Tehdejší zakladatelé stavěli na třech pilířích: nezávislosti na státu a zaměstnavatelích, kolektivním vyjednávání a institucionalizovaném dialogu s vládou. Tripartita — pravidelné jednání odborů, zaměstnavatelů a vlády — se stala jedním z pilířů pracovněprávního systému a funguje dodnes. Řada standardů, které zákoník práce dnes garantuje, vzešla právě z tohoto vyjednávání.
„Trh práce se za téměř čtyři desetiletí zásadně proměnil. Digitalizace, nové formy zaměstnání, restrukturalizace celých odvětví — to jsou výzvy, které zakladatelé ČMKOS nemohli ani tušit. Co se ale nezměnilo, je potřeba, chránit zaměstnance a jejich práva,“ říká předseda ČMKOS Josef Středula. Právě proměna trhu práce je dnes pro odbory velkou výzvou. Roste počet lidí pracujících na nestandardních smlouvách nebo přes agentury, celá odvětví procházejí automatizací, průmyslové regiony řeší útlum tradičních zaměstnavatelů. Situace, kterou statistiky zachycují jako rostoucí nezaměstnanost nebo regionální rozdíly, má za čísly konkrétní osudy — a právě tam má odborová práce svůj praktický smysl.
ČMKOS dnes sdružuje desítky odborových svazů napříč obory — od průmyslu přes zdravotnictví až po veřejnou správu. V tripartitě prosazuje konkrétní změny: férově nastavenou minimální mzdu, podmínky při hromadném propouštění, rekvalifikace navázané na reálnou poptávku firem a mnohé další. Výsledky nejsou vždy rychlé ani viditelné, ale v součtu tvoří základ pracovního práva, který platí pro každého zaměstnaného v zemi.
36 let je dostatečně dlouhá doba, aby se organizace mohla opřít o výsledky — a zároveň dostatečně krátká na to, aby si pamatovala, proč vznikla. Otázka, zda mají zaměstnanci v ekonomice dostatečný hlas, zůstává stejně aktuální dnes jako v březnu 1990.