Českomoravská konfederace odborových svazů zásadně nesouhlasí s přeměnou zdravotních pojišťoven na akciové společnosti. Předložený návrh věcného záměru zákona o veřejném zdravotním pojištění nedává ucelený přehled o tom, co se bude ve zdravotnictví „skutečně dít“ protože absentuje věcný záměr klíčového transformačního zákona. Zdá se tedy, že tento zákon bude předložen bez věcného záměru, což u tak zásadního zákona musí ČMKOS důrazně odmítnout.

Předkladatelé se odvolávají na zahraniční zkušenosti v souvislosti s diferenciací pojistných produktů a s vytyčeným cílem efektivnějšího vynakládání prostředků z veřejného zdravotního pojištění. Jelikož součástí návrhů věcného záměru zákona není žádná analýza dokazující, že navrhovaný systém zdravotnictví skutečně přinese vyšší efektivitu, bylo by žádoucí, aby předkladatelé alespoň specifikovali, jaké konkrétní zahraniční zdravotní systémy mají na mysli. Případně sami doložili studii, která by komparovala a prokazovala „neefektivitu“ vynakládání peněz na veřejné zdravotní pojištění v dnešním modelu českého zdravotnictví s jimi zvolenou, a nejspíš žádoucí zahraniční zkušeností, jejíž efektivitě by se zřejmě měl dnes navrhovaný nový systém českého zdravotnictví přiblížit nebo ji ještě překonat.

Je alarmující, že z předložené novely vysvítá, že předkladatelé mají vedle jasného záměru otevřít možnost spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče ve skutečnosti jen velmi mlhavé představy o tom, co se ve skutečnosti bude navrhovaný systém znamenat (nebo mají představy velmi přesné, ale z nejasných důvodů je nechtějí vyjevit. Popis (definice) klíčových parametrů navrhovaného systému zdravotního pojištění jako je minimální rozsah úhrady, popis jednotlivých typů zdravotních plánů či specifikace bonusů pro pojištěnce je podán jen velmi stručně a mlhavě. Neexistuje přesný a jednoznačný popis jednotlivých typů zdravotních plánů. Není např. vůbec jasné jaké výhody či nevýhody (povinnosti a práva) poplynou pojištěncům při volbě jednotlivých typů zdravotnicích plánů. Tato oblast tedy skýtá až příliš široké pole pro „gumový“ výklad jednotlivých záměrů.

Českomoravská konfederace odborových svazů nesouhlasí s tím, aby zdravotní pojišťovny mohly v budoucnu nabízet různé zdravotní plány (standardní, s vyšší spoluúčastí, řízené péče). Podle názoru ČMKOS by se jednalo o prolomení principu rovného přístupu k čerpání zdravotní péče, zvýhodněni by byli jednoznačně pojištěnci s vyššími příjmy, případně majetkem. Kromě toho nepovažujeme za reálné, že by si pojištěnci byli schopni vybrat zdravotní plán racionálně a to ani za pomoci případné masivní informační kampaně. Zdravotní plány řízené péče by navíc omezovaly princip svobodné volby lékaře. Jednalo by se o podporu korupčního prostředí (majetkově propojené sítě zdravotnických zařízení, lékáren a akcionářů zdravotních pojišťoven).

Jde o jeden z nejspornějších bodů návrhu, který se tváří, že českým pojištěncům umožní oproti současnému stavu připlatit si na „nadstandard“. Jelikož navrhovatelé dosud nepředložili žádné definice „standardu“, je docela dobře možné, a spíš pravděpodobné, že právě toto umožnění diferencování „zdravotních služeb“ podle platební schopnosti a přání pojištěnců bude znamenat nerovný přístup k zdravotní péči mezi občany majetnými a méně majetnými. Teprve připlacení si na „nadstandard“ by pak v budoucím modelu českého zdravotnictví mohlo znamenat, že pojištěnci se dostane zdravotní péče v tom rozsahu a kvalitě, v jaké ji měl dosud.

Českomoravská konfederace odborových svazů proto zásadně odmítá, aby ze systému veřejného zdravotního pojištění bylo možné financovat jakékoliv „nadstandardní“ služby.

Ve výběru pojistného na veřejné zdravotní pojištění a v samotném provádění pojištění podle našeho názoru nelze spatřovat dvě odlišné funkce zdravotních pojišťoven, nýbrž příjmovou a výdajovou stránku jedné činnosti, přičemž výběr pojistného je nutno považovat za integrální součást provádění veřejného zdravotního pojištění. Vzhledem k tomu, že nárok na „bezplatnou“ zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění vyplývá z Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku, garantovaného státem (viz výše v části I. tohoto stanoviska), považujeme veřejné zdravotní pojištění za veřejnoprávní systém v celém rozsahu jak příjmové, tak výdajové stránky. Nevidíme zásadní důvod pro změnu terminologie, která spíše povede ke zmatení plátců a pojištěnců.

Potřeba novelizovat 50 zákonů kvůli jednomu „novému“ a jednomu redefinovanému termínu, jehož změny nejsou podle našeho názoru nutné, není pro ČMKOS zásadně akceptovatelná.

Návrh nechává bez odpovědi zásadní otázky týkající se nově navrhovaného systému zdravotní péče v ČR. Odvolává se v jejich případě pouze na přílohy či prováděcí předpisy, které ovšem nejsou k dispozici. Řešení těchto otázek zásadní důležitosti pouze právními normami nižší právní síly, je pro ČMKOS zcela nepřijatelné, protože by umožnilo, aby byly tyto předpisy libovolně měněny podle vlivu nejrůznějších budoucích zájmů parciálních skupin či podle stavu finančních prostředků na účtech pojišťoven a ve státním rozpočtu. Veškeré sliby garancí občanům o kvalitě a dostupnosti zdravotních služeb by tak zůstaly jen prázdnými proklamacemi.

V bodě 3.2.2. se připouští možnost přenesení kontroly platby pojistného (odvodů) na třetí osoby. Z materiálu však není zřejmé na jaké třetí osoby by bylo možno tuto činnost přenést. ČMKOS je názoru, že takový „obchod s osobními údaji pojištěnců“ by se dostal do příkrého rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

V bodě 3.2.3. se uvádí, že Úřad pro dohled nad zdravotními pojišťovnami bude jediným kontrolním orgánem nad činností zdravotních pojišťoven. V logice tohoto návrhu by proto měl kontrolovat i výběr a vymáhání pojistného tento úřad, nikoli ministerstvo financí. Naznačené řešení však minimálně ukazuje na neprovázanost mezi těmito zákony a na nepromyšlenost zdravotní reformy.

Pro ČMKOS je dále zásadní otázkou vyjasnění vztahů mezi zdravotním a úrazovým pojištěním (dnes zákonným pojištěním odpovědnosti zaměstnavatelů za škody způsobené pracovními úrazy a nemocemi z povolání), jehož prostřednictvím podnikatelé platí vyšší pojistné v rámci úrazového pojištění. Domníváme se, že při nadměrném výskytu pracovních úrazů či nemocí z povolání by vyšší výdaje zdravotního pojištění spojené s léčením zaměstnanců měly být sanovány zdravotním pojišťovnám ze systému úrazového pojištění a ne vyměřením přirážky k odvodům zaměstnavateli na zdravotní pojištění. Navíc zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů je platný a předložený věcný záměr zákona se „tváří“, jako by neexistoval.

Návrh věcného záměru zákona dále obsahuje řadu nejasných formulací, když např. v bodu 4.3 pojednává bez zřejmého důvodu o rozšíření oznamovacích povinností o informace související s rodinnými vazbami a aktivitami rodinných příslušníků dotčené osoby.

Rovněž není například vůbec jasné, co má být pokládáno za standardní a minimální rozsah úhrady (bod 5.2.1. sice odkazuje na přílohu zákona obsahující výčet zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění, která však není součástí tohoto návrhu). Minimální rozsah úhrady je zde uveden jen ve velmi stručné podobě, přitom jde o klíčový parametr zdravotního systému.

Celá tato část je velmi nepřehledná a chaotická, kdy mezi sebou volně prolíná minimální rozsah úhrady jako součást zdravotně pojistného plánu s vyšší spoluúčastí a minimální rozsah úhrad z důvodů neplnění povinností pojištěnce (registrace a placení odvodů). Navíc definice minimálního rozsahu, použitá v bodě 5.22 je v rozporu s definicí v bodě 5.2. Zatímco zde se hovoří o úhradě neodkladné zdravotní služby, v bodě 5.2 o dostupnosti potřebných zdravotních služeb, což jsou zcela odlišné pojmy.

Obdobně je uváděn odkaz na prováděcí předpis v případě, kdy se v bodě 5.4. hovoří o časové dostupnosti zdravotnických služeb, aniž by byl jakkoli vymezen obsah tohoto záměru. Zmatečně, bez nezbytné konkretizace je popsán standardní rozsah úhrady a zdravotní plán s vyšší spoluúčastí v bodě 6.2.1. – není jasné, jak vysoká spoluúčast má být, co to bude znamenat pro jednotlivé osoby, do jaké míry to bude pro běžného občana cenově dostupné, zda se jen nevytváří prostor pro poskytování kvalitní zdravotní péče jen bohatým, a méně kvalitní péče těm ostatním.

Jednotlivé typy zdravotních plánů obsažených v tabulce jsou popsány jen velmi kuse a není jasné, jaké výhody a nevýhody plynou pro pojištěnce při volbě jednotlivých typů pojistných plánů. Předložený návrh neobsahuje jasný popis jednotlivých variant (odvolávka na část 5.2 neobstojí, protože i tato část je velmi nejasná). Obdobná situace je i v bodě 6.2.2 u bonusů pro pojištěnce. Místo pregnantního popisu a mechanismu fungování bonusu zde nacházíme jen nezávazné obecné formulace.

ČMKOS rovněž postrádá podrobnější popis mechanismus uzavírání smluv s poskytovateli včetně posouzení finančních rizik plynoucích z nového nastavení smluvních vztahů. Přípustnost jakéhokoli obsahu smlouvy (7.3) spolu s individuálně sjednanou výší a způsobem úhrady (7.4) a v kombinaci s povinností pojišťovny v případě neschopnosti zajistit péči prostřednictvím smluvních zdravotních zařízení uhradit tuto péči nesmluvním zdravotním zařízením v cenách v místě obvyklých (5.3) ohrozí podle názoru ČMKOS ve svých důsledcích ekonomickou stabilitu systému veřejného zdravotního pojištění.

Stát se nemůže zbavovat své odpovědnosti za zajištění poskytování zdravotní péče, její fungování a za řízení celého zdravotnictví. Za poskytování zdravotní péče je stát zodpovědný přímo z Ústavy, která garantuje každému občanovi ČR právo na bezplatnou zdravotní péči (viz blíže výše v části I.).

Základní roli v navrhovaném systému zdravotnictví mají hrát akciové společnosti, v něž se mají dnešní zdravotní pojišťovny transformovat. Hlavním cílem všech akciových společností je vytváření a maximalizace zisku, a proto je zřejmé, že na této změně pojištěnci nemohou vydělat v tom smyslu, že by se zisk investoval do zkvalitnění jejich péče. Naopak oproti současnému stavu budou muset v případě přijetí navrhované právní úpravy počítat s tím, že z dosavadních, již tak omezených finančních prostředků plynoucích do systému veřejného zdravotního pojištění se část odlije jednak na zisk pojišťoven a jednak do dalších obchodně-provozních aktivit, souvisejících zejména se získáváním pojištěnců.

Přechod na nový systém zdravotnictví podle navrhované právní úpravy by si vyžádal některé dodatečné finanční náklady na své organizační a administrativní zajištění. Tyto náklady však nejsou v návrhu zákona o veřejném zdravotním pojištění ani v jiných návrzích věcných záměrů zákonů, jež jsou součástí balíčku zdravotních zákonů, vyčísleny a ani se s ničím takovým neuvažuje.

Závažným nedostatkem rovněž je, že se v této souvislosti neuvažuje o dopadech skutečnosti, že někteří podnikatelé, kteří budou v oblasti zdravotnictví realizovat své podnikatelské záměry či se stanou vlastníky zdravotních pojišťoven či zdravotních zařízení, se ve svém podnikání dopustí chyb a skončí se záporným hospodářským výsledkem, popř., že jejich zdravotní pojišťovna či zdravotnické zařízení zbankrotují. Návrh věcného záměru zákona tuto otázku, tj. kdo v takovém případě ponese důsledky takto způsobených ztrát (všichni plátci pojistného, kteří budou muset do systému odvést dodatečné prostředky, nebo konkrétní okruh pojištěnců, dotčených podnikatelským neúspěchem někoho jiného, kteří ztrátu zaplatí nižším rozsahem nebo kvalitou jim poskytnutých služeb či vlastníci zdravotní pojišťovny, popř. zdravotnického zařízení).

Na základě výše uvedeného odmítá Českomoravská konfederace odborových svazů věcný záměr zákona o veřejném zdravotním pojištění jako celek.