• Zveřejněno: 05.01.2011

Počátky projektu

           

VPÚ se musel postarat i o projekt stavby. Dalo se předpokládat, že investor, který svého času zaměstnával i Jana Kotěru, bude i v této otázce vystupovat s náležitou odpovědností a velkorysostí. 23. května 1929 předložil prezident VPÚ dr. Rudolf Hotowetz v řídícím orgánu ústavu, správní komisi, otázku, zda VPÚ vypíše veřejnou soutěž nebo se obrátí pouze na jednoho architekta. „Postavení ústavu by ovšem odpovídal konkurs veřejný, avšak je známou věcí, že veřejný konkurs se nikdy a nikde neosvědčil,“ tvrdil Hotowetz. V hlasování získala myšlenka veřejného konkursu 5 hlasů a stejný počet hlasů byl odevzdán pro neveřejnou soutěž. Hotowetz se rozhodl pro druhou eventualitu.[1] Podle zprávy stavební komise, v jejímž čele stál dr. Bedřich Ondřich, mělo být vyzváno „šest až sedm architektů. Zásadně bylo stanoveno, že mají být vyzváni dva architekti moderních směrů, dva středního směru, jeden ze starších architektů a jeden, případně dva architekti německé národnosti.“[2]

Zhruba v této fázi se o celé akci dozvěděl zaměstnanec VPÚ Josef Švejda, který měl velmi blízko k tehdejší pražské umělecké avantgardě. Navštívil ředitele Ondřicha a požádal ho, aby byli k soutěži přizváni také zástupci nejmladší generace. Zároveň o konkursu informoval své přátele, mladé architekty Josefa Havlíčka a Karla Honzíka,[3] kteří v té době pracovali ve stejném atelieru. Havlíček s Honzíkem podali VPÚ žádost o přizvání k soutěži, koncipovanou důsledně jako „vyznání mladého architekta funkcionalisty“. A skutečně, po informativní schůzce s ing. Nedvědem, správcem budov, a již uvedeným dr. Ondřichem byli oba mladí architekti vyzváni, aby i oni předložili svůj projekt.

Už během své předchozí činnosti Havlíček a Honzík poznali, že snaha o kompromisní řešení, které by se podrobovalo konservativním předsudkům o architektonické tvorbě, by v žádném případě nemohlo přinést žádoucí výsledek. Je to zcela pochopitelné - kdyby navrhovali totéž, co ostatní architekti, nemohli by se proti jejich starším zavedeným firmám prosadit. Jednoznačně se tedy rozhodli, že budou usilovat o řešení naprosto netradiční, i za cenu toho, že nedodrží předpisy stavebního řádu. Vedeni představou co nejvyšší funkčnosti jako nejzákladnějšího měřítka stavby, s nímž nemůže být estetická hodnota v rozporu, a také pod vlivem projektů Le Corbusierových navrhli budovu vystavěnou na půdorysu ve tvaru kříže. Tento půdorys, chápaný v té době již jako standardní, zajišťoval pro všechny kanceláře co nejvyšší možnost využití přímého denního světla a co nejkratší spojení mezi kancelářemi. Stavba rovněž udivovala svou výškou, v žádném případě ovšem nešlo o mrakodrap. Nicméně osm podlaží severního a západního křídla a 13 etáží východního a jižního křídla bylo na tehdejší dobu skutečně hodně. Z toho také vyplývá, že členění stavby bylo gradováno od Karlovy (dnešní Seifertovy) ulice směrem k Vinohradům. V této podobě vznikal projekt v létě 1929. V porovnání s ostatními pracemi, které se vesměs držely norem stavebního řádu a koncipovaly stavbu na běžném čtyřúhelníkovém půdorysu, sliboval projekt J. Havlíčka a K. Honzíka nejen estetický účinek nesrovnatelné kvality, ale také nejvhodnější řešení co do racionálního uspořádání a finančních nákladů. Havlíčkův a Honzíkův projekt se stal předmětem pozornosti uměleckých kruhů i širší veřejnosti. Psalo se o něm v novinách a autoři, aby uspokojili zájem o své dílo, dokonce doplnili a přepracovali svou průvodní zprávu a vydali ji tiskem. Tato dvaatřicetistránková knížka pak byla skutečně označena za encyklopedii moderní architektury.[4]

 

Boj o projekt

 

V tomto stádiu záviselo mnoho na postoji vedoucích činitelů VPÚ k projektu mladých architektů a konečně i k nim samým. Dr. Ondřich jim byl skutečně velice nakloněn, jak na to ostatně také vzpomíná K. Honzík. Větší důležitost měl ovšem názor prezidenta VPÚ. A i on se vyslovil v prospěch projektu: „Ohavná bedna... je to ohavná bedna!“ prohlásil... „ale je to nejúčelnější a nejekonomičtější řešení pro náš ústav! Není důvodu, aby byla vypisována další soutěž. Na návrhu je možno pracovat dál... Ovšem pokud stavební úřad a státní regulační komise dají předběžný souhlas...“[5]

Na toto stanovisko přistoupili i ostatní členové správní komise, kteří se k projektu Honzíka a Havlíčka stavěli rezervovaněji či přímo podporovali návrhy jiných architektů, kteří VPÚ vyčítali, že připustil projekt, který neodpovídal zastavovacím podmínkám. To byly jistě závažné připomínky, ale se za vítěze soutěže postavil celou svou autoritou. V souvislosti s těmito stížnostmi VPÚ nicméně Havlíčkovi a Honzíkovi doporučil, aby pro vypracování definitivního návrhu přizvali ještě architekta Adolfa Foehra. VPÚ měl k takovému kroku nesporně právo, neboť se ve smyslu předchozích smluv stal výhradním majitelem předprojektu a jen na něm záleželo, koho vlastně pověří vypracováním definitivní verze projektu.[6] Tomuto požadavku se však oba mladí architekti vzepřeli a Foehra jednoznačně odmítli. Navrhli však jako konzultanta jiného německého architekt, jehož tvorby si velice vážili, totiž Josefa Zasche. Jejich zprostředkující návrh byl přijat všemi stranami.[7]

Prakticky současně s projednáváním projektu v rámci VPÚ zahájil Hotowetz akci za získání podpory pro zamýšlenou stavbu. S žádostí o intervenci u pražského magistrátu se obrátil na významné činitele československého hospodářského a finančního světa. V noru 1930 získal VPÚ slib podpory od představitelů Českomoravské Kolben - Daněk, Škodových závodů, Zemské banky, Hypoteční banky, Živnobanky apod. Velmi charakteristická byla např. odpověď prezídia Městské spořitelny pražské, která označila ...“otázku stavby Vašeho paláce (za) ... věc nutnou nejenom pro Vás administrativně, ale pro hlavní město Prahu výstavně, i z důvodů zaměstnanosti lidí, právě v této kritické době velmi vítanou.“[8] Skoro zároveň podal VPÚ na základě rozhodnutí stavebního výboru z 18. prosince 1929 žádost k městskému stavebnímu výboru o informační řízení, jehož předmětem byl projekt architektů Havlíčka a Honzíka a cílem změna podmínek daných státní regulační komisí.[9]

Úřady přistupovaly k novátorskému projektu celkem liberálně a v zásadě stavbu povolily, zejména ustoupily v otázce oficiálně požadovaného obvodového zastavění a v otázce výšky stavby. Naproti tomu kladly jako ultimativní podmínku, aby projektanti upustili od stupňovité kompozice a jižní a severní křídla srovnali do úrovně 10 nadzemních podlaží.[10] Havlíček a Honzík tuto podmínku akceptovali a mj. po konzultaci s Le Corbusierem vypracovali nový projekt, jehož realizací se stala budova VPÚ v podstatě v takové podobě, jak ji známe dnes.
 

Soukromí zaměstnanci proti svému pojišťovacímu ústavu

V roce 1930 musel VPÚ bojovat o projekt své budovy ještě na druhé frontě; musel totiž podstoupit zápas o veřejné mínění s vlivnými svazy soukromého úřednictva - Jednotou, všeodborovým sdružením československých soukromých úředníků, dílovedocích a zřízenců v Praze, a Odborovým ústředím, československým svazem úřednických a zřízeneckých organizací.
Určitý politický, resp. agitační podtext této akce je nepochybný. Svědčí o tom několik skutečností - v první řadě to, že články proti stavbě se objevovaly především v národně socialistickém tisku. Dr. Ondřich potom dále jednou charakterizoval některé funkcionáře, kteří vedli část zaměstnanců do boje proti paláci VPÚ, jako osoby stojící blízko Straně práce.[11] Z otázky novostavby úřední budovy se brzy stalo líbivé volební heslo. A tak se k protestům proti její realizaci připojili i členové odboru soukromých úředníků při Československé národní demokracii. Ondřich se však obrátil na dr. Jaroslava Preisse, aby svým vlivem (který ostatně použil v prospěch VPÚ již dříve) utlumil projevy nesouhlasu, které pronikly dokonce i do Národních listů.[12] Z vývoje další situace lze usuzovat, že se mu to podařilo. S ostatními skupinami soukromého úřednictva musel však ústav svést těžkou polemiku.
Odborové organizace VPÚ vytýkaly, že staví „palác“, tedy budovu nesmyslně nákladnou - a to v době, kdy se nedostává prostředků na léčebnou péči a kdy se v rozporu s předchozími sliby nestaví léčebny rakoviny, TBC a ozdravovny. VPÚ nejčastěji ústy R. Hotowce vysvětloval, že náklady na stavbu nedosáhnou ani zdaleka té výše, jakou uváděli její odpůrci. Zdůrazňoval, že VPÚ sanatoria buduje, a hlavně vyvracel názor, že by investice do nové stavby byly mrháním. Naopak - zatímco všechny volné peněžní prostředky ztratily po devalvaci výrazně na hodnotě, cena nemovitostí stoupla asi desetkrát.
 

Beton versus ocel. Boj o dodávky

Jednota svého nedosáhla - VPÚ svou stavbu obhájil. To ovšem neznamenalo, že by nová budova ze stránek denního tisku zmizela. Byla však připomínána v jiných souvislostech; zájem veřejnosti poutala zejména pro konkurenční boj firem, který se rozpoutal o dodávky pro VPÚ.
Konkurence byla opravdu těžká. Není ani divu, v době neustále se prohlubující krize znamenala zakázka VPÚ pro mnohé firmy přímo existenční nezbytnost. Největší boj se rozhořel okolo kostry budovy. Havlíček s Honzíkem navrhovali původně ocelovou konstrukci, chtěli totiž dosáhnout co nejštíhlejších pilířů. VPÚ si však přál kostru železobetonovou, a tak byly vypracovány dva paralelní návrhy - jeden na ocelovou a jeden na železobetonovou konstrukci. Proti oceli se zejména namítalo, že je málo odolná proti ohni. Měla být původně také dražší, ale spojené ocelářské firmy (tj. Vítkovice, Berghütte a Škoda) dokázaly stlačit cenu na stejnou úroveň s betonem. Pochybovalo se také o tom, zda by ocelářské firmy dokázaly dodržet časový plán. Všechny tyto okolnosti se potom staly předmětem rozsáhlých polemik. Oproti tvrzení, že beton znamená zaměstnání pro větší počet dělníků, se prováděly propočty, dokazující, že výrobou a montáží ocelové konstrukce by bylo zaměstnáno ještě více lidí, a poukazovalo se na obzvlášť tíživé poměry v ocelářském průmyslu. Zastánci betonu prohlašovali, že i jejich typ stavby vyžaduje ocel, a to 150 vagónů (místo 200 vagónů, o nichž mluvila konkurence - ve skutečnosti jich potom bylo použito 190).
Na tomto místě je třeba také upozornit na dosti podstatný rozdíl mezi tím, jak celou situaci líčí K. Honzík ve svých pamětech a jak ji popisoval soudobý tisk. Není nejmenších pochyb o tom, že konkurenční boj se vyznačoval neobyčejnou ostrostí a že asi nebylo vždy využito těch nejčestnějších způsobů. Honzík ovšem ukazoval VPÚ jako dosti pasivní oběť, na niž byl vyvíjen tlak ze všech stran, který se ovšem do značné míry přenášel na projektanty. Z tisku se dá ale spíše vyčíst, jak VPÚ tohoto boje využíval ke snižování cen. To, že VPÚ nepodléhal jen tak lehko přání mocných firem, dokazuje i následující příklad. Na Hotowce i Ondřicha se celkem třikrát obrátil Jaroslav Preiss s prosbou, aby prosadili pokrytí stěn budovy keramickými dlaždicemi, které vyráběl Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, „jehož jsem předsedou“ - jak Preiss nezapomínal upozorňovat. Přitom Spolek patřil k největším chemickým výrobcům v Evropě vůbec, jeho výrobky se těšily zasloužené oblibě a především - VPÚ musel být Preissovi skutečně vděčen za nemalé intervence. Dlaždice, které doporučoval, však ve zkoušce neobstály a VPÚ si vybral lepší.[13] Skutečně vyčerpávajícím způsobem by tato otázka mohla být řešena jen na rozsáhlejší pramenné základně.
Obdobné boje byly svedeny ještě kolem topného a ventilačního zařízení, kde ovšem po zásluze zvítězil americký systém Cärrier, montovaný firmou Škoda, nebo o podlahovou krytinu. Zde se rozhodovalo mezi gumou a linoleem. VPÚ „dal přednost linoleu z důvodů technických a s ohledem na trvanlivost... Podle podmínek zadání jde o zboží původu výhradně anglického, francouzského a holandského, a nikoliv německého.“ Linoleum bylo dovezeno v rámci kompenzačních dodávek. Dočítáme se také, že v záležitosti linolea intervenoval dokonce francouzský vyslanec.[14] Odlišné názory se objevily i na otázku úpravy povrchu stavby. Havlíček s Honzíkem projektovali již od počátku pokrytí budovy keramickými dlaždicemi. Ozvaly se však hlasy, žádající z úsporných důvodů normální omítku. Tato úspora však měla činit pouze 0,25% celkové pořizovací ceny. Nakonec se stejně prosadila velkorysejší varianta. A podobných větších či menších sporů bylo více a stížnosti typu, že „jeden velký ústav v poslední době vypsal omezené ofertní řízení na dodávku patentních zámků a pozapomněl na českou pražskou firmu, jejíž majitel je uvědomělý národovec,“ nebyly vůbec výjimečné.
 

Vlastní stavba

Vlastní provádění stavebních prací VPÚ představuje ojedinělý příklad skutečně racionálně a plánovitě řízeného procesu.[15] Prakticky se všemi potížemi bylo počítáno a už předem byla hledána alternativní řešení. Kromě projektantů a obou již uvedených zástupců VPÚ na stavbě, tj. dr. Ondříčka a ing. Nedvěda, měl na tom největší zásluhu správce stavby stavitel Bouzek.
K prvním výkopům se přikročilo 1. dubna 1932. Byl používán beton o co největší možné pevnosti a ocelové výztuže s vyšší mezí průtažnosti. Železobetonová kostra se zcela osvědčila. Největší zátěž pro ni znamenal požár, který vypukl v září 1933, kdy se vznítila izolace na tlumiči ve strojovně. Náklad na 1 metr čtvereční obestavěného prostoru byl dokonce zmenšen o 7% oproti původnímu rozpočtu a lhůta byla zkrácena o tři týdny, takže hrubá stavba byla dokončena již koncem listopadu 1932.
V zimě se přistoupilo k vyzdívkám a na jaře 1933 byla provedena fasáda. Na ni bylo použito dursilitových keramických desek Rakodur firmy Rako, které si svou odolností vůči vlivům chemickým, fyzikálním a mechanickým získaly skutečně tu nejlepší pověst. Skoro současně byly zahájeny ostatní práce řemeslnické a bylo montováno strojní zařízení. Největší pozornost vzbudil v tomto směru záměr opatřit budovu teplovzdušným topením, větráním a chlazením podle patentu Cärrierova systému, který dodala Škodovka společně s firmou Vzduchotechnická společnost s r. o. ve Stuttgartu.
Základní stavební jednotkou administrativních prostorů byla kancelářská buňka, velká 3,4 x 5,6 m. Z těchto buněk, jichž bylo v celé budově asi 700, se potom sestavovaly podle potřeby větší kanceláře. Všechny místnosti byly v podstatě standardně vybaveny, všichni zaměstnanci bez rozdílu měli nárok na stejný vzduch a stejné osvětlení. Proto se také velmi často psalo, že vůdčí myšlenkou stavby byla zásada demokracie. Pro účelnost zařízení a celé dispozice byla budova VPÚ nazývána také továrnou na spisy. Za necelých 60 milionů korun tak Praha získala skutečně dokonalý příklad moderní architektury, který budí dodnes zaslouženou pozornost.
 
Místo závěru úryvek z interview obou architektů ve Světozoru z července 1933:
 
„Otázka:
 
Myslíte, že by se mohla dokončená stavba budovy stát jakýmsi názorným propagátorem nového stavitelství u nás?
 
Odpověď:
 
Do určité míry jsme o tom přesvědčeni. Jasná otevřená dispozice v sadovém prostředí, přehledný provoz budovy, znamenitý výkon betonářů, ventilační, automaticky regulované topení, vzorný povrch stavby z trvalého a poměrně levného keramického materiálu, neužívání materiálů za každou cenu nových tam, kde byly k dispozici osvědčené materiály třeba za nemoderní považované - to by asi zhruba byly vlastnosti, které by mohly podle našeho názoru míti význam pro vývoj stavění. Naší snahou však bylo a je, aby naše stavba nebyla jen typem nového stavitelství, ale mohla být čítána do kategorie moderní architektury. Je lépe postavit si cíl dále, abychom došli alespoň o kus dopředu.“


[1] Státní ústřední archiv (dále jen SÚA), fond Všeobecný pensijní ústav (dále jen VPÚ), karton 11, schůze správní komise 23. května 1929.
[2] SÚA, f. VPÚ, k. 11, schůze správní komise 27. června 1929 – příloha (Zpráva komise stavební).
[3] Neocenitelné svědectví o stavbě budovy VPÚ zanechal ve svých vzpomínkách Karel Honzík. Jeho líčení se samozřejmě někde rozchází s tím, co známe z úředních pramenů či soudobého tisku, resp. v každém druhu pramenů nacházíme některé údaje, které postrádáme v jiném. Zdůrazňovat tyto rozdílnosti, ostatně většinou nikoli zásadní, by však asi postrádalo smyslu, protože pro ně můžeme vždy nalézt nějaké zdůvodnění: úřední prameny nemohou vypovídat o zákulisním jednání, na něž si vzpomíná architekt, který ale zase zapomněl na něco jiného či snad své vzpomínky příliš aktualizoval (např. když psal o pronásledování příslušníků Levé fronty policií, zmiňuje se o tom, že jim byly kontrolovány občanské průkazy. Některé jasné nesrovnalosti jsou ovšem jasně zdůrazněny. Srv. Karel Honzík, Ze života avantgardy. Zážitky architektovy, Praha 1963, zejm. kap. Jak jsme stavěli Pensijní ústav. Životopis projektu malého mrakodrapu, s. 152-191.
[4] J. Havlíček – K. Honzík, Návrh paláce Všeobecného pensijního ústavu, Praha s. d. (1929).
[5] K. Honzík, Ze života, s. 167n.;
SÚA,
[6] f. VPÚ, k. 11, schůze správní komise 27. června 1929 – příloha (Zpráva komise stavební).
[7] K. Honzík, Ze života, s. 169n.
[8] Všeodborový archiv ČMKOS (dále jen VOA), fond Budova VPÚ, k. 2/3.
[9] VOA, f. Budova VPÚ, k. 2/3; SÚA, f. VPÚ, k. 12, schůze správní komise 21. května 1930.
[10] K. Honzík, Ze života, s. 168.
[11] ASB, f. ŽB VII/i – I – I (kor. J. Preisse), dopis B. Ondřicha z 23. listopadu 1930 a přiložená kopie Ondřichova dopisu Odboru soukromých úředníků při Čs. národní demokracii.
[12] Národní listy 20. září 1930.
[13] ASB, f. ŽB VII/i – I – I (kor. J. Preisse), Ondřichova odpověď na dopis J. Preisse z 8. listopadu 1932 (Preissův dopis z 2. listopadu 1930 není ale dochován), dopis J. Preisse Ondřichovi z 14. ledna 1933, dopis J. Preisse Hotowcovi z 14. ledna 1933 a Hotowcova odpověď z 14. února 1933.
[14] Tyto novinové články jsou uloženy ve VOA, f. VPÚ, výstřižky, k. 2/3.
[15] Popis průběhu stavebních prací je založen na knize J. Havlíčka a K. Honzíka, Plánování a stavba VPÚ v Praze, uspoř. J. Setnička, Praha s. d.
cmkos_import3