Předložený materiál předně nesplňuje obecné požadavky na tvorbu právních předpisů stanovené legislativními pravidly vlády.

Legislativní pravidla požadují zejména, aby přípravě každého právního předpisu předcházela podrobná analýza právního a skutkového stavu, včetně zhodnocení nezbytnosti změny právního stavu, dále předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, hospodářské subjekty, zejména na malé a střední podnikatele a sociální dopady a dopady na životní prostředí.

Předložený věcný záměr zákona tyto náležitosti nesplňuje. Formálně sice jednotlivé kapitoly s příslušnými názvy obsahuje, ale v nich se omezuje pouze na stručná konstatování typu: „Přijetí zákona nebude mít hospodářský a finanční dopad na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty.“ „Přijetí zákona bude mít pozitivní sociální dopad a pozitivní vliv na životní prostředí obyvatel.“, „Předkládaný návrh věcného záměru zákona je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“, aniž by však pro tato tvrzení uváděl jakékoliv relevantní informace, číselné údaje či analýzy.

Hlavním záměrem navrhované úpravy je nahradit současné fakultní nemocnice, které dnes existují ve formě příspěvkových organizací (kterou považuje předkladatel za „již překonanou“, aniž by pro toto své tvrzení uvedl relevantní právní a věcnou argumentaci), univerzitními nemocnicemi, které budou akciovými společností (tj. podnikatelským subjektem orientovaným na tvorbu zisku, obchodní společností, jejíž činnost upravuje obchodní zákoník). Pro ČMKOS bylo překvapujícím zjištění, že fakultní nemocnice podstatě „upravují hospodářské výsledky“ prostřednictvím účetních operací a jsou ve skutečnosti ve ztrátě. To znamená, že zde dochází k trestné činnosti, na které se zřejmě formou spolupachatelství podílejí i zaměstnanci Ministerstva zdravotnictví, pokud takové trestné činy neoznámí a nebrání jim ve své kompetenci.

Zakladatelem univerzitní nemocnice má být stát, jejím vlastníkem ze dvou třetin rovněž stát (má držet 66 % akcií) a univerzita (má držet 33 % akcií), jíž se pro účely tohoto zákona bude rozumět vysoká škola univerzitního typu, která má lékařskou fakultu. Univerzita i stát (zastupovaný Ministerstvem zdravotnictví) by měly vykonávat svůj vliv na činnost univerzitní nemocnice prostřednictvím své majetkové účasti a zastoupením v orgánech nemocnice. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má být vlivu na činnost univerzitní nemocnice zbaveno. Věcný záměr zákona neuvádí proč, ani jaké přínosy si od tohoto kroku slibuje. Z pozice ČMKOS je takový přístup nepřijatelný.

Podle návrhu je univerzitní nemocnice oddělena od univerzity. V tom případě není zřejmé, proč v názvu nemocnice by mělo být zavádějící slovo „univerzitní“, když by univerzitě nepatřila. Navíc užití legislativní zkratky „univerzita“ pro vysokou školu, jejíž součástí je lékařská fakulta je v rozporu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který rozlišuje mezi vysokými školami univerzitního a neuniverzitního typu na základě jiných a to kvalitativních kritérií a jejich vyhodnocení akreditačním orgánem. Z návrhu by vyplývalo zrušení všech českých univerzit, jejichž součástí není lékařská fakulta. Rovněž užití pojmu „univerzitní pracoviště“ je s ohledem na vztah k vysoké škole zavádějící.

Podle návrhu věcného záměru by se vztahy mezi univerzitou a univerzitní nemocnicí měly stát předmětem obchodu mezi oběma subjekty. Proto i výuka zdravotnických pracovníků by měla být zabezpečována na základě smlouvy uzavírané mezi univerzitou a univerzitní nemocnicí. Obsahem smlouvy by mělo být zejména vymezení množství, struktury a kvality výuky nemocnicí na straně jedné a „poskytování finančních prostředků univerzitou“, jak je poněkud nepřesně označováno zaplacení sjednané ceny uvedených služeb, na straně druhé. Z pozice ČMKOS je takové řešení nepřijatelné.

V tomto řešení právní formy univerzitní nemocnice spočívá největší problém i rizika navrhované úpravy. Z podstaty navrhované obchodní formy (podnikatelského subjektu) vyplývá, že je orientován na tvorbu zisku v konkurenčním prostředí v rámci volné hospodářské soutěže v rámci společného evropského trhu. Jen těžko si lze za těchto podmínek představit, že by mohl být zákonem mezi soutěžícími podnikatelskými subjekty na českém „zdravotnickém“ trhu zakotven, aniž by se Česká republika nedostala do rozporu s evropským právem hospodářské soutěže, výlučný dodavatelsko odběratelský vztah, který by vyloučil, aby stejnou službu mohla dané univerzitě poskytovat jiná než „její“ univerzitní nemocnice (tuzemská či zahraniční).

Z podstaty obchodních společností a jejich orientace na dosahování zisku by mělo vyplývat i obchodně orientované rozhodování vedení univerzitní nemocnice o odborných zdravotnických otázkách – léčba by měla směrována tam, kde to bude pro zakladatele i management pojišťovny nejvýhodnější (nejméně nákladné), když na dofinancování nemocnic nebudou peníze, budou uvažovat o privatizaci části nemocnic, zvyšovat tlak na poskytování dalších „placených“ služeb, zvyšování spoluúčasti pacientů atd. ČMKOS musí tuto vizi jednoznačně odmítnout v jejím principu, neboť je zcela v rozporu s veřejnoprávním charakterem zdravotního pojištění, s charakterem zdravotních služeb jako služeb veřejného zájmu naplňujících ústavní právo občanů na poskytování bezplatné zdravotní péče.

ČMKOS je názoru, že navrhované právní řešení není vůbec nezbytné. Uváděné priority navrhovaného zákona, mezi které „bude patřit určení univerzitních nemocnic, přesná úprava jejich postavení v systému vzdělávání a v systému poskytování zdravotních služeb, zavedení jednotné úpravy motivace a odpovědnosti všech pracovníků v konkrétní univerzitní nemocnici, vytvoření stabilního prostředí pro zkvalitnění vzdělávání a podmínek pro vědu a výzkum“ lze dobře vyřešit v rámci stávající platné právní úpravy.

Z makroekonomického hlediska je třeba konstatovat, že analytická část tohoto zákona stejně jako v případě věcného záměru zákona o zdravotních pojišťovnách je výrazně manipulativní. Předkladatelé dělají vše proto, aby jejich dopředu zvolená právní forma akciové společnosti dopadla ve „srovnání“ co nejlépe. 

Ve skutečnosti je v části C materiálu předkládán neúplný rozbor jednotlivých možných variant k budoucí právní podobě univerzitních nemocnic. Jako jediná možná varianta s výčtem výhod je uváděna forma akciové společnosti (nevýhody této formy uváděny nejsou vůbec). Na druhou stranu u dvou dalších uváděných forem jsou naopak uváděny pouze nevýhody, resp. byla k porovnání vybrána forma (právnická osoba sui generis), která je ihned zavržena z důvodu, že nemá věcného opodstatnění. Z tohoto důvodu považujeme za naprosto nezbytné doplnění rozboru o další možné varianty k budoucí podobě univerzitních nemocnic, např. určité veřejnoprávní formy nebo forem, které jsou v zemích se srovnatelným zdravotnickým systémem a jsou prověřeny jako životaschopné.

Vysvětlení předkladatelů, proč se mají z fakultních nemocnic stát akciové společnosti je velmi vágní, zastírající pravý stav věci. Hlavní záměr spočívá v postupné privatizaci těchto lukrativních středisek, přičemž privatizace prostřednictvím překoupení kontrolního balíku v akciové společnosti je samozřejmě výrazně levnější, než by byl samozřejmě případný přímý prodej celého zdravotního zařízení. Zkušenosti z tzv. kuponové privatizace kdy došlo k výprodeji za minimální ceny reálných miliardových majetků je nasnadě. To, že více než třetina akcií má omezenou převoditelnost se samozřejmě odrazí v privatizační ceně zbylých akcií.

Není totiž náhodou, že zatímco se (str. 14) předkladatelé rozepisují o tom, co universita může a nemůže dělat se svými akciemi, o kontrolním balíku státu (66 %) se zde nedozvíme ani slovo. Každopádně by měli předkladatelé u tak závažného subjektu jako jsou fakultní (universitní) nemocnice již ve věcném záměru vyjevit, jak hodlá stát se svými 66 % naložit.

 Každopádně dikce bodu 47) na str. 16, zabývající se systémem volby členů představenstva jasně svědčí o tom, že se stát jako hlavní akcionář svého podílu postupně vzdá. Proč by se jinak v tomto bodě udělovalo právo na navržení kandidáta na člena orgánu univerzitní nemocnice každému akcionáři s podílem na základním kapitálu univerzitní nemocnice ve výši 11 % a místo toho je mnohem jednodušeji a přímo neurčilo, že stát nominuje z 9 členného představenstva 6 členů a zástupci university 3?

Pod bodem 39 věcného záměru se uvádí, že stanovy budou povinně obsahovat vymezení klinik, fondů a pravidel pro přidělování peněžních prostředků do fondů a jejich čerpání a způsob rozdělení zisku. Za situace, kdy věcný záměr nepopisuje tuto problematiku konkrétně, zejména pokud se jedná o způsob rozdělení zisku a činnosti, které budou zisk generovat, musí i zde ČMKOS zdůraznit svůj nesouhlas.

Z věcného záměru není dostatečně zřejmé jak bude probíhat financování univerzitních nemocnic. Musí dojít ke zcela jasnému vymezení, aby již nemohlo docházet k situaci, kdy je ze zdravotního pojištění hrazeno, mimo poskytování zdravotní péče, i vzdělávání, věda a výzkum, který bude také předmětem činnosti univerzitní nemocnice.

Dále pak ČMKOS musí zásadně odmítnout řešení pracovněprávní problematiky a odměňovaní. Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vysokých školách), plní na vysoké škole funkci učitelů akademičtí pracovníci, kteří jsou zaměstnanci vysoké školy. Z toho důvodu dochází k existenci souběžných pracovněprávních vztahů s vysokou školou a fakultní nemocnicí. Lze konstatovat, že tato dvoukolejnost pracovněprávních vztahů špičkových lékařů, kteří jsou zároveň učiteli vysoké školy, je k naplnění dvojího účelu jejich poslání (kvalitně léčit a současně s dostatečnou kvalifikací, teoretickými poznatky i praktickými zkušenostmi učit budoucí i současné lékaře) nezbytná a je řešitelná v souladu s pracovněprávními předpisy.

Podle poznatků ČMKOS a OS pracovníků ve zdravotnictví není v České republice k dispozici dostatečný počet specialistů lékařů ve vztahu k potřebám léčby i výuky, takže je zřejmé, že vytvoření univerzitních nemocnic tento základní problém jejich nedostatku neodstraní. Základní teze, že špičkový lékař musí jednak vykonávat svoji praxi (aby se nadále ve svém oboru zdokonaloval, např. chirurg, který by přestal operovat, by po čase ztratil svoji kvalitu) a na druhé straně, aby vzdělávání na lékařských fakultách zajišťovali právě nejlepší odborníci v lékařském oboru platí dnes a bude platit i v budoucnu a nezměnilo by na ní nic ani přetvoření fakultních nemocnic v nemocnice univerzitní.

Podle návrhu věcného záměru zákona je jako klíčový problém činnosti fakultních nemocnic označována skutečnost, že učitelé lékařských fakult musí mít uzavřen pracovněprávní vztah s veřejnou vysokou školou, a že podmínky obou souběžně existujících pracovních vztahů téhož lékaře (v pracovním poměru k fakultní nemocnici a k vysoké škole) jsou zejména v oblasti odměňování, zásadně odlišné.

Vlastní návrh na řešení tohoto problému však věcný záměr zákona neobsahuje. Mlčky předpokládá, že jej vyřeší samotná změna právní formy fakultní nemocnice, kdy se vyrovnají zejména právní podmínky odměňování lékařů působících na lékařských fakultách a lékařů působících ve fakultních nemocnicích. I z toho důvodu je materiál pro ČMKOS nepřijatelný.

Z těch všech důvodu Českomoravská konfederace odborových svazů odmítá předložený návrh věcného záměru zákona o universitních nemocnicích a universitních pracovištích jako celek.

Všechny uvedené připomínky považuje ČMKOS jako zásadní.

Jaroslav Zavadil
místopředseda ČMKOS