V českých zemích a vlastně v celé střední Evropě vznikalo odborové hnutí v úzké souvislosti s vývojem sociální demokracie. Její zásadu mezinárodní solidarity a představu přetvoření společnosti na základě zespolečenštění výroby však nepřijala značná část českého dělnictva, která se několikrát pokusila o založení národní dělnické strany. Ta se za pomoci českých měšťanských politiků zformovala v roce 1897 pod názvem strana národně sociální. Tato strana sdružovala dělníky a další zaměstnance, částečně i malé živnostníky a inteligenci, zvláště učitele, v odporu vůči „nenárodní“ sociální demokracii a zpochybňovala svými nacionalistickými a antimilitaristickými projevy i základy rakouského státu.
Sympatizanti nové strany začali záhy budovat nejen politické kroužky a spolky, ale také organizace podpůrného a odborového charakteru. Jejich počet se rychle zvětšoval. První sjezd národně sociální strany zformuloval v roce 1898 úkoly odborů velmi stručně: „Svých dělnických požadavků budeme se domáhati jednak politickou akcí, jednak odborovým hnutím. Zde budeme vyhledávati souladu nejmožnějšího v zájmech jednotlivých odborů dělnických.“ Již roku 1897 byla založena Všeodborová komise strany národně sociální, v níž se sešla první generace odborových předáků – Josef Bubník, František Buříval, Jan Votický, Václav Fresl a další.Během roku 1902 se konaly časté porady, které vyústily v rozhodnutí založit pravou odborovou ústřednu. V dubnu 1902 vyšlo provolání Veškerému českému dělnictvu! V něm se konstatovalo, že čeští dělníci jsou vyháněni ze sousedních zemí, kde se dává práce jen místním. To platí i o některých oblastech Čech – český dělník má být vytištěn z „uzavřeného území“ (tj. pohraničních oblastí Čech, osídlených německým obyvatelstvem), přičemž v hranicích „užší“ vlasti není dost míst. To se děje za tichého souhlasu sociální demokracie, „která pod svůdným pláštíkem mezinárodní solidarity dělnické do dělnictva českého vnesla nevážnost k pojmu vlasti a národnosti a pohrdání politickými i kulturními snahami ostatního českého lidu“. České dělnictvo musí proto sáhnout k svépomoci, emancipovat se od vlivů cizích a svou budoucnost vybudovat na stanovisku politické i národní individuality. „Aby cílů těchto snadněji dosaženo býti mohlo, musí české dělnictvo soustřediti se v jednu mohutnou rodinu, v níž každý jednotlivec by spatřoval bezpečnou ochranu a záruku mravní i hmotné své existence v budoucnosti. Za tím účelem podniknuty byly potřebné kroky, aby pořízena byla instituce, jež sloužiti má za středisko všem, kdož pracovati chtějí, aby český dělník ve vlastním svém domově nalezl půdu, na níž by nerušeně a svobodně žíti mohl a v níž by nacházel vše, co k blahu svému i své rodiny potřebuje a co jinde se mu odpírá. Touto institucí má býti nový spolek, jehož stanovy místodržitelstvím byly vzaty na vědomí a který pod jménem Česká obec dělnická, všeodborové sdružení odborných organisací národně sociálních v král. Českém v nejbližších dnech do života uvedena býti má.“
Česká obec dělnická, ustavená 27. dubna 1902 v pražském hostinci U žitné brány, si za úkol vytkla: „V mezích zákonem dovolených hájiti hospodářské a sociální zájmy svých členů, spolupůsobiti při všech reformách společenských a napomáhati ku zlepšení pracovních a hospodářských poměrů svých členů, pěstovati mezi nimi národní i společenské uvědomění, pečovati o další jich vzdělání a poskytovati jim mravní i hmotné podpory. Politické snahy jsou z tohoto sdružení zásadně vyloučeny.“ Tento celkem volně formulovaný úkol konkretizovala ústředna v dalších 15 bodech. K ČOD se v této době hlásilo 7506 členů, sdružených do 30 odborových spolků a organizací, její program prosazovalo 12 časopisů.
Prvních pět let nové odborové ústředny vyplnila horečná organizační činnost, transformace vzdělávacích a podpůrných spolků na odborové a budování odborové struktury. Toto období zakončil v roce 1907 III. sjezd ČOD, který stanovil i zásadní změnu v nazírání na odborovou politiku. Zatímco zpočátku se vedoucí činitelé ČOD domnívali, že se mohou spolehnout na smírnou cestu dohod a vyjednávání bez stávkové činnosti, mluvilo se na tomto sjezdu už otevřeně o stávkách a výlukách, o nutnosti vytvářet obranné fondy. Bez ohledu na původní úmysly museli členové ČOD totiž do stávek stejně vstupovat.
Význam ústředny se zvětšoval, díky svému druhému starostovi říšskému poslanci Václavu Freslovi mohla prezentovat svá přání i v rakouském parlamentu, kde Fresl podal několik návrhů na sociálně politické zákony (např. na zkrácení pracovní doby, zavedení placených dovolených apod.). Vedle starosty Fresla se jako ústřední tajemník objevil roku 1912 v čele ČOD Alois Tučný, který zůstal její vůdčí osobností i později. Důležitost jeho postavení podtrhla i skutečnost, že se Tučný stal za první republiky nejen poslancem, nýbrž i ministrem ve čtyřech vládách.
Po převratu a vzniku Československa zkonsolidovala ČOD, přejmenovaná na Československou obec dělnickou, rychle své řady, vybudovala regionální sekretariáty a obnovila svůj tisk. V závěru války se ve společných akcích proti drahotě, vývozu potravin a v protestech proti rakouskému státu sblížila se svým hlavním rivalem – sociálně demokratickou ústřednou, Odborovým sdružením českoslovanským; navrhované sjednocení však naráželo na nepřekonatelné překážky organizačního a hlavně ideového rázu. Nehledě na různá nedorozumění se však obě ústředny, zastávající podobné reformisticky laděné pojetí odborové práce, dokázaly dohodnout na jisté součinnosti.
Václav Fresl
Alois Tučný
Gregor – první stálý tajemník ČOD