S ohledem na skutečnost, že návrh věcného záměru hovoří ve vztahu k poskytovateli Zdravotnické záchranné služby o právnické osobě zřízené nebo založené krajem, je zřejmé, že nemá jít jen o příspěvkové organizace územních samosprávných celků, ale i o podnikatelské subjekty podle obchodního zákoníku. Tato skutečnost je dalším důkazem snah privatizovat poskytování zdravotní péče, což by ve svých důsledcích vedlo k omezení přístupu k této péči, a tedy k rozporu s Ústavou ČR (viz blíže bod I.).

V předloženém návrhu chybí analýza současného stavu výkonu zdravotnické záchranné služby jednotlivými kraji. Návrh nepracuje s aktuální dostupností, frekvencí výjezdů na stanovištích, s personálním vybavením, náklady na kilometr výjezdu, náklady na stanoviště, náklady na čtverečný kilometr obsluhovaného území či náklady na jednoho obyvatele kraje ve srovnání s hrubým produktem na obyvatele kraje. Bez takové analýzy nelze hodnotit, jaká je zdravotnická záchranná služba v současné době a jaký standard by měl být základem pro budoucnost.

Dále není zřejmé, proč by měl zákon řešit způsob poskytování soustavné lékařské péče, aniž by byla v návrhu věcného záměru definována její objektivní potřeba, tj. podmínky, za kterých se poskytuje soustavná lékařská péče a kdy se poskytovat nemusí.

Návrh věcného záměru není provázán s dalšími potřebnými opatřeními, například realizací sítě nemocnic s urgentním příjmem. Chybí definice jednotky prvního zásahu a stanovení podmínek, kdo takovou jednotkou může, resp. musí být. Dále chybí jasně formulovaná zakázka státu na primární činnosti zdravotnické záchranné služby a finanční souvislosti této zakázky.

Návrh se nevypořádává ani se zásadním problémem, kterým jsou lidské zdroje. Není uvedena struktura personálního obsazení v jednotlivých krajích, podíl zaměstnanců a smluvních pracovníků u jednotlivých profesních skupin. Není zřejmé, jak bude zajišťována služba rychlé lékařské pomoci, když na trhu práce nejsou lékaři. Chybí definice jednotky prvního zásahu a stanovení podmínek, kdo takovou jednotkou může, resp. musí být.

Chybí rovněž základní úvaha o tom, zda Zdravotnická záchranná služba bude v budoucnosti počítat s lékaři, nebo bude postavena na paramedicích. Přitom minimálně jeden kraj provozuje Zdravotnickou záchrannou službu čistě na paramedicích a ve směnném provozu. Návazně na toto rozhodnutí v případě realizace alternativy paramedické péče by bylo možno uvažovat o služebním poměru pracovníků obdobně jako u ostatních složek integrovaného záchranného systému.

Rychlá lékařská pomoc není jednoznačně povinnou součástí výjezdových středisek, ale v návrhu není úplně jasno, jak to s lékařskou péčí ve zdravotnické záchranné službě je, a proto by soustavná lékařská péče měla být jasně vymezena.

Plány pokrytí jsou nedostatečným řešením. Podstatná je rovněž kapacita na jednotlivých stanovištích a další faktory.

Návrh nedostatečně řeší činnosti ve vlastní kompetenci kraje (samostatná působnost) a činnosti, které kraj vykonává v přenesené působnosti jako součást státní správy, a to včetně finančních souvislostí.

Role zvláštní právní úpravy s ohledem na přípravu zákonů o zdravotnických službách a dalších zákonů není naplněna, a to minimálně v oblastech ochrany osob vykonávajících zdravotnickou záchrannou službu, odpovědnosti, dokumentace, struktury organizace Zdravotnické záchranné služby apod.

Nejsou řešeny nevyhovující poměry ve způsobilosti a dalším vzdělávání zdravotnických lékařských a nelékařských pracovníků, zejména neprostupnost lékařských i nelékařských oborů. Nutně musí být provázána praxe na odděleních ARO, resp. dalších odd. nemocnic, a na zdravotnické záchranné službě, jinak nelze zaručit dostatečnou praxi zdravotnických pracovníků a kvalitu.

Návrhem není řešena ani sociální situace zdravotnických pracovníků Zdravotnické záchranné služby a řidičů, resp. jejich perspektiva s ohledem na zátěž a schopnost práce ve vyšším věku.

Ve věcném záměru zákona se hovoří o povinnosti zdravotnické záchranné služby zajišťovat lékařskou službu první pomoci. Jde o degradaci činnosti Zdravotnické záchranné služby, kdy navíc Zdravotnická záchranná služba nemá lékaře ani na rychlé lékařské pomoci, natož aby mohla dělat lékařskou službu první pomoci. Ve všech systémech zdravotního pojištění v Evropě je zajištění lékařské služby první pomoci jednoznačně povinností praktických lékařů k registrovaným pojištěncům. Současná situace v krajích je jiná, LSPP zajišťována zcela nesystémově – někde ji zajišťují např. nemocnice. V případě, že tato povinnost nebude dána praktickým lékařům, je stále ekonomicky příznivější a personálně efektivnější zajistit lékařskou službu první pomoci v rámci nemocnic.

V navrhovaném věcném záměru se objevuje více nedostatků, mj. dvojkolejnost v řízení, chybí návaznosti financování.

V závěrečné části zcela chybí dopad do veřejného zdravotního pojištění v důsledku nového systému financování. V současné době je z prostředků veřejného zdravotního pojištění hrazeno pouze 30% nákladů Zdravotnické záchranné služby, zbytek tvoří prostředky zřizovatele. Toto je dlouhodobě neudržitelný a nesystémový stav, protože finanční prostředky krajů jsou používány k doplnění provozních nákladů a veřejné zdravotní pojištění nepokrývá ani náklady na materiál, léčiva a mzdy.

Pokud se požaduje, aby část financování zdravotnické záchranné služby zřízené krajem převzal stát, je třeba zcela přesně definovat, které činnosti vykonává kraj v přenesené působnosti státní správy, kterou deleguje na jím zřízenou příspěvkovou organizaci, neboť sama Zdravotnická záchranná služba jako příspěvková organizace nemůže přenesenou působnost státní správy vykonávat, protože není orgánem veřejné správy. Zdravotnická záchranná služba je zřizována krajem v samostatné působnosti a předpokládá se, že za účelem poskytování služeb, které jsou předmětem úhrady ze zdravotního pojištění. Pokud stát považuje za svoji povinnost zajišťovat připravenost Zdravotnické záchranné služby v době, kdy nejsou prováděny výkony hrazené z veřejného zdravotního pojištění, pak to zákon musí jednoznačně vyjádřit.

Zcela chybí alespoň zmínka o sociálním programu pro zaměstnance, obdoba programu, který mají ostatní složky integrovaného záchranného systému, v textu se pouze hovoří a pomoci zaměstnancům po krizových situacích.

Je zřejmě nutné, po určitou, nezbytně nutnou dobu, vymezenou platností stávajících uzavřených smluv, respektovat současný stav v letecké záchranné službě. Zákon by však měl stanovit obecně pravidla, a to buď, že leteckou záchrannou službu bude provozovat stát jako monopol, nebo naopak, že stát stanoví podmínky provozování a provozovatele bude vybírat prostřednictvím výběrových řízení organizovaných podle zákona o zadávání veřejných zakázek.

Nedostatečně je řešena i dostupnost navazující urgentní zdravotní péče. Stát musí stanovit jasné podmínky pro provozování urgentního příjmu nemocnic a stanovit územní dostupnost nemocnic urgentního příjmu.

Z nejasných důvodů návrh vůbec neřeší přeshraniční spolupráci, která se jistě po zahrnutí ČR do tzv. Schengenského prostoru bude rozšiřovat, a měla by tedy být zákonem upravena.

Nedostatečně je ošetřena i součinnost poskytovatele Zdravotnické záchranné služby s cílovými poskytovateli zdravotní péče. Nejsou řešeny situace, kdy cílový poskytovatel – tedy nejblíže dostupný poskytovatel lůžkových zdravotních služeb odborně schopný pokračovat v započaté neodkladné službě, není schopen toto zajistit např. z důvodů kapacitních.

Z výše uvedeného vyplývá, že předložený návrh věcného záměru je pouze snahou o „technické“ řešení problému Zdravotnické záchranné služby bez hlubšího propracování, která neodpovídá potřebě nové právní úpravy.