Odbory jako cesta ke spravedlnosti
Antonín Hampl se narodil 12. dubna 1874 v Jaroměři. Vyučil se strojníkem a vystudoval průmyslovku, ale jeho hlavním životním polem se stala organizovaná dělnická hnutí. Už na konci 19. století vstoupil do sociálnědemokratické strany a brzy i do odborového hnutí, tehdy rostoucí síly hájící práva pracujících.
V roce 1910 se stal tajemníkem Svazu kovodělníků, což byla jedna z největších a nejaktivnějších odborových organizací v monarchii i následné republice. Hampl chápal odbory nejen jako nástroj pro zlepšování mezd či podmínek na pracovišti, ale jako národní, demokratickou sílu. Po roce 1918 byl zvolen do Revolučního národního shromáždění, zastával funkci ministra a stal se předsedou sociální demokracie.
Vlivný politik – ale vždy především odborář
Přes všechny politické funkce zůstával Hampl věrný pracujícím. Byl aktivní v dělnické tělovýchově, zasazoval se o dostupnost vzdělání a bydlení pro zaměstnance. V době sílícího tlaku ze strany autoritářských proudů, které se snažily odbory buď rozbít, nebo podřídit státu, stál Hampl pevně na straně nezávislosti organizací pracujících.
Zvláště v období druhé republiky (1938–1939), kdy došlo k silnému omezení svobod a sloučení sociální demokracie s národními socialisty do Národní strany práce, se snažil hájit prostor pro odbory jako základ občanské společnosti. I v této ztížené době zdůrazňoval potřebu zachování odborové organizovanosti a důstojnosti pracujících.
Odbojář – i ve věku, kdy mohl odejít
Po okupaci zbytku Československa nacistickým Německem v březnu 1939 se Hampl, tehdy již 65letý, nezalekl a vstoupil do odboje. Spolupracoval s organizací Politické ústředí a sloužil jako důvěryhodná spojka mezi pracujícími a protinacistickými kruhy. Byl hlavní spojkou mezi odbory a protektorátní vládou, především jejím předsedou Aloisem Eliášem, který aktivně spolupracoval se zahraničním odbojem.
Hamplova odborová minulost i přirozená autorita z něj činily ideální osobu pro mobilizaci odporu mezi dělnictvem, které mělo být podle nacistických plánů zotročeno a vykořeněno. Hampl byl přesvědčen, že organizační struktura a solidarita odborového hnutí mohou sehrát důležitou roli v podpoře národního přežití.
Zatčení a smrt
V roce 1941 byl Antonín Hampl zatčen gestapem a deportován do Berlína, kde byl vězněn ve věznici Moabit. Dne 17. května 1942 zemřel na následky výslechů a vězeňských podmínek. Jeho smrt nebyla veřejně oznámena – nacisté se báli vytvoření mučedníka.
Odkaz odboráře Hampla
Antonín Hampl zemřel, ale jeho odkaz žije dál. Je symbolem toho, že odbory nejsou jen o kolektivním vyjednávání – ale i o obraně svobody a důstojnosti, i když se láme historie. V době, kdy se pracující stále musí hlásit o své slovo a roli ve společnosti, má Hamplův příběh stále co říct.
V květnových dnech, kdy si připomínáme konec války, bychom měli vzpomenout nejen na generály, ale i na dělníky a jejich zástupce, kteří dokázali i v nejtemnějších časech stát vzpřímeně.
Čest památce Antonína Hampla.
Odboráři. Demokratovi. Odbojáři. Člověku.
A už zítra, 8. května, se na našem webu dočtete o tom, jak se odbory zapojily do Květnového povstání. Antonín Hampl nebyl jediný hrdina!