Za výchozí datum zrodu našeho odborového hnutí je možno považovat 7. duben 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Dosavadní dělnické spolky, zaměřené převážně na podpůrnou činnost, se potom transformovaly do odborových organizací, hájících všestranně a na legální bázi zájmy svých členů a ostatních zaměstnanců. Tento zákon byl přijat pod tlakem dělnických demonstrací.

Československá republika, k jejímuž vzniku odbory vydatně přispěly, jim umožnila, aby zasahovaly do všech oblastí sociální péče a ochrany dělnictva. Zesílení veřejnoprávní role odborů a jejich postavení přinesl v polovině 20. let zejména tzv. gentský systém, přenášející na odborové organizace zodpovědnost za vyplácení podpor v nezaměstnanosti.

Likvidace první republiky v září 1938 zasáhla osudově i odborové hnutí a nadlouho ukončila období odborové plurality. Jednání o vytvoření jednotné odborové organizace během II. republiky skončila bezvýsledně, a proto byly Ministerstvem vnitra nuceně vytvořeny dvě nové organizace ‑ Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) a mnohem menší Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ), které postupně pohltily všechny odborové spolky, svazy i ústředny. Nacističtí okupanti usilovali o to, aby se NOÚZ podílela na kontrole dělnictva a stimulovala jeho pracovní úsilí. Na druhé straně se NOÚZ zapojila do protiněmeckého odboje.

Na konci války se v NOÚZ objevila skupina funkcionářů, připravujících se na zvrat poměrů. Jim se potom podařilo vytvořit z NOÚZ základ pro nové sjednocené odbory ‑ Revoluční odborové hnutí (ROH). Velké pravomoci, které ROH získalo, i značný neformální vliv v masách pracujících, zajistilo vedení ROH velkou moc, kterou ‑ ač šlo o formálně nadstranickou organizaci ‑ využívalo v prospěch KSČ. Z područí strany se vymanilo jen v letech 1968‑69, kdy se zapojilo do obrodného procesu a začalo hledat nejen nové metody práce, nýbrž i svou novou identitu a důvěru členské základny.

Nespokojenost občanů a zároveň obyčejných členů ROH s režimem se projevila nejzřetelněji v listopadu 1989. Odbory byly jedním z aktérů sametové revoluce, v níž sehrály důležitou roli stávkové výbory v podnicích, při jejichž vzniku se odbory v řadě případů přímo angažovaly, a poté prošly zásadní přeměnou v moderní odborovou centrálu sdružující nezávislé odborové svazy.

Konec režimu, který ztratil všechny opory, znamenala generální stávka. Výbory, které ji připravily, vytvořily zárodky nového, autentického odborového hnutí. Na všeodborovém a všesvazovém sjezdu 2.‑3. března 1990 převzaly aparát i majetek dosavadního ROH.

Nově konstituované odborové svazy vytvořily na celostátní úrovni Českou a Slovenskou konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru odborových svazů, která se po vzniku samostatné České republiky stala vrcholným představitelem českého odborového hnutí. Důležitým krokem bylo, že se podařilo převzít novým odborům nemalý odborový majetek, který položil základ pro jejich nezávislou činnost v následujících letech.     

Odbory se od samého počátku snažily o to, aby transformace společnosti i ekonomiky proběhla rychle a důkladně. Jejich hlavním cílem bylo, aby reforma měla sociální rozměr, tj. aby brala v úvahu sociální únosnost realizace transformačních opatření pro zaměstnance. Hlavním ekonomickým požadavkem odborů v té době bylo odstranění regulace mezd prováděné státem, která bránila uplatnění kolektivního vyjednávání v otázce, která je v tržní ekonomice ve vztazích mezi sociálními partnery nejdůležitější, tj. vyjednávání o mzdách zaměstnanců. Svou činnost odbory zaměřovaly stále více na prosazování práv občanů na svobodně zvolenou práci a spravedlivou odměnu za ni, práva na bezpečnou práci, zdravé životní prostředí a právo na vzdělání. Důkazem změny orientace odborů byla i řada protestních akcí na podnikové, odvětvové i celostátní úrovni, které se týkaly jak důsledků prováděné restrukturalizace průmyslových odvětví (např. boj hornických odborů za sociální ochranu propouštěných zaměstnanců v souvislosti s útlumem hornictví), tak vládní politiky v oblasti železniční dopravy, silniční dopravy, v oblasti důchodového pojištění, zdravotnictví, školství, státní služby apod. Zvlášť významná byla vystoupení proti připravovaným opatřením v oblasti sociální a pracovněprávní legislativy, která měla výrazně snížit ochranu zaměstnanců. 

V České republice je právo sdružovat se a odborově se organizovat zakotveno v článku 27 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Vznik odborových organizací, jejich konfederací a vznik organizací zaměstnavatelů a jejich asociací je upraven zákonem č.83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava přitom respektuje zejména Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, která je součástí právního pořádku České republiky. To znamená, že organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů vznikají nezávisle na státu a stát nesmí zasahovat do vnitřních záležitostí těchto organizací. Stát (ministerstvo vnitra) pouze eviduje jejich vznik a dohlíží na to, aby tato sdružení nevyvíjela činnost politických stran, podnikatelských subjektů podle zvláštních zákonů apod. Podle tohoto zákona může vzniknout odborová organizace, jakož i organizace zaměstnavatelů, sdružením tří členů. To znamená, že právní úprava nestanoví, s výjimkou zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, žádná kritéria reprezentativnosti odborové organizace a organizace zaměstnavatelů jak na úrovni podniků tak odvětví.

Dosavadní právní úprava oprávnění odborů byla rozšířena novelou zákoníku práce č. 155/2000 Sb., účinnou od 1. ledna 2001 o právo na informace a projednání vyplývající z příslušných směrnic Evropské unie a Evropské sociální charty o další oprávnění zejména v oblasti pracovních podmínek zejména pracovní doby, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tato právní úprava se především vztahuje na sociální dialog vedený na úrovni podniků tj. na vztahy mezi odborovou organizací působící u zaměstnavatele a zaměstnavatelem. Na podnikové úrovni existují i jiné formy zastupování zaměstnanců, které jsou upraveny speciálními zákony (zákon o státním podniku, obchodní zákoník, zákon o bankách). Tyto zákony upravují zastupování zaměstnanců v dozorčích radách státních podniků a akciových společností podobně jako obchodní zákoník ve svých příslušných ustanoveních.

 Sociální dialog se odehrává především formou kolektivního vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv na úrovni podniků mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací u něho působící (podnikové kolektivní smlouvy) a na úrovni odvětví tj. mezi vyšším odborovým orgánem (odborovým svazem) a organizací zaměstnavatelů (kolektivní smlouvy vyššího stupně). Vedle klasického kolektivního vyjednávání vstupují sociální partneři na úrovni podniků do vztahů, které stanoví především zákoník práce jako oprávnění odborů a tomu odpovídající povinnosti zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů.

Odbory, zaměstnavatelé a exekutiva rovněž v řadě případů jednají i s jinými občanskými sdruženími, profesními organizacemi, nezávislými experty a dalšími subjekty, a to nejen při přípravě nových významných právních úprav, ale řeší s nimi závažné problémy, které s sebou přináší společenskoekonomická transformace. ČMKOS tak např. úzce spolupracuje ve věcech týkajících se bytové politiky se Sdružením na ochranu nájemníků, s Asociací důchodců odborářů o sociální politice vztahující se k této skupině občanů, dále pak s organizací, která hájí zájmy zdravotně postižených osob apod.

Odbory resp. odborové orgány v České republice jsou ze zákona jedinými legitimními zástupci všech zaměstnanců v právním slova smyslu v pracovněprávních vztazích včetně kolektivního vyjednávání. Odborové orgány odborových organizací zastupují v pracovněprávních vztazích i zaměstnance odborově neorganizované, tedy nečleny odborů. Novela zákoníku práce účinná od 1. ledna 20001 zavedla nový typ zastoupení zaměstnanců v podnicích, kde nepůsobí odborové organizace. Jedná se o radu zaměstnanců (§ 24 a násl.). Avšak pouze odborové orgány odborových organizací mají postavení účastníka pracovněprávních vztahů obdobně jako zaměstnavatel a zaměstnanec. Z tohoto postavení vyplývá jejich právo jednat za zaměstnance v pracovněprávních vztazích, včetně kolektivního vyjednávání s právními důsledky s tím souvisejícími. Mohou vstupovat do právních vztahů se zaměstnavatelem a jednat s ním jménem všech zaměstnanců a uzavírat s ním kolektivní smlouvy popř. jiné dohody s právními účinky pro všechny zaměstnance. Zákoník práce a některé další právní předpisy obsahují oprávnění odborových orgánů v oblasti pracovněprávních vztahů, které spočívají v právu odborů rozhodovat, spolurozhodovat, projednávat se zaměstnavatelem a být z jeho strany informovány v otázkách, které se dotýkají zaměstnanců. Odborové orgány rovněž požívají významného práva kontroly nad dodržováním pracovněprávních předpisů u zaměstnavatele (§ 22 ZP) a práva vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 136 ZP). Zákoník práce rovněž umožňuje, aby s odborovými ústřednami byly projednávány návrhy pracovněprávních předpisů (§ 23 ZP). Odbory tak mají významné právo podílet se na legislativním procesu. 

ČMKOS je v ČR největší odborovou konfederací, která sdružuje 35 profesních odborových svazů a cca 800 000 členů. Tato konfederace je členem Mezinárodní konfederace svobodných odborů (MKSO). Převážná většina odborových svazů sdružených v ČMKOS se stala členy příslušných mezinárodních odvětvových organizací (tzv. Sekretariátů – ITS), které existují při MKSO a úzce s ní spolupracují. ČMKOS je dále členem Evropské odborové konfederace, Mezinárodní organizace práce a spolupracuje např. s Odborovým poradním orgánem při OECD (TUAC) apod.

• obrana a obhajoba ekonomických, pracovních, sociálních a ostatních zájmů členů konfederace, kterými jsou jednotlivé odborové svazy v ní sdružené,
• prosazování požadavků členů konfederace ve vztahu ke státu, k zaměstnavatelským sdružením a jiným subjektům,
• rozvíjení spolupráce s partnerskými zahraničními ústřednami, nadodvětvovými odborovými organizacemi a dalšími mezinárodními institucemi,
• koordinace a obhajoba zájmů členů konfederace na celostátní i regionální úrovni.

• nezávislostí na orgánech státní moci, správy a samosprávy, na organizacích zaměstnavatelů, na   politických stranách a hnutích a na jiných odborových a občanských sdruženích,       
• demokratickými principy jednání a rozhodování,
• sjednocováním zájmů a mezisvazovou a mezinárodní solidaritou,
• respektováním a podporou společných cílů,
• nevměšováním se do vnitřních záležitostí členů konfederace.

ČMKOS má pravomoc jednat s nejvyššími představiteli státu tj. prezidentem, parlamentem, vládou a ostatními orgány státní moci, správy a samosprávy, s organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností, uzavírat generální dohodu se sociálními partnery a vládou, zastupovat členy konfederace ve společných orgánech sociálních partnerů a vlády na nejvyšší úrovni (tripartita), zastupovat členy komory v nadodvětvových mezinárodních organizacích. Její činnost je zaměřena především na tvorbu a realizaci sociální politiky, politiky zaměstnanosti, pojistných systému důchodového zabezpečení, daňových předpisů a zásad činnosti neziskových organizací, účast v legislativním procesu, která odborům v České republice přísluší stejně jako organizacím zaměstnavatelů přímo ze zákona. Další pravomoci ČMKOS směřují do oblasti BOZP, pracovního a životního prostředí, prosazování principů rovného zacházení, rozvoje veřejných služeb. ČMKOS koordinuje společné činnosti členů konfederace v oblasti kolektivního vyjednávání, v regionální politice aj. Zajišťuje právní pomoc a poradenství v dohodnutých oblastech, odborové vzdělávání, odborový informační systém, propagaci, průzkum veřejného mínění a zpracovávání odborných analýz a prognóz.

 Odborové svazy mají v podstatě obdobné poslání, které realizují na úrovni podnikových odborových organizací a na úrovni odvětví. Jedním z jejich hlavních úkolů pak je především kolektivní vyjednávání. Odborové svazy věnují kolektivnímu vyjednávání maximální pozornost, ať už se jedná o metodickou pomoc odborovým organizacím, přímou účast při kolektivním vyjednávání, vzdělávací akce v této oblasti apod.

Odborové svazy mají celorepublikovou působnost a v podnikatelské sféře sjednávají s organizacemi zaměstnavatelů odvětvové kolektivní smlouvy.

V rámci ČMKOS se vytvořily dobrovolné struktury – Regionální rady odborových svazů (RROS), kde se sdružují stálí zástupci odborových svazů, kteří působí v konkrétním regionu. Účelem RROS je zejména prosazování zájmů členské základny odborových svazů a odborové politiky ČMKOS v regionu. V rámci daného regionu jednají svým jménem vůči příslušným institucím sociálních partnerů.

Tripartitní mechanizmus jako jedna z forem sociálního dialogu vznikl v České republice v roce 1990 na samém počátku společensko - ekonomické transformace dohodou mezi vládou a sociálními partnery. V České republice byl vytvořen první tripartitní orgán v rámci Československa 10. října 1990 a nesl název Rada hospodářské a sociální dohody České republiky (dále jen RHSD ).

Sociálnědemokratická vláda zvolená v roce 1998 začala využívat některé nové formy sociálního dialogu na celostátní úrovni s cílem zapojit do přípravy koncepcí a právních úprav v oblasti zaměstnanosti, sociálního zabezpečení, pracovněprávní ochrany apod. co nejširší okruh veřejnosti, zejména nestátních (neziskových) organizací, občanských iniciativ a nezávislých odborníků. Takovou platformou vlády umožňující účast dalších subjektů, vedle sociálních partnerů působících v Radě hospodářské a sociální dohody, při formování a realizaci sociální politiky státu se v posledních letech stala zejména Sociální konference. Garanci za činnost Sociální konference převzalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Její práce se zúčastňují na principu dobrovolnosti instituce i jednotlivci přizvaní ministrem práce a sociálních věcí, které lze vedle zástupců státu rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří představitelé občanské veřejnosti zastupující různé skupiny občanů – klientů veřejných sociálních služeb, (např. sdružení důchodců, zdravotně postižených občanů, nájemníků), do druhé skupiny spadají představitelé institucí veřejného, soukromého i občanského sektoru, podílející se na realizaci veřejných sociálních služeb (např. nadací, obecně prospěšných společností, obecních úřadů, odborů i sdružení zaměstnavatelů) a konečně třetí skupinu tvoří představitelé odborných kruhů (zejména z vysokých škol, výzkumných ústavů a specializovaných poradenských firem).

Od roku 1991 se v České republice začaly postupně vytvářet v oblasti pracovněprávní legislativy podmínky k tomu, aby se kolektivní smlouvy staly nástrojem úpravy pracovních podmínek zaměstnanců a vzájemných vztahů mezi zaměstnavatelem a odbory tj. sociálními partnery. Stalo se tomu tak přijetím zejména zákona o kolektivním vyjednávání, který upravuje procesní otázky kolektivního vyjednávání a podmínky, za nichž lze kolektivní smlouvu uzavřít. Reguluje postup pro uzavírání kolektivních smluv jen v nezbytně nutném rozsahu. Dále upravuje postup při řešení kolektivních sporů, jednak o uzavření samotné kolektivní smlouvy, jednak o její plnění.

Zákon rozlišuje podnikové kolektivní smlouvy a kolektivní smlouvy vyššího stupně tzv. odvětvové kolektivní smlouvy. Vymezuje subjekty kolektivního vyjednávání a stanoví, kdo je oprávněn kolektivní smlouvu uzavřít, upravuje podmínky platnosti a účinnosti kolektivních smluv.

Kolektivní vyjednávání probíhá mezi dvěma subjekty, které jsou smluvními stranami kolektivní smlouvy. Podle platné právní úpravy rozlišujeme dva typy kolektivních smluv. Kolektivní smlouvy vyššího stupně - tzv. odvětvové kolektivní smlouvy, které uzavírají odborové svazy se sdruženími (svazy, asociacemi) zaměstnavatelů. Dalším druhem kolektivních smluv jsou podnikové kolektivní smlouvy, uzavírané mezi příslušným odborovým orgánem odborové organizace a zaměstnavatelem.

Základním článkem odborové struktury jsou základní organizace, které působí u zaměstnavatele tj. na úrovni podniků. V některých regionech působí základní odborové organizace na regionálním principu tj. sdružují členy odborů a zastupují zaměstnance více zaměstnavatelů v daném regionu. Vyšším odborovým orgánem jsou odborové svazy, v nichž jsou většinou sdruženi členové odborů nebo základní organizace především podle profesního hlediska. Odborové svazy se dále mohou sdružovat v konfederace, asociace nebo federace. V České republice převládá spíše konfederační princip, který zaručuje odborovým svazům naprostou nezávislost. Pro informaci uvádíme reprezentativní konfederace, které jsou zastoupeny v tripartitě. Za stranu odborů je to ČMKOS a ASO (Asociace svobodných odborů).

Jak odbory, tak zaměstnavatelská sdružení ve svých základních dokumentech zdůrazňují svoji reprezentativnost a nezávislost na politických stranách. Jako v jiných zemích i v České republice odbory spolupracují spíše s levicovými stranami, zatímco sdružení zaměstnavatelů spíše s pravicově orientovanými politickými stranami. Nezávislost českých odborů byla velmi posílena skutečností, že se jim podařilo zachovat a převzít pro svoji činnost majetek bývalého Revolučního odborového hnutí (ROH). Každodenní činnost odborů je financována z příspěvků placených jejich členy (nejčastěji odváděných srážkou ze mzdy prováděnou zaměstnavatelem), které se rozdělují v dohodnutém poměru mezi odborové organizace v podnicích a vyšší odborové orgány. Jednotlivé odborové svazy pak svými příspěvky financují činnost Českomoravské konfederace odborových svazů.