• Zveřejněno: 12.03.2012

Do nové centrály se začaly sdružovat odborové spolky převážně z Čech, zatímco odborové organizace z Moravy a Slezska zůstaly věrné Vídni. Po počátečních sporech došlo mezi celorakouskou a českou odborovou centrálou k určitému kompromisu. Zesílení OSČ na počátku 20. století vedlo opět k dalším roztržkám, které byly řešeny II. internacionálou v prospěch jednoty odborového hnutí pod záštitou celorakouské Říšské odborové komise. Nástup OSČ však nebylo možno zastavit. Prosadilo se jak proti vídeňské odborové komisi, tak proti odborovým organizacím křesťansko sociálního a národně sociálního dělnictva.Protestní akce odborově i neodborově organizovaného dělnictva přispěly k vítězství československého odboje proti Rakousko-uherské monarchii. Převrat 28. října 1918 přinesl pro OSČ nové úkoly při budování státu. OSČ (nyní již Odborové sdružení československé) novou republiku jednoznačně podporovalo, stavělo se proti sociálnímu i národnostnímu extremismu, ze všech sil se ovšem také snažilo udržet sociální postavení zaměstnanců na přijatelné úrovni. OSČ se např. významně podílelo na všech zákonodárných iniciativách v oblasti sociální politiky, jemu můžeme např. do značné míry vděčit právě za uzákonění osmihodinové pracovní doby.

OSČ velice zeslabil vznik KSČ a Rudých odborů na počátku 20. let. Tento nápor však v zásadě zvládlo - v roce 1930 naopak přešla po konfliktu s Gottwaldovým vedením většina členstva Rudých odborů zpět do OSČ. Historicky významnější byl snad ještě jiný úspěch, dosažený na složitém poli národnostní otázky. OSČ se v roce 1926 podařilo najít společnou řeč s německými sociálně demokratickými dělníky, žijícími v ČSR, a uzavřít s jejich odborovou centrálou dohodu o koordinaci postupu a společném vedení.

V době ohrožení československého státu se OSČ a její svazy (zejména Jednotný svaz soukromých zaměstnanců - JSSZ) plně stavělo na rozhodný odpor proti Henleinovi a Hitlerovi, na záchranu míru a demokracie. Jeho představitelé (např. Rudolf Tayerle, Robert Klein za JSSZ, Antonín Hampl za kováky apod.) neopomněli zdůrazňovat, že to jsou především široké vrstvy zaměstnanecké, které budou bránit republiku, a že proto musí státu záležet na tom, aby jejich odhodlání nebylo podlamováno akcemi, které by zhoršovaly jejich hospodářské a politické postavení. OSČ bylo natolik vázáno na charakter Československé republiky, kterou pomáhalo budovat a upevňovat, že její konec předznamenal i zánik této mohutné organizace. Za svou angažovanost doplatili hlavní představitelé OSČ životem - Rudolf Tayerle zemřel 10. března 1942 v Mauthausenu, Robert Klein 25. července 1941 v Buchenwaldu, Antonín Hampl 17. května 1942 v berlínském vězení Moabit.

cmkos_import3