Z dikce věcného záměru je zřejmé, že návrh, který byl předložen k připomínkovému řízení, zásadním způsobem mění samu podstatu současného zdravotnictví. Změna je jak v chápání přístupu ke zdravotní péči, tak k jeho dostupnosti. Zásadní změnou je pro jedince změna úhlu pohledu na zdraví, kdy lze teoreticky srovnat dle současného systému zdraví jako netržní statek s tím, že do budoucnosti má být zdraví statek tržní.

Je zřejmé, že smyslem návrhu je zavést zcela nový pojem „zdravotní služba(y),“ a tím nepřímo i přiblížit poskytování zdravotní péče provozování standardní podnikatelské činnosti. Takováto koncepce je nepřijatelná a navíc v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který občanům garantuje na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči (viz blíže bod I.). Zavedení nového pojmu „zdravotní služba“ není proto na místě, neboť smyslem nového zákona je upravit právní vztahy při poskytování zdravotní péče, tak jak s tímto pojmem pracuje Listina základních práv a svobod v čl. 31 a také drtivá většina souvisejících zákonů i prováděcích právních předpisů.

Zásadně rovněž nesouhlasíme se záměrem  definovat „poskytování zdravotnických služeb“ jako péči poskytovanou „vlastním jménem a na vlastní odpovědnost poskytovatele za účelem zisku nebo jiným účelem, který propouští zákon“. Toto pojetí likviduje zdravotní péči jako veřejnou službu a je v rozporu s Ústavou ČR. U zdravotní péče musí jít o kvalitu péče, její dostupnost, a pokud u zařízení dojde ke tvorbě zisku, tak to musí být až jako vedlejší produkt. Není možno stavit zdravotní péči na roveň ekonomických služeb, u nichž je jejich provozování za účelem zisku pochopitelné (např. kadeřník, řemeslník atd.)

Navíc není vysvětleno, proč se vůbec definuje pojem zdravotní služba, když z dalšího textu vyplývá, že zákon bude stejně regulovat pouze vztahy při poskytování zdravotní péče. Z věcného záměru je totiž zřejmé, že do rozsahu zdravotní péče nejsou zahrnuty podmínky poskytování té části péče o zdraví, která není vázána na poskytování péče zdravotnickými pracovníky. Zůstává tedy definice zdravotní služby sama o sobě, když veškerá další ustanovení se vztahují právě a pouze na tu část péče, která je vázána na poskytování péče zdravotnickými pracovníky.

Nepřijatelná je rovněž možnost poskytovat zdravotní péči podle živnostenského zákona. Z důvodů možnosti kontroly kvality a bezpečnosti je nutné, aby zdravotní péče byla poskytována podle jednoho zákona.

Z dikce věcného záměru nepřímo vyplývá, že předkladatel rezignoval na samostatný zákon o zdravotnických zařízeních, když v tomto zákoně hodlá vymezit klíčový pojem zdravotnické zařízení. Máme za to, že tento zákon by měl upravovat jako zákon střechový pouze zdravotní péči a provozování zdravotnických zařízení ponechat samostatné zvláštní právní úpravě.

Záměr považovat zdravotnické zařízení pouze za prostor určený k poskytování služeb vyvolává celou řadu nejasností a obav týkajících se efektivního fungování navrženého modelu. Není například vůbec zohledněn fakt, že zdravotnické zařízení není pouze prostorem, ale je především souborem hmotných, nehmotných a osobních složek a jako takové by zdravotnické zařízení mohlo být i předmětem převodu, nájmu apod. Vymezení definice zdravotnického zařízení pouze ve vztahu k prostoru považujeme za neúplné.

Rovněž záměr stanovit zákonem minimální personální zabezpečení, minimální věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení vypadá jako krok správním směrem pouze na první na první pohled. Otázkou totiž je, zda při nedostatku zdrojů toto opatření nebude jedním z důvodů pro rušení některých zařízení (nebo jejich privatizaci). Nebo to může vést také k tomu, že většina zdravotnických zařízení bude vybavena pouze na zákonem stanovené minimální úrovni a z toho důvodu dojde ke zhoršení zdravotnické péče zejména v chudších regionech.

Nepovažuje za důvodné ani to, aby jesle byly na rozdíl od současné právní úpravy vyňaty z resortu zdravotnictví a aby jejich provozování bylo pouze vázanou živností. Je nutné v určitém rozsahu zachovat a garantovat zdravotní péči v těchto zařízeních. Charakter této činnosti je vzhledem k věku děti takový, že by neměl být založen jen na komerční bázi, tedy být pouze vázanou činností.

Návrh věcného záměru mj. připouští možnost poskytovat zdravotní službu fyzickou osobou na základě vlastního oprávnění, aniž by tato osoba musela mít své vlastní zdravotnické zařízení. Obáváme se, že je tím vytvořena cesta k naprosté privatizaci zdravotních služeb, což zásadně odmítáme. Otázkou navíc je, zda by byla v takovém případě dána záruka kvality poskytované zdravotní péče.

Závěrem ještě připomínáme, že navržený věcný záměr zcela opomíjí poskytování zdravotní péče u vojáků z povolání a žáků vojenských škol, kde základní péči ve smyslu stávající právní úpravy (viz § 11 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.) poskytuje posádkové zařízení Armády ČR. Tato zařízené nelze vůbec podřadit pod zamýšlený pojem „zdravotnické zařízení“, pokud tak nepředpokládá prováděcí právní předpis.

Jaroslav Zavadil
místopředseda ČMKOS