Habart: Začalo u doručovacích služeb. Myslím si ale, že to velmi rychle pokračuje v oblasti IT služeb a s masivním rozvojem umělé inteligence se ten okruh může dál dramaticky rozšiřovat. Bezprostředně ohrožené jsou zejména kreativní a intelektuální profese: designéři, modeláři, programátoři a další lidé, kteří už dnes dostávají úkoly digitálně, digitálně je odevzdávají, pracují v přesných termínech a jejich práce může být softwarově hodnocena. Právě v kreativních službách si dovedu představit nejrychlejší rozšiřování tohoto neosobního modelu.
(Re)definice závislé práce Současný zákoník práce považuje za závislou práci činnost vykonávanou osobně, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a ve vztahu jeho nadřízenosti a podřízenosti pracovníka. Úřady a soudy proto dnes neřeší jen název smlouvy nebo to, zda má člověk živnostenský list, ale zkoumají, jak spolupráce skutečně funguje: kdo přiděluje práci, kdo určuje její organizaci a kontroluje výsledek, zda pracovník vystupuje vlastním jménem a na vlastní podnikatelské riziko, zda může zakázky odmítat, pracovat pro více zákazníků nebo si práci zajistit jinak. Legální je skutečné podnikání, při němž OSVČ samostatně rozhoduje, jak zakázku provede, nese odpovědnost za výsledek a podnikatelské riziko. Nelegální je naopak situace, kdy člověk formálně fakturuje jako OSVČ, ale ve skutečnosti pracuje jako zaměstnanec; taková závislá práce smí být vykonávána pouze v pracovním poměru nebo na DPP či DPČ. Připravovaná změna by tento test zúžila a mohla firmám usnadnit, aby zaměstnanecký vztah navenek upravily jako podnikání. Pokud by například formálně neurčovaly pracovní dobu nebo nahrazovaly přímé pokyny zadáváním „zakázek“, nemusela by být závislá práce prokázána, přestože pracovník bude osobně a dlouhodobě pracovat pro jedinou firmu, bude začleněn do jejího provozu a nebude nést skutečné podnikatelské riziko. To může otevřít cestu k rozsáhlejšímu převádění zaměstnanců na OSVČ: firmy sníží své náklady na sociální a zdravotní pojištění, veřejné rozpočty ale přijdou o část příjmů. Výpadek se následně projeví v systému důchodů, nemocenského pojištění, zdravotnictví, podpory v nezaměstnanosti i dalších služeb financovaných státem. Úspora zaměstnavatelů by se tak přenesla na zaměstnance, poctivé podnikatele a ostatní daňové poplatníky. |
ČMKOS: Už dnes vidíme, že se podobné modely objevují i ve službách, například v sociální péči. Pečovatelky nejsou zaměstnankyně, ale firma jim přiděluje práci a tváří se, že jde o podnikatelky. V USA se podobné modely objevují dokonce i ve vzdělávání, kde učitelé soutěží o to, kdo nabídne výuku za nižší cenu. Dovedete si představit, že se tento model bude šířit i do dalších oblastí? A jak se může projevit ve výrobních sektorech?
Habart: Pokud se bavíme čistě o platformové práci, ve výrobních sektorech si to dovedu představit hlavně u kreativních činností, technické přípravy, servisu nebo údržby. Pokud bychom do toho ale zahrnuli i navrhovanou redefinici závislé práce v zákoníku práce, to riziko je mnohem širší a nebezpečnější.
Při současném navrženém znění redefinice závislé práce se obávám, že by se to ve výrobních a průmyslových firmách mohlo dotknout obrovské řady profesí. Prakticky všech, které nejsou bezprostředně navázané na výrobní linku, konkrétní stroj nebo nepřetržitou návaznost výrobních operací. Tam, kde na sebe musí jednotlivé procesy navazovat bezprostředně vteřinu po vteřině, si to představit neumím. Ale všude tam, kde tato bezprostřední návaznost není, získá zaměstnavatel obrovský impuls hledat jiný, pro něj levnější a bezzávazný model organizace práce.
ČMKOS: Jak by se to konkrétně dotklo zaměstnanců sdružených ve vašem svazu, v němž se spojují lidé zaměstnaní v textilním, oděvním a kožedělném průmyslu?
Habart: Rozdělil bych to do několika konkrétních oblastí, abychom viděli, že to může zasáhnout celou fabriku: výrobní dělnické profese, technickou přípravu výroby, logistiku s údržbou, a nakonec i obchod s marketingem.
U výrobních dělnických profesí si lze představit například šičky nebo krejčí. Zaměstnavatel by jim prostě dal materiál a řekl: „Tady máte látku, do pátku vyrobte 500 kusů. Dílna bude otevřená od rána do večera, udělejte si to, kdy chcete, důležitý je výsledek.“ Formálně by nebyla určena pracovní doba. Podobné by to mohlo být u střihačů a polohovačů na moderních CNC střihacích strojích nebo laserových cutterech. Zaměstnavatel jim zadá zakázku bez určení, kdy mají u stroje stát – podstatný bude jen termín splnění. V kožedělné výrobě a u obuvníků lze zase technologické operace jako vysekávání dílců či šití svršků snadno rozdělit na samostatně zadávané balíky práce.
U technické přípravy výroby se to týká konstruktérů střihů a modelářů v CAD programech. Dostanou zadání pro novou kolekci, termín odevzdání digitálních dat a čas práce bude plně v jejich režii. Technologové a normovači by zase mohli fungovat jako externí konzultanti – odevzdali by hotový technologický list na produkt a firma by s nimi dál neměla žádné starosti. Dokonce i u kontrolorů jakosti by místo stálé přítomnosti u pásu mohla probíhat kontrola přejímkově. Kontrolor na IČO by přišel jednou za pár dní, zkontroloval paletu výrobků, vystavil protokol a fakturu za revizi šarže.
U logistiky, údržby a expedice si lze snadno představit skladníky, baliče nebo expedientky. Zaměstnavatel jim řekne: „Tady je 1000 kusů oblečení, které musí do úterý odejít na e-shop. Zabalte to, kdy chcete, je to na vás.“ U mechaniků a údržbářů tkacích či šicích strojů jsme už tyto snahy v praxi viděli. Firma se snažila tlačit údržbáře, aby odcházeli z kmenového stavu na externí paušální servis do malé s.r.o., které jen garantuje dojezd do hodiny od nahlášení poruchy.
U obchodu, designu a marketingu se domnívám, že tyto profese by to postihlo vůbec nejdříve a mohlo by dojít až k úplné eliminaci klasických zaměstnaneckých poměrů. Módní návrháři by fungovali čistě externě přes jednorázový nákup autorských práv pro konkrétní sezonu a produktoví manažeři či nákupčí materiálů by byli placeni jen podle toho, zda zajistí kontrakt v daném termínu a ceně.
Ta škála je opravdu obrovská. Samozřejmě pokud jde například o tkadlenu, která musí stát u konkrétního stroje v jeho taktu, nebo o profese v chemické úpravně látek, kde na sebe procesy technologicky navazují, tam to nejde. Ale u mnoha ostatních zaměstnanců si to lze představit úplně snadno.
OS TOK |
„Více svobody“ může být jen iluze
ČMKOS: Častý argument druhé strany bude znít: vždyť je to přece výhodné. Lidé si sami určí, kdy budou pracovat, a dostanou víc peněz, protože se sníží odvody. Není to pro zaměstnance vlastně dobrá nabídka?
Habart: V textilním, oděvním a kožedělném průmyslu je to obrovská a nebezpečná past. Jsme obecně průmysl s vůbec nejnižším odměňováním. Pokud zaměstnavatel přijde za člověkem, který se pohybuje kolem minimální mzdy nebo jen lehce nad ní, a nabídne mu, že mu ihned přidá několik tisíc korun, ale za podmínky, že přejde na fakturační systém, zní to pro ty lidi na první pohled nesmírně lákavě.
Mám však obavu, že ne každý takovou nabídku promyslí do důsledku. Neuvědomí si, že tím ztrácí placenou dovolenou. Že nebude pojištěn zaměstnavatelem pro případ pracovního úrazu. Že si bude muset sám platit účetní, hlídat odvody a pokud nebude platit odvody v dostatečné výši, tak se mu v budoucnu drasticky propadne důchod. Tito lidé tvrdé dopady pochopí až ve chvíli, kdy se něco stane – při nemoci, úrazu, ztrátě zakázek nebo až při odchodu do penze. A to už bude pozdě.
Ostatně ze zkušeností z jednání o platformové práci víme, že ani tam o žádné svobodě nemůže být řeč. Samotní pracovníci platforem potvrzují, že pokud odmítnou zakázky, které pro ně nejsou výhodné, algoritmus jim za trest na několik dní omezí nebo zablokuje přístup k další práci. Musí si tedy sakra dobře rozmyslet, zda nevýhodný kšeft odmítnou. A toto obrovské riziko skrytého nátlaku by se v novém modelu přeneslo i na běžné živnostníky.
ČMKOS: To odpovídá tomu, co vidíme i z právní praxe. Lidé někdy až zpětně zjistí, že ve skutečnosti nebyli zaměstnanci. Myslí si, že několik let normálně pracovali, ale při žádosti o důchod nebo podporu v nezaměstnanosti zjistí, že byli vedeni jako podnikatelé. Tím se do značné míry vyvázali ze sociální ochrany, kterou by jako zaměstnanci měli. Projevuje se zde informační nerovnost mezi objednatelem a dodavatelem. Zaměstnavatel lidem nabídne třeba o dva tisíce korun více na fakturu. Zaměstnanci to přijmou, ale teprve v krizové situaci zjistí, co všechno ztratili. Jak se na to díváte z hlediska dopadů na veřejné rozpočty? Pokud by velká část lidí postupně přešla do režimu fakturace nebo švarcsystému, odhady mluví o výpadku ve výši desítek až stovek miliard korun ročně.
Habart: Když ministerstvo financí a ministerstvo práce oznamovalo vznik takzvané Kobry 2026, upřímně jsem z toho měl radost. Říkal jsem si, že stát konečně začne tvrdě potírat švarcsystém a úniky, které nám chybí k vyrovnanějším rozpočtům. To, co se teď navrhuje, jde ale přesně opačným směrem. Přitom Nejvyšší správní i Ústavní soud jasně potvrzují, že tito lidé mají mít status zaměstnanců se všemi odpovídajícími odvody.
Pokud redefinice závislé práce v zákoníku práce umožní masivní odliv lidí do režimu OSVČ, odhady mluví o tom, že pokud by do něj přešlo 500 tisíc zaměstnanců, pro státní kasu by to znamenalo katastrofální ránu – výpadek zhruba 120 miliard korun ročně. Po zrušení superhrubé mzdy by to byl další fatální zásek do rozpočtu. A pak je zásadní otázka, kde by stát chtěl ty peníze brát. Stát totiž může rozdělit jen to, co reálně vybere.
Výpadek rozpočtu může vést k privatizaci školství a zdravotnictví
ČMKOS: Když se spojí dopad zrušení superhrubé mzdy a možný další výpadek kvůli přesunu zaměstnanců do fakturačního režimu, bavíme se o částkách přesahujících 200 miliard korun ročně. To už je rozdíl mezi vysokým schodkem a mnohem vyrovnanějším rozpočtem. Může to vést k tomu, že státu nezbude nic jiného než omezovat služby, které dnes občané považují za samozřejmé?
Habart: Nevím, jestli jen omezovat. Mám obrovský strach spíše z postupné skryté privatizace nebo zpoplatňování zdravotnictví a školství. Stát pak jednoduše začne argumentovat tím, že pokladna je prázdná, a proto si lidé musí za péči nebo vzdělání připlácet.
Jasný varovný náznak už vidíme ve školství, kde se stát převedl financování nepedagogických pracovníků na rozpočty zřizovatelů, tedy obcí a krajů. Pokud bude stát takto postupovat dál a přenášet náklady na samosprávy, bude to pro ně obrovská zátěž. Starostové pak budou postaveni před šílenou volbu: zda v obci opravit kanalizaci, postavit vodovod, nebo raději ze svého slušně zaplatit kuchařky a školníky, aby vůbec udrželi školu v provozu. A nepedagogičtí zaměstnanci jsou podle mě bohužel jen začátek.
ČMKOS: Takže hrozí paradox: lidé si na fakturu krátkodobě polepší třeba o dva tisíce korun, ale důsledkem může být, že budou platit několikanásobně víc za služby, které dnes fungují jako veřejné.
Habart: Přesně takový paradox hrozí. Ty domnělé „dva tisíce navíc“ lidé obratem ruky nechají u lékaře nebo na školném pro děti.
ČMKOS: Co s tím mohou dělat odbory? A co mohou dělat zaměstnanci v odvětví, které může být jedním z nejohroženějších?
Habart: Než odpovím, co s tím, musím zdůraznit, proč je zrovna náš sektor tak extrémně zranitelný. Pracujeme s poměrně malou přidanou hodnotou, nízkými maržemi a čelíme permanentnímu, obrovskému tlaku na cenu práce.
Tento tlak se drsně odráží i v našem kolektivním vyjednávání kolektivní smlouvy vyššího stupně. Letos jsme se poprvé po několika desetiletích nebyli schopni se zaměstnavateli shodnout ani na zkrácené pracovní době, která byla pro celý náš sektor dlouhodobým standardem (37,5 hodiny týdně). Zaměstnavatelé se snaží reagovat na růst minimální mzdy tím, že chtějí pracovní dobu prodlužovat, aby eliminovali náklady. Pokud by jim nová legislativa umožnila snížit náklady tím, že by za zaměstnance neodváděli povinné odvody, jsem přesvědčen, že by toho využili. Proto se domníváme, že náš sektor může být touto změnou zasažen velmi brzy. Možná ne hned celý, ale postupně ano.
ČMKOS: Co tedy s tím?
Habart: Naší absolutně nejdůležitější rolí je teď masivní osvěta. Myslím si, že teď musíme zaměstnancům vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi prací zaměstnance a prací podnikatele. A také jaké to má důsledky.
Snažíme se o tom psát články, intenzivně školíme naše odborové zástupce přímo ve firmách i naše regionální manažery. Nenapadá mě v tuto chvíli nic podstatnějšího než otevírat lidem oči, aby si každý velmi dobře rozmyslel, než kývne na zdánlivě lákavou nabídku přechodu na IČO, a mohl se rozhodnout s plným vědomím rizik. Ostatně ze zkušeností z platforem víme, že ta proklamovaná svoboda je jen iluze – pokud kurýr odmítne nevýhodný kšeft, systém ho zablokuje. A toto existenční riziko by se v plné nahotě mohlo přenést i do běžné práce na živnost.
Trh práce se promění ve zvrácenou soutěž
ČMKOS: Vztah dvou podnikatelů by měl být založen na rovnosti. Cena práce by měla vznikat v tržním prostředí. Jenže tady zůstává nerovnost: jeden práci přiděluje, druhý ji plní. Člověk, který práci vykonává, se nemůže skutečně svobodně rozhodovat a diverzifikovat zakázky. Ať už práci přiděluje digitální algoritmus, nebo interní systém firmy, pořád tam zůstává ten, kdo práci rozděluje. Co může jednotlivec dělat, když mu někdo řekne: když nevezmeš tuto nevýhodnou zakázku, dva dny ti nepřidělím žádnou práci?
Habart: Přesně tak to je, ta nerovnost nikam nemizí, jen se schová za jiný papír. Navíc si dokážu živě představit, že mezi lidmi vznikne zvrácená soutěž. Představte si šičky, které budou muset mezi sebou soutěžit o to, která z nich dodá 500 kusů za nižší cenu, aby vůbec nějakou práci dostaly. To by byla naprostá zkáza a morální dno trhu práce. Tam už se vůbec nebavíme o nějaké minimální mzdě, protože formálně nepůjde o zaměstnance. To je naprostá šílenost.
ČMKOS: Napadá mě i další scénář. Zaměstnavatel řekne: chci 100 kusů. Pracujete na mých strojích, ale nejste moji zaměstnanci. Jste OSVČ. A já vám umožním na mém stroji pracovat, pokud si u něj pronajmete místo.
Habart: To je skvělý postřeh, protože tento zdánlivě sci-fi model už u nás v korporátním měřítku nepřímo funguje. Znám textilní firmy, kde výrobní haly a stroje vlastní jedna společnost, zatímco know-how a lidi má napsané druhá společnost a obě firmy mají stejného majitele. A tato druhá firma platí té první obrovské nájmy za to, že její lidé mohou u strojů vůbec pracovat. Pro některé podnikatele je to standardní byznys plán, aby si majitelé ochránili investice. Přenést tohle na jednotlivé dělníky by ale znamenalo totální destrukci trhu práce. Znamenalo by to, že dělník nese veškerá rizika i náklady fabriky, a místo jistoty mzdy začíná každý měsíc v minusu – tím, že dluží za pronájem vlastního pracovního místa.
ČMKOS: Co byste na závěr vzkázal veřejnosti? Předpokládám, že snaha zabránit problematické redefinici závislé práce nemůže být věcí jednoho odvětví. Musí jít o koordinovanou snahu všech zaměstnanců. A k tomu je potřeba i podpora veřejnosti, která ovlivňuje atmosféru a nakonec i politická rozhodnutí.
Habart: Veřejnosti bych chtěl vzkázat jediné: Nespoléhejte na to, že se vás platformová práce nedotkne. Pod touto moderní a líbivou rouškou se totiž v legislativním zákulisí má měnit samotné srdce zákoníku práce – konkrétně klíčový paragraf, který definuje, kdo v této zemi je a není zaměstnancem a jakou ochranu si zaslouží.
Týká se to bez výjimky každého z nás. S překotným vývojem technologií a umělé inteligence platformizace dříve či později zaklepe na dveře většiny profesí. Pokud správná pravidla nenastavíme teď, za několik let může být pozdě.
ČMKOS: Myslíte, že i ti, kteří si dnes říkají, že se jich to netýká, mohou za pět let zjistit, že se jich to týká velmi výrazně?
Habart: O tom nemám nejmenší pochyb, ten proces bude nezadržitelně pokračovat. Otázkou není jestli, ale jak rychle se to dotkne úplně všech. Je kriticky důležité na to myslet už teď a vědět, jaká pravidla chceme nastavit a bránit.
Dovedu si totiž živě představit člověka, který podlehne iluzi svobody, přejde na IČO a za pět let se mu stane úraz. Nebude to pracovní úraz, ale obyčejný úraz. Bude ležet v nemocnici, nebude dobře pojištěn, nebude mít příjmy, nikdo se o něj nepostará. A pokud se mezitím zpoplatní i zdravotní péče, možná nebude mít ani na nemocnici. V takové budoucnosti nás čekají osobní lidské tragédie, zničené rodiny, ožebračení lidé a katastrofální sociální problémy celé společnosti.