Před sto lety se slavil První máj již počtvrté v samostatném státě. Oslava ovšem neprobíhala zrovna v nejlepší atmosféře. Národní hospodářství bylo postiženo krizí. Zaměstnancům poklesly výrazně mzdy (až o 30 %) a sliby, že se úměrně tomu sníží i ceny potravin a životních potřeb, se neukázaly jako reálné. Výzvy k uskromňování kontrastovaly s mimořádnými zisky některých podniků i zprávami o nezodpovědném, rozmařilém hospodaření několika bank.

Po převzetí moci nacisty 31. ledna 1933 vedení Svobodných (tj. sociálně demokratických) odborů nový režim zjevně podcenilo. Nepředpokládalo, že by vydržel dlouho, déle než předchozí vlády. Za svůj hlavní cíl považovalo zachování svých organizací a legálního zastoupení zaměstnanců. Sociálně demokratické odbory byly také oslabené velkou nezaměstnaností (postihující až polovinu členské základy) a celé odborové hnutí navíc rozdělovaly spory mezi sociálními demokraty a komunisty. Proto vedení Svobodných odborů vybízelo ke klidu a doufalo, že nový režimem nějak přečká.

V českých zemích a vlastně v celé střední Evropě vznikalo odborové hnutí v úzké souvislosti s vývojem sociální demokracie. Její zásadu mezinárodní solidarity a představu přetvoření společnosti na základě zespolečenštění výroby však nepřijala značná část českého dělnictva, která se několikrát pokusila o založení národní dělnické strany. Ta se za pomoci českých měšťanských politiků zformovala v roce 1897 pod názvem strana národně sociální. Tato strana sdružovala dělníky a další zaměstnance, částečně i malé živnostníky a inteligenci, zvláště učitele, v odporu vůči „nenárodní“ sociální demokracii a zpochybňovala svými nacionalistickými a antimilitaristickými projevy i základy rakouského státu.

Stávky byly vždy považovány za nejdůležitější zbraň, kterou mohli dělníci disponovat. Organizování stávek bylo u nás ale dlouho ilegální.  Rakouské právo totiž nedovolovalo koalice, tedy úmluvy, jejichž cílem bylo vynutit odepřením práce vyšší mzdy nebo jiné lepší pracovní podmínky. Živnostenský řád, který v Rakousku platil od roku 1860, vyhlašoval vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem za předmět svobodné dohody.  Tato svoboda neměla ale pro jednotlivého dělníka praktickou cenu. Dělník vystupoval sice jako svobodný, při uzavírání smlouvy právně rovný a rovněž nebyl právně nucen pracovní smlouvu uzavřít a přistoupit na podmínky, které vyhovovaly podnikateli. Skutečnost, že byl nemajetný (v podstatě v tom smyslu, že žil ze dne na den) a bez pracovních prostředků, mu nedávala jinou možnost než vstoupit do zaměstnání bez prodlev a na základě podmínek které určoval zaměstnavatel.

Šedesátá léta 20. století se často označují za „zlatá“.  Přes všechny potíže si mohli lidé myslet, že poměry se zlepšují, že do toho, co se děje, mohou mluvit a že se jim občas podaří také něco prosadit. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1968 a po pár měsících skončil. Kdo to ale zažil, nezapomněl.