plní svou úlohu tím, že jedná s vládou a politiky a upozorňuje na provozní dopady návrhu. Zaměstnanci a odbory zase hájí pracovní místa, podmínky pro výkon práce a samotnou podobu veřejné služby.
Na pondělí 22. června plánujete výstražnou stávku. Proč zaměstnanci přistoupili ke stávce?
Stávka je upozorněním, že se o tak zásadní změně nevede dostatečný odborný ani sociální dialog. Zástupci zaměstnanců a odborů se opakovaně snažili dostat k jednacímu stolu. Místo skutečné diskuse ale často dostáváme hotová rozhodnutí nebo se zásadní informace dozvídáme z tiskových konferencí.
Nikdo nezpochybňuje právo vlády předkládat zákony. Tak rozsáhlá změna by ale měla být připravena na základě dat a po jednání s lidmi, kteří znají každodenní provoz obou médií. Dopady na zaměstnance nejsou vedlejším detailem, který lze začít řešit až po přijetí zákona.
Stávka nemá za cíl vypnout vysílání a poškodit veřejnost. Má ukázat, že za obrazovkou a rozhlasovým přijímačem pracují tisíce lidí, jejichž budoucnost je v sázce.
Co nyní odbory požadují?
Především skutečné jednání. Chceme, aby vláda vysvětlila, z jakých údajů při stanovení částek vycházela, jak budou financovány všechny zákonné povinnosti obou médií a jak zabrání rozsáhlému propouštění a omezování služeb.
Do přípravy změn musejí být zapojeni odborníci, vedení médií i zástupci zaměstnanců. Nestačí pozvat lidi na schůzku a oznámit jim, jak už bylo rozhodnuto.
Stále věřím, že nejsou vyčerpány všechny možnosti. Musí ale existovat ochota bavit se o reálných dopadech. V opačném případě budou následovat další protestní kroky. Odbory nemohou jen přihlížet tomu, že stovky lidí přijdou o práci a veřejnost o služby, které se po jejich zrušení budou velmi obtížně obnovovat.
Může situaci ovlivnit také veřejnost?
Bez podpory veřejnosti bude velmi těžké změnu zastavit. Lidé by si měli uvědomit, že nejde pouze o spor několika novinářů s vládou. Jde o to, zda bude v České republice dál fungovat silná veřejná služba, která poskytuje ověřené informace, vysílá z regionů, informuje při krizích a vytváří obsah, jenž nevzniká podle toho, kolik vydělá.
Veřejnoprávní média samozřejmě nejsou bezchybná. Kritika jejich práce je legitimní. Řešením ale není finančně je oslabit natolik, že nebudou schopna své chyby napravovat ani plnit úkoly, které jim ukládá zákon.
Pokud se dnes rozpustí týmy, zavřou regionální pracoviště a odejdou kvalifikovaní zaměstnanci, nebude jednoduché vzít toto rozhodnutí za několik let zpět. Teď je proto chvíle říct, že o budoucnosti veřejné služby a jejích zaměstnanců se musí vést otevřená a poctivá debata. Svůj hlas v ní mají mít i odbory. A koneckonců také široká veřejnost. Demokratické přijímaní zákonů přeci neskončilo volbami.
(Rozhovor byl pořízen 16. 6. 2026, pozn. red.)