Všeobecný pensijní ústav pojišťoval soukromé zaměstnance (a plnil tedy obdobnou úlohu jakou pro dělnické vrstvy plnila Ústřední sociální pojišťovna, založená roku 1926. VPÚ poskytoval soukromým zaměstnancům invalidní a starobní pojištění, případně vdovské a sirotčí důchody jejich pozůstalým.

K prvnímu povinnému pojištění soukromých zaměstnanců pro případy invalidity, stáří a úmrtí došlo v Německu v rámci sociálního pojištění zavedeného Bismarckem roku 1889. Toto pojištění počítalo především s dělnickými vrstvami a soukromí zaměstnanci, jakkoli uznávali jeho sociální význam, byli nespokojeni s výší penzí, neumožňujících jim udržet původní životní standard, i některými dalšími ustanoveními. Žádali např., aby pojem invalidity byl definován nikoli jako neschopnost pracovat vůbec, nýbrž i jako neschopnost k vykonávání konkrétní pracovní činnosti, k níž byli připravováni studiem. Z těchto důvodů usilovali o osamostatnění soukromozaměstnaneckého pojištění, což se jim také roku 1911 podařilo prosadit. Jejich snahy pozorně sledovali jejich kolegové v habsburské monarchii. 16. prosince 1906 vyšel jejich přání vstříc pensijní zákon, který byl potom vyhlášen v čísle 1 říšského zákoníku r. 1907 a v účinnost vstoupil 1. ledna 1909. Podle tohoto zákona podléhali pojištění zaměstnanci od 18 let ve službách soukromých, kteří měli charakter úřednický nebo vykonávali výlučně nebo převážně práce duševní, pokud jejich služné převyšovalo 600 korun ročně. Původně se počítalo i s dozorci a prodavači, tyto kategorie však byly na základě výroku Správního soudního dvoru vyloučeny. Zaměstnanci se dělili do 6 tříd, od nejnižších, začínajících u služného 600 korun (a pojistného 6 korun měsíčně) do nejvyšší, do níž spadali zaměstnanci s ročním služným 3000 korun a výše a pojistným 30 korun. V prvních čtyřech třídách platil zaměstnavatel 2/3 pojistného, v 5. a 6. polovinu; pokud roční požitky převyšovaly 7200 korun, platil pojištěnec celou prémii. Soukromí zaměstnanci zákon přivítali, nicméně se jim zdálo, že jeho sazby jsou v zásadě tvořeny s nižšími příjmy a nevyhovují zaměstnancům ve vyšších kategoriích. Ještě více jim vadilo, že čekací doba činila 10 let, na důchod starobní se muselo čekat dokonce 40 let. Prováděním pojistného byla pověřena nová instituce – Všeobecný pensijní ústav, sídlící ve Vídni a zasahující svými deseti úřadovnami do jednotlivých království a zemí rakouské části monarchie. V českých zemích se tyto úřadovny nacházely v Praze, Brně a Opavě. V Čechách fungovala pro 75 českých volebních okresů (podle volebního řádu do říšské rady), úřadovna Praha I a pro německé okresy úřadovna Praha II. Na Moravě působila úřadovna Brno I pro německé a úřadovna Brno II pro české okresy. Slezsko mělo úřadovnu v Opavě.

 Pojištění mohly dále poskytovat tzv. náhradní ústavy, které vlastně VPÚ konkurovaly. Většinou šlo o zařízení velkých podniků, některé však vykazovaly jen nepatrný počet pojištěnců. Ještě než zákon vstoupil v platnost, ozvaly se hlasy, žádající jeho revizi. Těmto požadavkům vyhověla zčásti novela, kterou přineslo císařské nařízení z 25. června 1914. Novela zkrátila na základě očekávaného zvýšení úrokové míry čekací dobu z 10 na 5 let, obdobným způsobem bylo usnadněno dosažení důchodů v jiných případech. Zřizování náhradních ústavů bylo omezeno, staré mohly fungovat dál a nové jen tehdy, když nabídly o 1/5 vyšší nároky, než jaké určoval zákon. Během války dostoupily ceny ovšem takové výše, že dosavadní výměry nemohly stačit. O úpravu se měl pokusit zákon z roku 1918, ale ten již nevstoupil v platnost.

Po válce, měnící tak výrazně hospodářskou situaci a sociální postavení četných vrstev (zejména tu část, která byla jako zaměstnanci odkázána na pevný plat) bylo nepochybně nezbytné provést revizi dosavadní legislativy v oboru pojištění. Přispívaly k tomu nemalou měrou i administrativní potřeby a aktuální politické poměry. Pojištění se v novém státě domáhaly velké kategorie zaměstnanců, dosud nepojištěných (zejména obchodní pomocníci a nižší dozorčí personál). Na správu pojištění chtěly mít také vliv organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů. V zásadě se mohla provést velká reforma nebo menší novela. Jakkoli se uznávala potřeba rozsáhlých změn, byla nakonec zvolena druhá možnost. K velké reformě scházely totiž tak potřebné statistické údaje, kromě toho se nedostávalo i času k zpracování patřičně kvalitních podkladů. Konečně se objevovala i určitá nejistota ohledně stability měny.

Novela pensijního zákona vydaná 5. února 1920 pod č. 89 Sb., přinesla podstatné rozšíření pojistné povinnosti. Věková hranice byla snížena na 16 let, pojištění podléhali osoby duševně pracující nebo dohlížející – prakticky všichni, kdo byli zaměstnáni v kancelářích. Vyloučeni byli dělníci, učni a ti, kteří vykonávali jasně podřízenou práci. K dosavadním 6 třídám bylo připojeno dalších 10 s rozpětím od původních 600 do 9000 korun. V důsledku toho se pojistné zvýšilo až na 90 korun měsíčně. Nejvyšší možný důchod – po 40 letech v 16. třídě – obnášel 6750 Kč (místo 2250 z roku 1906). Novela nepřipustila nové náhradní ústavy, starým bylo dovoleno přežít jedině tehdy, když zajistily o jednu pětinu vyšší dávky. Touto novelou se také platnost pensijního pojištění soukromých zaměstnanců rozšířila na území celého státu, tedy i na Slovensko a Podkarpatskou Rus, bývalé součásti Uherského království, kde pensijní pojištění v toto podobě nebylo zavedeno. O významu novely se tedy nedalo pochybovat; na druhé straně ani zvýšení finančních prostředků, které do pojištění plynuly, kopírovalo inflační vývoj jen nedostatečně. Ve srovnání s předválečným stavem vzrostly ceny až na 10násobek. Původně se předpokládalo, že novela bude platit 2-3 roky a pak dojde k další úpravě. Krátké provizórium se však protáhlo na 9 let; ačkoli nový zákon připravovali odborníci ve VPÚ již od roku 1923.

Zákon, schválený nakonec 21. února 1929, č. 26 Sb., změnil definici pojistné povinnosti, určil, že pojištění podléhají prakticky všechny profese soukromých zaměstnanců. Nový způsob výpočtu, přesunující část břemena z dosavadní průměrně starší generace na skupinu budoucích pojištěnců, a podstatné zvýšení započitatelného služného umožnilo i výrazný nárůst nároků pojištěnců. Maximum započitatelných požitků se zvýšilo z 9000 na 42000 Kč. Podle výše příjmů byli pojištěnci rozděleni do 11 tříd. Do první spadaly osoby s ročním příjmem do 3000 Kč, do 11. ti, jejichž příjem přesahoval 42000 Kč. Nejvyšší možný důchod dosáhl částky 27600 Kč oproti 6750 (podle r. 1920) či 2250 (1906). Zákon původně obsahoval i ustanovení o zvýšení dávek pensijního pojištění zaměstnanců, kteří pracovali, ale nebyli pojištěni před rokem 1906, resp. 1920 pomocí státních příspěvků k důchodu. To se nepodařilo prosadit, ale profesor Schoenbaum, hlavní matematický expert VPÚ, roku 1931 zařídil, aby se důchodcům i pojištěncům započítávala polovina doby do r. 1929, kdy byli nepojištěni.

Vývoj pensijního pojištění závisel v mnohém na výkonech VPÚ, který si získal renomé jako významná finanční instituce, obezřetně spravující svěřené prostředky. Neméně důležité bylo, že zaměstnával odborníky, kteří se podíleli na formování představ o dalších osudech pensijního pojištění. Z nich je třeba jmenovat především profesora Emila Schoenbauma, hlavního matematického experta ústavu.

První presidentem VPÚ pro zřízence ve Vídni byl jmenován ministr mimo službu Leopold hrabě Auersperg, generálním sekretářem vládní rada Richard Kann. Členy prvního dvacetičlenného představenstva z českých zemí se stali František Hašourek, tajemník Jednoty soukromých úředníků v Praze, Alois Neumann, továrník v Liberci, Jan Rozkošný, poslanec a statkář v Křenovicích na Moravě, Josef Wohanka, továrník a president pražské Obchodní a živnostenské komory. Hlavní osobu VPÚ v českých zemích představoval sekretář pražské Obchodní a živnostenské komory dr. Rudolf Hotowetz, významný národohospodář, jehož schopnosti byly oceněny mj. i tím, že v letech 1920-21 působil jako ministr průmyslu, obchodu a živností a byl pověřen řízením Ústavu pro zahraniční obchod v úřednické vládě Jana Černého. Ve VPÚ začínal jako předseda úřadovny Praha.

Problematika pensijního pojištění spadala do sféry financí, v níž musel nová republika přednostně usilovat o přerušení veškerého spojení s bývalým státem. V první řadě bylo třeba odpoutat pensijní pojištění od Vídně. Již 4. listopadu 1918 vydal Národní výbor, představující tehdy centrální národní i státní autoritu, zakázal odvádět prémiové přebytky do Vídně. Zakrátko, 20. prosince 1918, vydal Národní výbor i zákon č. 92 Sb., zřizující československý VPÚ. Zorganizováním samostatného československého VPÚ byla pověřena zemská úřadovna Praha I. Tento úkol provedla počátkem roku 1919. Pražské úřadovně bylo také uloženo čs. výborem pro přípravu mírové konference, aby připravila materiál, popisující stav pojištěnců všech čs. sociálně pojišťovacích institucí a jejich nároků.

Na základě uvedeného zákona č. 92 jmenoval 22. ledna 1919 ministr sociální péče Winter první zatímní představenstvo a 27. června 1919 potvrdil volbu tříčlenného ředitelství. Presidentem VPÚ se stal Hotowetz, jeho zástupci, vicepresidenty Ing. K. Zelenka a architekt Ot. Nekvasil. V české části představenstva zasedli: Ed. Houdek, tajemník Jednoty čs. soukromých úředníků, Ing. Em. Kubricht, továrník z Českých Budějovic, Václav Kodeš, ředitel textilních závodů v Jaroměři, V. K. Nebeský, obchodník v Praze, arch. Ot. Nekvasil, dr. Přemysl Šámal, advokát, Jan Skopec, dílovedoucí v Praze, A. B. Žáček, centrální ředitel v Lišově, Ing. K. Zelenka, centrální ředitel Unie v Praze. Německé pojištěnce zastupovali v představenstvu Frant. Breznovsky, prokurista v Liberci, Dr. Emil Friedmann, advokát v Brně, Rich. Kollisch, ředitel v Brně, Alfred Raudnitz, továrník v Horním Litvínově.

Členy ředitelství se stali Dr. Emil Hendrich, prof. dr. Emil Schoenbaum jako zodpovědný matematik a Dr. Bedřich Ondřich, pověřený vedením úřadovny Praha I.

Uvedení členové představenstva byli 10. listopadu 1920 zproštěni svých funkcí. Vedení VPÚ převzala správní komise, jmenovaná ministrem sociální péče Grubrem. Členy této komise byli Hotowetz, t. č. ministr obchodu, jako vládní komisař, a jeho náměstci Otto Taussik a Václav Šaněk. Jako dozorčí komisař ministerstva sociální péče působil odborový přednosta Vlad. Šmídek, od 31. března 1928 odborový přednosta Dr. Bronislav Wellek. Komise se již nedělila podle národnostních hledisek, místo toho se vytvořily dvě skupiny – zaměstnanců a zaměstnavatelů. Členy komise za zaměstnance se stali K. E. Focke, bankovní úředník, Arnošt Hirsch, poslanec a předseda Svazu Zentralverband der Angestellten in Industrie, Handel und Verkehr, Teplice, Eduard Houdek, generální tajemník Jednoty čs. soukromých úředníků v Praze, Rob. Klein, generální tajemník Jednotného svazu obchodních a soukromých zřízenců v Praze, Otto Taussik, odborový tajemník, Karel Tymich, tajemník Čs. obchodnické besedy, později místoředitel Gremiální nemocenské pojišťovny, Ing. Karel Zelenka, centrální ředitel graf. spol. Unie v Praze a Wiliam Ormai, bankovní úředník v Žilině. Poslance Hirsche nastoupil po jeho smrti Frant. Kirchhof, tajemník téhož svazu Zentralverband der Angestellten in Industrie, Handel und Verkehr, Teplice, místa Houdka, Taussika a Zelenky zůstala neobsazena. Členy komise ze skupiny zaměstnavatelů se stali JUDr. Emil Friedmann, advokát v Brně, Václ. Košek, továrník v Praze, Dr. Leopold Langer, advokát v Praze, Dr. Alfr. M. Mayer, velkostatkář ve Vyklanticích u Pacova, Václav K. Nebeský, obchodník v Praze, Václav Šaněk, obchodník v Praze, JUDr. Fr. Wien-Claudi, advokát v Praze, Pavel Novák, obchodník v Bratislavě. Šaňka nahradil po jeho smrti JUDr. Alois Zmek, notář v Praze, místa Friedmanna a Nebeského nebyla znovu obsazena; Novák působil v komisi jen krátce – 1922-25.

Obdobným způsobem byly provedeny i volby do správních výborů jednotlivých úřadoven. Bylo by velice potřebné, zjistit rozborem osob, které se objevily ve správních orgánech VPÚ na všech úrovních, jaké politické a světonázorové postoje zastávali ti, kteří měli vliv na politiku a činnost této instituce, případně jaké měli hospodářské zázemí. V současné době to bohužel není v patřičném rozsahu možné, o takové zařazení se můžeme pokusit jen u osob, které byly vyslány do pražské centrály a dalších úřadoven v českých zemích odborovými organizacemi. Robert Klein, Florián Bergmann, Arnošt Hirsch, případně Frant. Kirchhof zastupovali sociálně demokratické, Karel Tymich a Ant. Jirout reprezentovali národně socialistické odbory. Ed. Houdek patřil do politicky neurčitého, spíše však pravicově zaměřeného Odborového ústředí, Heinrich Lindental zastupoval svaz, který neuznával žádnou ústřednu. Na druhé straně Karel Engliš, působící až do svého jmenování ministrem financí roku 1926 jako předseda brněnské úřadovny, působil v národně demokracii. K této straně se nesporně přikláněli mnozí členové skupiny zaměstnanců, blízko k ní měl zřejmě i Hotowetz. Mezi členy se nacházeli nepochybně i sympatizanti agrárníků a dalších měšťanských stran. Jejich vliv však byl nepochybně korigován zástupci sociálně demokratických a národně socialistických odborářů. Politika VPÚ tedy s největší pravděpodobností nemohla být jednostranná.

Jmění, jímž VPÚ disponoval, mělo být uloženo tak, aby poskytovalo výnos, potřebný k splnění pojistných závazků. Střední výnos musel proto odpovídat úrokové míře, jíž bylo použito za početní podklad pensijního zákona, tedy 4,5%. Pro ukládání prostředků VPÚ platila přísná pravidla. Jmění VPÚ se smělo vložit do tuzemských cenných papírů, investičních zápůjček státu, zemím, okresům, obcím (a jiným nuceným svazkům veřejného práva, které jsou zákonem oprávněny uhrazovat svá vydání daněmi nebo přirážkami k nim), tuzemským hypotečním zápůjčkám požívajících sirotčí jistoty, v tuzemských peněžních ústavech, za jejichž závazky ručil stát, země, okresy nebo obce a konečně - se schválením ministerstva sociální péče - v budovách, postavených pro kancelářské účely, v pozemcích poskytujících výnos, v činžovních budovách apod.

Za Rakouska se nakupovaly téměř výlučně cenné papíry a jen velmi malá část prostředků se poskytovala na komunální a hypotekární úvěr. Za války se proudily peníze do válečných půjček. Po převratu se VPÚ snažil změnit svou investiční politiku; svými finančními prostředky chtěl sloužit národnímu hospodářství, pojištěncům a jejich zdravotním a sociálním potřebám. Zaměřil se proto na podporu družstevní i obecní bytové výstavby, pokud nově postavené byty měly sloužit pojištěncům. Pomocí úvěrů usiloval, aby byla umožněna práce nezaměstnaným. Velké zápůjčky VPÚ poskytl Vodohospodářskému fondu (za 12 let 948 mil.) na meliorace a Elektrizačnímu fondu (dosud 27,5 mil.). V rámci komunálních zápůjček usnadňoval stavbu činžovních domů, jatek, plynáren, elektráren, dále kanalizací či sirotčinců. Okresům přispíval na stavbu silnic, nemocnic a sociálních ústavů. Do konce roku 1933 tak poskytl samosprávným svazkům 976 milionů (např. na stavbu nemocnic, léčebny, ozdravovny 136 mil., na elektrárny a elektrické dráhy – 150,8 mil).

Činnost Všeobecného pensijního ústavu se dá nejlépe zhodnotit podle počtu pojištěnců. V roce 1918 se VPÚ staral o 40888 osob, za 15 let se jejich počet zvýšil na 331031. Tento úctyhodný nárůst nepochybně vypovídá o tom, že VPÚ fungoval skutečně mimořádně kvalitním způsobem.