Začátkem února tohoto roku vyšla pod názvem Už je tady KRIZE v pořadí již třetí z řady odborných studií ČMKOS, věnovaná současné globální finanční krizi[1]. První studie [2], z února 2008, jak již napovídá její název – Rok 2008 – rok reformy, rok chudoby, se zaměřila na identifikaci předvídatelných dopadů reformy veřejných financí na českou ekonomiku a její občany v roce 2008. Reflektovala především rizika, která sebou pro domácnosti a ekonomiku jako celek přinášejí restriktivní reformní opatření Topolánkovy koaliční vlády ať již jde o zdravotnictví (včetně pokusů o novou podobu regulace cen léčiv a úskalí dalších legislativních kroků v tomto odvětví), o změněný daňový režim a v neposlední řadě o rizika skrytá v řadě novel sociálních zákonů. Pro tyto dopady do sociálního klimatu se na zpracování této první analytické „protireformní“ studie vedle týmu expertů z oddělení makroekonomických analýz a prognóz při ČMKOS podílely i kolegyně Helena Čornejová a Hana Popelková z partnerského sociálně ekonomického oddělení. Významnou pozornost studie věnovala též znovu v té době nečekaně rychle rostoucí inflaci, stejně jako nebezpečně se vyvíjející nerovnováze mezi příjmy a spotřebou v sektoru domácností. Varovala před důsledky dlouhodobé mediální masáže doporučující českým rodinám radikální změnu jejich spotřebitelského chování, a to ve smyslu odklonu od tradiční „české“ spořivosti k „americkému“ stylu žití na dluh.
V době, kdy jen ti prozíravější a na vládě skutečně zcela nezávislí analytici byli schopni identifikovat zdroje a příčiny v těch měsících již velmi latentní finanční krize (zatím jen za oceánem, na hypotéčním trhu USA), tu byla studie, která ve značném časovém předstihu identifikovala řadu slabých míst v především v sektoru českých domácností. Bylo jasné, že právě na ně v první fázi dopadnou destabilizující opatření právě spuštěné reformy českých veřejných financí a finančně je ochromí v nejméně vhodný okamžik.
S krátkým časovým odstupem – již v průběhu května a června 2008 – připravil autorský tým makroekonomů ČMKOS vedený Martinem Fassmannem, druhou „krizovou“ studii, a to pod názvem Pokračující české reformy a nastupující světová ekonomická krize [3]. Ta – i na základě tehdy jen prvních probleskujících varovných dat a informací – umožnila již v polovině loňského roku dojít k alarmující prognóze o blížícím se riziku hospodářské krize nebývalých rozměrů. Dodejme, že k podobným poznatkům se oficiální česká místa dopracovala (a pokud vůbec) až s více jak půlročním zpožděním, kdy bylo také jasné, že i při hře o čas už není únosné dál před krizovými jevy zavírat oči [4], a kdy nastupující české předsednictví Evropské unii donutilo vládu když už ne jednat, tak aspoň o krizi začít mluvit.
Druhé pololetí loňského roku totiž nejenže potvrdilo všechna varování obsažená v červencové studii, ale namnoze je reálný vývoj statistických dat násobně překonával a dosud dál překonává, bohužel ve zrychlující se spirále. Nová fakta pak jsou obsahem již zmíněné první letošní studie, v pořadí k tomuto tématu pak třetí.
Nyní nabízíme čtenáři v pořadí čtvrtou, zatím poslední studii na toto nanejvýš aktuální téma. Z technických, přesněji řečeno z časových důvodů ji už nešlo zařadit jako samostatnou kapitolu do studie třetí a vychází proto samostatně. Na předchozí tři studie však bezprostředně navazuje, a tyto již tvoří ucelenou řadu.
Primárně byla tato poslední studie zpracována s cílem přiblížit české, především však odborářské komunitě poněkud širší pohled na krizi tak, jak byla na přelomu ledna a února 2009 vnímána v Evropské unii a případně ji doplnit o aktuální informace, které bylo možno získat v prvních dvou dekádách února [5]. Zachycuje především postřehy autora, které získal z celodenní diskuze v rámci jednání posledního, v pořadí již 20. makroekonomického dialogu evropských hospodářských expertů. Rozprava proběhla ve čtvrtek 22. ledna 2009 v bruselském Konferenčním centru Alberta Borchetta. Vedle delegace evropských expertů ETUCbyli přítomni i zástupci řady orgánů EU a evropských podnikatelských svazů. Šlo tedy o čistě pracovní přípravné jednání jakési expertní „evropské tripartity [6]“.
Výhodou tohoto ryze odborného dialogu – přesněji trialogu – je jeho ryze pracovní charakter. Účastníci zde mohou bez zbytečných diplomatických frází poměrně neformálně vyjádřit své expertní názory a poznatky, v daném případě na současnou hospodářskou a sociální situaci evropských zemí, reagovat na stanoviska druhé strany a co hlavně: diskutovat varianty dalšího vývoje, diagnostikovat jejich žádoucí, či případně rizikovou podobu.
Následující text má poměrně neobvyklou formu. Drží se v zásadě osnovy jednání expertů, kde se nejdříve diskutovala současná ekonomická situace a mix politik. To znamená, že účastníci po úvodních referátech seznámili ostatní kolegy se svými pohledy jak na současnou situaci, tak na krátkodobou perspektivu pravděpodobného dalšího vývoje zejména co se týče ekonomického růstu a stability vnějšího okolí (z hlediska hospodářského, surovinového a mezinárodně politického). Poté se otevřela rozprava k vhodným reakcím hospodářské politiky s cílem stabilizovat dosud nepříznivě se vyvíjející očekávání firem, bank a zaměstnanců (resp. zvažovaly se dopady krize do sektoru domácností). Byly diskutovány nástroje, od nichž lze očekávat obnovení příznivého ekonomického klimatu, posílení potřebné důvěry především jak v zatuhlém bankovním sektoru (riziko credit crunch – viz níže), tak mimo něj a nalézt opatření vedoucí v dohledné době k zastavení poklesu produkčního výkonu většiny ekonomik, provázeného s jistým časovým odstupem i snižováním zaměstnanosti, resp. nárůstem nezaměstnanosti. Odpolední jednání se pak soustředilo především na oblast zaměstnanosti a politiky trhu práce s ohledem na flexicuritu a mobilitu pracovních sil.
Následující text je proto jakousi mozaikou převládajících názorů, či přístupů, které bylo možné vysledovat buď přímo v diskuzi, či vytěžit z poskytnutých podkladů, když jednotlivé myšlenkové bloky jsou pokud možno vždy zakončeny jakýmsi „nástřelem“ dílčích či závěrů (graficky jsou pasáže závěrů v odsazeném textu odlišeny obyčejnou či zvýrazněnou kurzívou). Tam, kde se názory na daný problém rozcházely, obsahuje studie i pokusy autora studie o stručný komentář odlišných postojů, a to buď přímo v textu, či mnohem častěji v poznámce pod čarou ve snaze, aby nebyl souvislý text informací narušován odbočkami. Do samotného textu byla tudíž snaha včlenit všechny podstatné myšlenky, které měl autor k dispozici v písemné podobě [7], případně si je stačil poznamenat jak v průběhu prezentací jednotlivých řečníků, tak při vlastní diskuzi okolo kulatého stolu. V ní se vystřídali prakticky všichni přítomní, z nichž mnozí debatovali opakovaně. Všude tam, kde je to účelné či technicky možné, je vedle poznámek z diskuze čerpáno z předem (či následně) zaslaných písemných podkladů, powerpointových prezentací, grafů a tabulek, případně z dalších doprovodných materiálů [8] zmíněného makroekonomického dialogu expertů.
Jestli proto bude studie někomu připomínat spíše přílohu ke zprávě ze služební cesty – byť trochu obsažnější, moc se nemýlí. Je tomu v zásadě tak.
Vzhledem k tomu, že většina podkladových materiálů je k dispozici pouze v angličtině, případně v německé či francouzské mutaci, bylo zpracování jejich klíčových myšlenek v české verzi možno považovat za způsob, jak tyto poměrně obsáhlé a obtížně získatelné prameny tlumočit české odborné veřejnosti, a to s minimálním časovým odkladem. Jak ale i tato studie ukazuje, vývoj událostí je vysoce turbulentní. Prakticky každý den přináší nové, často překvapivé informace, zatím bohužel jen potvrzující dříve tušené pesimistické výhledy. Je to dáno především faktem, že jsme ve fázi, kdy krize pořád ještě nabírá na síle, a i když se tu a tam objevují pozitivní signály, převládají informace pesimistické [9].
To, že odbory mají k dispozici tiskové médium POHLEDY, se zvláště nyní ukazuje být velkou výhodou, protože odborářský funkcionářský aktiv může být informován poměrně operativně a docela detailně. Pro některé čtenáře tak možná bude překvapením, jak obdobné problémy řeší naše partnerské odbory v evropském – a spíše v globálním – měřítku, jak globální krize je fenomén, který si ze své podstaty vyžaduje i globálně koordinovaná stanoviska a zřejmě i globální solidaritu [10].
A ještě jednu důležitou poznámku na konec úvodu: po tomto makroekonomickém dialogu v poslední lednové dekádě následují v těchto týdnech další jednání na vyšších úrovních. Je nezbytné také jejich výstupy pozorně sledovat. [11]
Doba krize je až nečekaně hektická. Klade tudíž mimořádné nároky nejen na sběr informací, ale také na jejich dobré vyhodnocení a vyvození adekvátních závěrů pro praktickou činnost, a to nejen od odborů, ale i vlád, které mají mandát k řešení krize od svých voličů.
Nám tu však nejde ani tak o vlády, ale především o odbory. Již nyní lze předeslat hypotézu, že způsob a rozhodnost, jak dokážou odbory – a nejen v České republice, ale v evropském či světovém měřítku – na krizi reagovat, nepochybně rozhodne nejen o tom, jak se s krizí vyrovnáme v globálním měřítku i v domácích podmínkách, ale rozhodne i o autoritě a pozici odborů na řadu příštích let. I před odbory totiž stojí dosud neznámý rozměr rizik a nebezpečenství. Zároveň se jim právě nyní nabízí šance, aby v případě, že napomohou zmírnit dopady krize na zaměstnanost, mohou i znásobit svou roli ve společnosti. Je to šance, jaká tu dlouho nebyla.
1 Současná ekonomická situace, především příčiny zpomalení výkonu evropských ekonomik
1.1 Změny meziročních temp přírůstků hrubého domácího produktu nebyly v dosavadní historii evropské (resp. globální) tržní ekonomiky nic neobvyklého, spíše naopak: Cykličnost je pro ni příznačná. Víceméně byly – počínaje XIX. stoletím – stejnorodé i příčiny výkyvů, ať již v kladných, či záporných hodnotách. To, čím současná krize překvapuje, je především její charakter, teritoriální rozměr, hloubka i rychlost poklesu.
Pokud jsme se smířili s faktem jejich cykličnosti jakožto imanentním rysem tržních ekonomik, totiž pak není důvod mít silné pochyby o udržitelnosti naivní hypotézy o ekonomickém růstu „na věčné časy“. Těmi se to ještě v jen rok starých odhadech na roky 2009 a 2010, a to od autorů pracujících prakticky ve všech renomovaných institucí (počínaje MMF a OECD konče), jen hemžilo. Dlužno v jejich prospěch říci, že bez skutečně fundovaných a detailních informací (v tomto případě o finančních derivátech a faktické rizikovosti amerického hypotéčního trhu) nebyl důvod předpokládat ještě na přelomu roku 2007- 08 již pro pozdní podzim 2008 a zimu 2008 - 09 tak dramatické zlomy růstových křivek, zvláště po vcelku příznivém vývoji odstartovaném po překonání ropné krize z poloviny 70. let minulého století, jakých jsme nyní svědky.
Tabulka 1
Změny v dynamice ekonomického růstu měřeno reálným HDP v zemích OECD (v %)
Rok/ region | Průměr 1996-2005 | 2006 | 2007 | 2008 odhad | 2009x | 2010x | 4.Q. 2008 | 4.Q. 2009x | 4.Q. 2010x |
U S A | 3,2 | 2,8 | 2,0 | 1,4 | -0,9 | 1,6 | 0,1 | -0,3 | 2,3 |
Eurozóna | 2,1 | 3,0 | 2,6 | 1,0 | -0,6 až -1,8xx | 0,5 xx až 1,2 | 0,0 | -0,1 | 1,9 |
Japonsko | 1,1 | 2,4 | 2,1 | 0,5xxx | -0,1 | 0,6 | -0,4 xxx | 0,3 | 0,9 |
Celkem | 2,7 | 3,1 | 2,6 | 1,4 | -0,4 | 1,5 | 0,2 | 0,2 | 2,2 |
Pramen: OECD Economic Outlook, Volume 2008/2, No. 84, December 2008, str. 12.
x Prognóza OECD.
xxPrognóza Ekonomické komise pro EU-27, převzato z Česká spořitelna, Měsíčních EU aktualit 2009/65, únor 2009, s.3.
xxx V době dokončování studie přišla zpráva, že japonská ekonomika fakticky zkolabovala, když za poslední čtvrtletí 2008 snížila svůj HDP o 12,3 %. To srazilo její celoroční výkon v roce 2008 na minus 3,2 %.
Zatím je zřejmé, že ze severní Ameriky, resp. z USA se krize rychle šíří jak na západ do asijského hospodářského prostoru, tak na východ do Evropy, přičemž dotčeny jsou i středo a jihoamerický kontinent, potažmo většina států afrického kontinentu. Je proto smysluplné hovořit o globální, celosvětové finanční krizi, která se nevyhnula ani tak dynamicky rostoucím ekonomickým obrům, jakým je například čínská či indická ekonomika. Nicméně naši další pozornost budeme soustřeďovat na evropský kontinent.
Jestli říkáme, že jsme svědky dramatických zlomů růstových křivek reálného ekonomického výkonu v rozsahu, který dlouho nemá obdobu, tak současně je nutné říci, že se také těžko hledá analogie pro strmost, s jakou klesá důvěra v dobrou budoucnost evropského (viz Graf 1a i 1b), potažmo světového ekonomického vývoje (Graf 1c).
Graf 1 a
Ukazatele důvěry – kolaps
(čtvrtletní data IFO o důvěře v ekonomický vývoj v rámci eurozóny, rok 1995 = 100)
Pramen: /2; str. 3/
Pokud se soustředíme jen na vývoj v tomto posledním desetiletí, vidíme v zásadě mírně vzrůstající trend zvyšující se důvěry počínaje 4. čtvrtletím 2001, který skončil v létě 2007. Pravda, i za tuto periodu zde byly tři období nehlubokých poklesů (zima 2002 – 2003, léto 2005 a podzim 2006), vždy ale šlo o výkyvy krátkodobé a byly rychle překonány. Vývoj od léta 2007 však má jinou podobu. Na konci roku 2008 (poslední známá data) zatím vrcholí sestup důvěry trvající (zatím) již půldruhého roku. Dostal se na historicky nejnižší hladinu od vytvoření eurozóny, resp. od konce recese na počátku 90. let. Bohužel, konec sestupu se zdá být ještě v nedohlednu.
Graf 1 b
Ukazatele důvěry – kolaps
(čtvrtletní data Evropské komise o důvěře ve vývoj v sektoru průmyslu a v sektoru služeb v rámci eurozóny)
Pramen: tamtéž
Poznámka: Levá stupnice platí pro křivku důvěry v sektoru průmyslu (dlouhodobý průměr za roky 1999 až odhad za rok 2009 je asi – 6 bodů), pravá stupnice platí pro křivku důvěry v sektoru služeb (dlouhodobý průměr za roky 1999 až odhad za rok 2009 je asi – 17 bodů)
Data v Grafu 1b, získávaná paralelně Evropskou komisí o podnikatelské důvěře v podrobnější struktuře, ukazují na stejné trendy. V obou případech jsou nyní atakovány nejnižší hodnoty, a co hůř: Díky vyšší četnosti při zjišťování údajů jsou křivky uvedené v druhém grafu mnohem plastičtější a mají tudíž i vyšší vypovídací schopnost. Jestli výše v Grafu 1a lze ještě hovořit o poklesu po přímce, pak podíváme-li se na vývoj v posledních dvou letech na Grafu 1b, pak především index důvěry v industriálním sektoru zjevně klesá po parabole. Nápadně to připomíná dráhu koule při výstřelu z děla. A fyzika učí, že pád koule se zrychluje…
Někdo možná namítne, že ukazatel „důvěry v budoucnost“ sám o sobě žádný význam nemá. V zásadě má pravdu. Jenže vtip je v tom, že na anketní otázku o důvěře v budoucnost odpovídá ve firmách obvykle stejná osoba, která má na starosti odbyt produkce, a dobře proto zná stav zakázek na příští měsíce. Právě proto mají hodnoty „důvěry“ poměrně dobrou vypovídací schopnost.
Graf 1 c
Ukazatele důvěry – kolaps
Pramen: Převzato z powerpointové prezentace Istvána P. Szekelyho: The Crisis takes its toll
Jak je zřejmé z Grafu 1 c, globální tendence se od těch evropských v zásadě neodlišují, obavy z budoucnosti jsou víceméně plošné.
Z prvních statistických odhadů zachycujících konec roku 2008 za evropské země se zdá, že ty evropské země, které měly ještě v prvních třech čtvrtletích v roce 2008 procentní přírůstky produktu v malých, ale kladných číslech, asi tak plus jedno až dvě procenta, nyní – pro rok 2009 – již opatrně v prognózách odhadují jen nulový, či dokonce mírně záporný růst (a tak záporný růst pro eurozónu jako celek); ty země, které až dosud rostly rychleji (okolo pěti procent a více), hlásí zpomalení asi na polovinu a méně předchozích přírůstků. Zpomalení v řádu několika procentních bodů (od dvou do čtyř či více) zřejmě nebude výjimečné¨[12]. Neobyčejný optimismus, který hýří národní experti zasílající pařížské centrále OECD své odhady vývoje již pro druhou část letošního roku a tím spíše pro rok 2010, bychom s nimi rádi sdíleli. Zatím však pro tento veletoč z ekonomického poklesu do růstu nemáme dost průkazných informací a v tomto směru považujeme za střízlivější odhady Evropské komise, která pro rok 2009 pracuje s poklesem 1,8 % a jen pozvolným oživením (+0,5 %) v roce 2010. Potřebě střízlivého odhadu nasvědčuje i struktura útlumu jednotlivých složek evropského hrubého domácího produktu, kdy je nutno počítat s určitou setrvačností makroekonomických čísel, ale i dosavadní malé účinnosti již přijatých opatření:
Graf 2
Změny ve struktuře růstu evropského HDP v posledních pěti čtvrtletích
Pramen: Převzato z powerpointové prezentace Istvána P. Szekelyho: The Crisis takes its toll. Graf byl konstruován na podkladě údajů EUROSTAT
Z grafu je zřejmé, že změnám se nevyhnul příspěvek žádné ze složek užití produktu, když nejmarkantnější změny prodělal vývoj jak spotřeby domácností, tak netto exportu. Efekt spotřeby domácností, která zpočátku ekonomický růst rozhodujícím způsobem prakticky sama táhla, v posledním sledovaném období prakticky vymizel. Kolísavý vliv přebytku vývozu nad dovozem se dostává již do natolik záporných hodnot, že stahuje do poklesu celý volumen hrubého domácího produktu. Lze tedy konstatovat, že krize reálné evropské ekonomiky fakticky nastoupila již zhruba před rokem, kolem Velikonoc 2008. Zpoždění, s jakým byla ekonomy a politiky uchopena, je zneklidňující.
Co se to vlastně stalo mezi roky 2007 až 2009? Byla to náhoda, nebo naopak nutnost a byla to jen shoda okolností, že ke zlomu křivek došlo v Evropě teprve právě před pár měsíci?
1.2 Jsou to docela fundamentální otázky, které na makroekonomickém dialogu byly předloženy a obsáhle rozebírány. Mlčky se předpokládá známá zkušenost, že bez dobré a fundované analýzy – diagnózy – se nelze dost dobře dobrat ani k adekvátním nápravným opatřením, chcete-li k dobré a účinné terapii. Aby toho nebylo dosti, z nových zpráv se zdá být zřejmé, že ještě zdaleka nejsme na slavném churchillovském „konci začátku“, tím méně že jsme na „začátku konce“ jak identifikace všech zdrojů krize, jejích projevů a důsledků, či dokonce u shody na opatřeních, jak krizi dostat pod kontrolu a vymanit se z ní. Přes nespočet zpráv a informací, kterými jsou média posledního čtvrt roku houfně zaplavována, je naprosto evidentní, že fundované materiály buď úplně chybí, nebo jsou v režimu „vyhrazené“, či „důvěrné“.
S poměrně vyčerpávajícím názorem na současné dění přišly na jednání expertů jak evropské odbory (ETUC), a proto se v dalším zde tlumočíme především jejich pohledu na věc [13], který již mnohem podrobněji rozvíjí myšlenky známé z Londýnské deklarace z 21. září 2008 [14], tak třeba zástupci Evropského hospodářského a sociálního výboru [15].
1.3 Klíčové se zdá být vysvětlení vlastních hlubinných příčin krize. Příčiny současné finanční a hospodářské krize jsou bezpochyby rozmanité a jednotný názor dosud neexistuje. Nicméně pokud by se prokázalo, že pro období po roce 2000 je sice příznačný poměrně rychlý růst globální produktivity zhruba o jednu třetinu (a na tomto zdravém základě byla založena i značná část přírůstku globálního HDP), ale že současně rostlo i množství peněz v ekonomice (objem se za posledních sedm let zdvojnásobil), pak by bylo možné dovodit hypotézu, že tento globální nepoměr klíčových makroekonomických veličin v dosud nepoznaných rozměrech (ať již byl vytvářen samovolně a nebo cíleně) pak logicky vytvářel potřebný prostor i pro spekulativní nafukování řady cenových bublin [16], naposled té nemovitostní (s přepadem do sektoru stavebnictví, výroby zařízení pro domácnost, ale i finančního poradenství apod.). Globální „nadprodukce“ oběživa pak vedla k odtržení reálné (hmotné) ekonomiky od její finanční (hodnotové) stránky, znehodnotila zacílení úvěrových a rozpočtových politik a vytvořila tak podhoubí této dnešní krize.
Pro tuto hypotézu mluví i některá vyjádření státních a vládních představitelů zemí náležejících do skupiny G-20, kteří ve svém prohlášení [17] ze summitu konaného již 5. listopadu 2008 uvedli následující příčiny globální krize:
· „Měnové a kurzovní politiky, které vedly k nadměrné likviditě, chybějící nebo nedostatečná úprava určitých oblastí nebo aktérů, honba za nereálně vysokými výnosy při nedostatečném zvážení nebo nedostatečné znalosti rizik ze strany aktérů trhu a také ze strany orgánů dozoru a regulace, nadměrné pákové efekty, nedostatečná koordinace makroekonomických politik a rovněž nedostatečné strukturální reformy. Tímto došlo k negativnímu vývoji, který stále více poukazoval na nutnost revize herních pravidel pro aktéry, produkty a trhy.
· V USA došlo v polovině roku 2007 ke zhroucení pyramidové hry s úvěry na bydlení ve chvíli, kdy již dále nedocházelo k růstu cen nemovitostí. Na přehřátém trhu s nemovitostmi s nereálně optimistickými očekáváními byly vypůjčovatelům se špatnou bonitou poskytovány úvěry, které banky převáděly na třetí osoby a dále prodávaly. Vznikaly nové vysoce spekulativní a neprůhledné finanční produkty, které se vymykaly jakékoli kontrole či regulaci. Mnozí účastníci si přitom neuvědomovali míru rizika.
· V důsledku prasknutí této bubliny s nemovitostmi v USA, ale také v některých členských státech EU, došlo ke krizi týkající se zajišťovacích fondů, investičních a komerčních bank a také pojišťoven. V důsledku sekuritizace rizik byl globální svět financí hluboce otřesen formou rázových vln. Nejistota a nedůvěra mezi finančními institucemi vedla rovněž k blokádě vzájemného poskytování úvěrů i u jinak zdravých finančních institucí a měla za následek vyschnutí mezibankovního trhu.
· Prostřednictvím rozmanitých propustných kanálů nakonec krize finančního trhu dopadla i na reálné hospodářství. K tomu náleží mimo jiné credit crunch [18], zvýšené náklady financování, negativní majetkové efekty vyplývající z propadu kurzu akcií, propady exportních trhů, efekty důvěry a úpravy hodnot a riziko týkající se neplacení v rozvahách. Zatím je zcela jisté, že se bude celá OECD na počátku roku 2009 nacházet v recesi, jejíž délku a rozsah nemohou v současnosti s jistotou určit a posoudit ani odborníci.“
Tato argumentace se do značné míry opírá o statistiky. Z těch možno soudit, že ekonomický růst v posledních letech před krizí, zrychlený po roce 2005 (EU-27 měla růst HDP2005 1,9 %, ale v následujících letech již 3,02006 % a 2,92007 % v globálním měřítku a zvláště v eurozóně) byl sice navenek zdravě založený, když se opíral o rostoucí nákupy domácností a firem, ale už nebyl zdravý „ve druhé linii“: Oba tyto sektory stále větší část své poptávky po zboží a službách nefinancovaly zdravě, tj. z vlastních úspor (a tedy v nákupech realizovaly dříve odkládanou spotřebu), ale na rostoucí část své spotřeby si půjčovaly peníze u bank a jim podobných finančních institucí. Bylo to sice možné nejlépe identifikovat v USA, tam se tento proces často odehrával s vysokou účastí a podporou státu, viz Fanny Mae a Freddie Mac [19], ale řada rysů je společná i pro evropské země. Společným jmenovatelem je skutečnost, že zadluženost obou sektorů rychle rostla [20], a „statisticky vykazovaný“ ekonomický růst se stával do značné míry fiktivní [21].
Ukazuje se, že hospodářská politika tohoto typu, kdy vláda dlouhodobě garantuje narůstající výdaje veřejných financí (v případě USA včetně výdajů na zajištění bydlení pro stále širší vrstvy obyvatelstva), aniž adekvátně posiluje své daňové příjmy, je smrtící. Málokdo si však může dovolit takový luxus, jako vláda USA, která byla, je a zřejmě i do budoucna bude schopna kombinací slibů a hrozeb donutit jiné země, aby její rozpočtový schodek opakovaně mohutně financovali (vloni to bylo 700 mld USD, které vláda USA získala v zahraničí).
Na druhé straně se vysoké zadlužení firem a domácností odráží v bankách a finančních institucích přetížením dluhové finanční páky [22] a vyhnáním položky úvěry firmám a domácnostem v bilancích bank do extrémních hodnot. Jakmile poměr dluhů a aktiv překročil mezní hranici, systém se zhroutil.
K tomuto přetížení došlo také v důsledku systémového oslabení systému regulace především v sektoru investičního bankovnictví. Systém byl k uvedeným praktikám nejenže benevolentní, ale dokonce byl regulátor mezičasem nastaven tak, že tyto rizikové – a v případě růstu i vysoce ziskové operace [23] – nepřímo podporoval. Šlo se z extrému do extrému, kdy dřívější praxi přísné devizové a kapitálové regulace vystřídalo období uvolnění sektoru finančního investování. Ve chvíli, kdy došlo k přehřátí trhu – a nelze přehlédnout, že po dlouhé době bylo ohnisko krize opět v zemi s nejvyspělejším finančním sektorem, tedy v USA, a kdy banky přestaly být schopné absorbovat ztráty z poklesu cen nemovitostního trhu [24] u nesolventních dlužníků, tak pokud nezískaly vládní dotaci, jako třeba investiční společnost Lehmann Brothers, nutně zbankrotovaly [25].
První analytický závěr pro budoucí hospodářskou politiku je proto možné formulovat tak, že není možné budoucí vzestup kteréhokoliv odvětví/oboru založit na vysokém zadlužení pomocí úvěrové páky.
1.4 Pádem investiční společnosti Lehmann Brothers byla odstartována (dosud trvající) masivní krize nedůvěry, projevující se navenek jako tzv. credit crunch. Z hlediska bank jde o logickou operaci mobilizace vnitřních rezerv ve snaze vylepšit své ekonomické aktivity včetně redukce pracovních sil a podstatné zpřísnění podmínek, za jakých je ochotna půjčovat. Navenek se tedy credit crunch negativně projevuje zhoršenou dostupností úvěru i pro tradiční bankovní klienty (včetně partnerských bankovních domů): Banky zesilují svou averzi k riziku. Bez ohledu na úvěrovou politiku centrálních bank (ty sahají k riskantnímu snížení základních sazeb na historicky nejnižší hladiny blízko nule) žádají od dlužníků vysoké rizikové prémie, pokud vůbec úvěr poskytnou, případně sahají k překlasifikování již poskytnutých úvěrů do vyšších rizikových etáží. Intenzívně vyjednávají se státem o poskytnutí dotací, aby mohly neutralizovat svá toxická aktiva, která po přecenění ztratila hodnotu a nesplňují regulátorem sledovaná kritéria.
Ta věše naznačuje, že podstata a příčiny současného ekonomického poklesu jsou zásadně odlišné od jiných období, kdy také v minulosti docházelo k oslabení růstové výkonnosti.
Je možné se připojit k hodnocení, že oslabení a částečnou paralýzu finančního systému lze tak vnímat jako jisté systémové selhání, které jen přispělo k urychlení „standardní“ cyklické krize poté, co prakticky všechny součásti globální ekonomiky vykazovaly do té doby málo vídaný souběžný uspokojivý či dokonce velmi výrazný hospodářský růst. „Pouze“ průběh této cyklické krize zesílilo toto selhání do podoby, která v tomto rozsahu nebyla pozorována minimálně 70 let; možná dokonce – díky tomu, že ekonomika nikdy předtím nebyla tak globálně propojena jako v současné době – světová ekonomika čelí nejzávaznějšímu krizovému zásahu [26] ve své moderní a relevantní historii [27].“
Druhý závěr je proto možno formulovat do hypotézy, že – jsou-li uvedené analytické postřehy správné, tj.
a) že ekonomický růst, tedy narůstající objem spotřeby, exportu a investic není možné koncepčně a dlouhodobě založit v neúměrném rozsahu na úvěru (uměle, tedy na dluh urychlujícím realizaci poptávky);
b) že není možné požívat finanční páky v nadměrném rozsahu aniž by se neúměrně nezvyšovalo riziko;
c) že liberalizace finančního dozoru není cesta k jeho efektivnímu výkonu;
pak platí, že v tomto případě tzv. první globální finančně ekonomické krize se již nejedná jen o vcelku známé zpomalení tempa ekonomického růstu (i do záporných hodnot), kdy dochází k obvyklému krizovému snížení poptávky, exportu, ke zhoršení podmínek pro zaměstnance na trhu práce apod., tedy k výskytu příznaků klasické krize z nadvýroby (a ta by mohla být jako obvykle jen časově omezená a zvládnutá standardními protikrizovými nástroji), ale o megakrizi mnohem komplikovanější a systémově hlubší. Odtud plyne, že potrvá tak dlouho, dokud se její systémové defekty výrazněji nesníží, či zcela neodstraní. Pracovat pouze s vysvětlením, že „jde o krizi důvěry“ [28], je vědomým či bezděčným mlžením, protože jde jen o část problému.
1.5 Pokud je tento druhý závěr správný a krizi odpovídající tj. inovativní procesy vedoucí k opětovnému oživení budou optimálně nastartovány, nepoměr mezi hmotnou a hodnotovou stránkou eliminován, na této reálné základně ozdravení i obnovená důvěra, i tak to bude zřejmě trvat několik let. Je proto namístě analyzovat obsah tohoto nastupujícího údobí recese, kdy řešíme důsledky situace, že se původně finanční krize postupně přelila do klasické krize reálné ekonomiky (s převahou nabídky, proti které stojí slabá poptávka s vyschlými úvěrovými toky zčásti zdravým, zčásti předluženým subjektům, mající teritoriálně plošný charakter, a ve svém projevu se spirálovitě přelévá ze sektoru financí do reálné ekonomiky a zpět). Je proto pravděpodobné, že dojde k následným reakcím:
· domácnosti budou škrtat ve zbytných výdajích, aby měly zdroje na obsluhu své dluhové služby. Část domácností postihne nezaměstnanost, která bude spojena s poklesem příjmů celého tohoto sektoru;
· nefinanční sektor bude čelit zhroucení poptávky následované růstem rizika druhotné platební neschopnosti;
· banky budou nadále účtovat vysoké úrokové sazby, zvýší si náklady v důsledku růstu pojistného. Budou omezovat úvěrové limity a posílí princip obezřetnosti;
· vlády budou v pokušení a pod tlakem domácího veřejného mínění preferovat protekcionistická opatření, a to i vůči bankám. Vedle toho budou muset zvládat tlaky na zvýšení rozpočtových schodků, což zřejmě vyostří riziko další demontáže sociálních systémů a v některých zemích posílí snahu o jejich privatizaci [29].
Během této doby bude ekonomika procházet prodlouženou fází ochabnutí a bude hledat cestu ven z recese. Ze zdiskreditovaného liberálního modelu „kasinového kapitalismu“ se pravděpodobně vrátí do modelu hledání „slepic, snášejících zlatá vejce“, tj. opírání se o obory, které mají zajištěn stabilní poptávku a odbyt, či slibující tuto novou poptávku (třeba další generace high tech, „zelené“ technologie apod.) teprve vytvořit.
Třetí závěr zní možná přespříliš fatalisticky, ale pouze v případě, že by bylo dost úvěrů (za minimální, eufemisticky za nulové úrokové sazby), byly by tu značné rozpočtové rezervy k posílení poptávky, pokud by se razantně změnilo chování domácností (tj. ty by se odnaučily žít z významné části na dluh), či skončilo až příliš spekulativní chování některých finančních institucí, bylo by možné říci, že se vytvářejí předpoklady jak se dostat z krize ven poměrně rychle.
Avšak to všechno dosud chybí. Navíc nutno připočíst nově i bariéru, která samovolně vzniká v důsledku nezbytných nákladů na tlumení krize, které je třeba „někomu“ nejdříve naúčtovat a pak začít splácet, stejně jako – po dlouhém období posilování integračních tendencí – počítat s pokusy o protekcionismus.
A nelze přehlédnout ani třetí faktor, a sice výše rozevřené nůžky mezi reálnou a nominální ekonomikou, respektive nepoměr mezi množstvím zboží a množstvím peněz jako průvodního jevu žití na dluh. Změnit model spotřeby řádově stovek milionů domácností je nereálné provést v krátkém časovém úseku, pakliže vůbec. Splasknutí již nafouklé finanční bubliny bude přitom dramatické, protože tyto ztráty bude nutné naúčtovat konkrétním domácnostem [30], firmám a státům. Proto ta skepse.
2 Cesty a nástroje ke stabilizaci ekonomického výkonu
Zatím se ukazuje, že řešení jsou přijímána v tom pořadí, v jakém byly identifikovány zdroje krize. Začíná se finančním sektorem, poté pomalu přichází na řadu reálná ekonomika a zřejmě část intervencí prosákne až ke konečnému spotřebiteli, tj. k domácnostem.
Ve studii Už je tady KRIZE se dosud přijatým opatřením detailně věnuje v chronologickém pořadí samostatná pasáž [31], a není důvod jejich výčet zde opakovat.
2.1 Zjevné je, že v první fázi krize, poté, co bankovní sektor přiznal natolik silnou kontaminaci svých bilancí toxickými aktivy, že byl před zhroucením, šla první vlna vládních intervencí právě sem. Zdá se, že i částečná koordinace finančních a dalších intervencí směřovaných do finančního sektoru dotčených 17 evropských zemí jejich vládami [32] zabránila nejhoršímu. Výsledně šlo o:
· rekapitalizaci postižených bank ve výši cca 300 mld euro do bank eurozóny plus 37 miliard liber použitých ve Spojeném království
· rozšíření pojištění vkladů ve snaze nepřipustit run na banky (na vklady od 20 do 100 tisíc euro)
· udělení vládních garancí na některé dluhy a mezibankovní výpůjčky v celkové výši 2,4 bilionu euro.
Evropský hospodářský plán obnovy předpokládá opatření ve třech směrech, a sice:
· přijmout 18 fiskálních stimulačních plánů, které budou znamenat impulz ve výši cca 1 % HDP v roce 2009 a dalších 0,5 % v roce 2010;
· připravit další samostatná rozpočtová opatření a využít automatických stabilizátorů. Touto cestou přidat do ekonomiky celkový impulz v rozsahu asi 4 % HDP v průběhu let 2009 a 2010
· připravit další strukturální reformy, zvolit přitom priority navazující na Lisabonskou strategii.
Cílů je nepochybně více – počínaje obnovením narušené důvěry mezi bankami (odstranit již zmíněný credit crunch jak z titulu toxických aktiv, jak toxických úvěrů) a dostat finanční kapitál zpět do reprodukčního procesu s cílem rozpohybovat klasické operace na mezibankovním trhu. Třeba pozitivně konstatovat, že jen takovýmito operacemi byly dosud odvráceny všechny hrozící kolapsy celých států jako byly Island a Maďarsko, a doufá se, že se zvládnou i obtíže Lotyšska, případně Irska a dalších [33]. Všechny banky ohrožené toxickými aktivy v jejich bilancích se podařilo sanovat, byť většinou jejich faktickým zestátněním.
Je krajně znepokojivé, že i přesto credit crunch dál trvá, což vyvolává obecně velké znepokojení a nervozitu. Má to své hluboké důvody, kde v pozadí jsou obavy bank z národních regulátorů a akcionářů, kteří trvají na respektování režimu zvýšené obezřetnosti. Jestli na podzim byla první vlna credit crunch a následné nedůvěry v západoevropském bankovním sektoru vyvolána především neznalostí rozsahu podílu toxických aktiv generovaných spekulacemi s cennými papíry především nemovitostního trhu a jejich příslušnými deriváty na finanční bilanci jednotlivých bank, a ty byly státní intervencí do značné míry neutralizovány [34], tak nyní se bankovní sektor nachází v nové fázi credit crunch – z titulu vytváření toxických úvěrů.
Nedůvěra, přetrvávající i nyní v neztenčené míře mezi bankami, je teď pro změnu odvozována od vcelku „normálních, zdravých“ úvěrů, které banky dříve poskytly konkrétním firmám na běžné podnikatelské záměry. Tyto úvěry by za normálních okolností firmy mohly běžně splácet, tedy kdyby se ekonomiky jejich zemí vyvíjely normálně, kdyby tedy rostly. Ovšem v okamžiku, kdy je značná část (jinak dobrých) podnikatelských záměrů (jinak zdravých a silných) firem ohrožena vcelku plošným poklesem poptávky, jsou ohroženy i tyto, dříve bezpečné splátky úvěrů bankám. „Zdravé“ úvěry se mohou rychle změnit na „toxické“ úvěry.
Do potíží se v důsledku toho nedostávají jen tyto firmy „bez odbytu“, ale i samotné banky, které je úvěrují. To je důvod, že si banky ani dál vzájemně nevěří, že dál „zamrzají“ mezibankovní úvěrové linky. Žádná banka totiž kloudně neví, nakolik je její bankovní partner zdravý, či nakolik je jeho (dříve zdravé) úvěrové portfolio nyní již kontaminováno potenciálně toxickými úvěry, u kterých tedy nelze vyloučit, že dříve či později přestanou být řádně spláceny [35] a úvěrující banku tím ohrozí.
Čtvrtý závěr: je obecná shoda na prioritě nezbytnosti zprůchodnění úvěrových kanálů při financování firem s dobrým odbytem.
2.2 Zvýšenou aktivitu vyvíjí i Evropská centrální banka, vybízející k tomu, aby:
• státy působily i na jiných finančních trzích, než jen na trhu pro jednodenní úvěry. Snahou by mělo být přiblížit tříměsíční mezibankovní zápůjční sazbu sazbě dosahované při zpětném nákupu;
• státy poskytovaly rozšířené záruky za úvěry s cílem zvýšit likviditu bankovního systému;
• stát opakovaně přicházel s politikou snížení úrokových sazeb (z 4 ¼ % na 2 ½ % či níž v současné době), aby se ekonomice pomohlo nižšími náklady na financování úvěrů kompenzovat růst rizikových prémií.
• státy poskytovaly rozšířené záruky za úvěry s cílem zvýšit likviditu bankovního systému;
• stát opakovaně přicházel s politikou snížení úrokových sazeb (z 4 ¼ % na 2 ½ % či níž v současné době), aby se ekonomice pomohlo nižšími náklady na financování úvěrů kompenzovat růst rizikových prémií.
Oplátkou za veřejnou podporu cílenou ve prospěch churavějících bank by vlády měly přijímat v situaci faktické nucené správy v bankách změny režimu jejich chování tak, aby stát měl jistotu, že se takováto krize nebude opakovat [36]. Znovu se tak – pod dojmem selhání trhu – otevírá nekončící diskuze o prostoru pro státní intervencionismus. Názory se velice polarizují.
Součástí bankovního záchranného plánu je zavedení některých povinností pro banky, ve kterých stát intervenoval, a sice:
• Ve Francii v bankách využívajících státní záruky očekává, že své zdroje přestanou používat k navyšování likvidity a tok financí nasměrují do ekonomiky;
• V Německu banky s veřejnou podporu jsou nuceny dodržovat „kodex správné praxe“: Jsou stanoveny horní limity na CEO (500.000 euro) a na výplaty dividend, jakož i přijat závazek k zachování úvěrů sektoru malého a středního podnikání;
• Ve Velké Británii je snaha o zajištění „rovných podmínek“ především u všech velkých bank, které vstupují do systému čerpající státní podporu;
• V Nizozemsku byl do představenstva konkrétní banky jmenován zvláštní komisař, který je povinen tam prosazovat zájmy vlády.
V rozpravě bylo mimo jiné konstatovány následující postřehy:
· Ve Velké Británii má vláda do jisté míry schopnost prosazovat v bankách svou politiku. Na druhé straně se může vyjevit problém, že tlak na bankovní manažery může vést paradoxně k omezení v poskytování úvěrů;
· Účast vlády v bankách (získáním podílu na kapitálu banky) většinou není spojena s právem držet blokační akcii. Zdá se, že namísto získání příležitosti mít slovo v bankovním sektoru a zajistit silou této pozice třeba strukturální reformy ve veřejné správy (v oblasti bankovnictví), se vlády rozhodly raději pozici bank finančně omezit či limitovat volnost v jejich rozhodování, například maximální výší roční dividendy u preferenčních akcií ve výši nejméně 8 %;
· Vlády sice udělily záruky za bankovní úvěry, ale diferencovaly i náklady v závislosti na období, po které se zaručily. Tento jejich přístup je motivován snahou omezit výši nákladů hrazených z veřejných financí a motivovat banky splatit vládě půjčený kapitál tak rychle, jak jen to bude možné. Nicméně to také znamená, že poskytnutí jakési finanční kauce bankám je poněkud kontraproduktivní: I když banky budou mít lepší přístup ke zdrojům potřebným pro financování svých klientů (díky těmto opatřením), i přesto je budou zatěžovat dodatečnými náklady, neboť si ponechaly možnost využívat vyššího rozpětí u úrokových sazeb. Tyto dodatečné náklady se tedy v budoucnu rozloží na jiné ekonomické subjekty, které budou u postižených bank čerpat investiční a jiné úvěry. Finanční služby zdraží a v konečném efektu se to promítne v inflaci.
Pátý závěr je možné formulovat do poznání, že státní intervence směřující k posílení kapitálu postižených bank je zřejmě časově přechodnou a jen okolnostmi vynucenou záležitostí.
2.3 Jestliže finanční krize na evropském kontinentě postihla v časové řadě nejdříve „staré“ země Evropské unie, pak to vůbec neznamená, že se nepříznivě nedotkla (ovšem ve velmi rozdílné míře) i „nových“ zemí střední a východní Evropy (SVE). Podstatné je, že následná krize reálné ekonomiky již plnou měrou zasahuje též celý kontinent (včetně Ruské federace) a v některých chudších zemích střední a východní Evropy má obzvlášť těžký průběh. Při hledání příčin, proč některou zemi krize zasahuje více a jinou méně, se zdají být dvě z nich zřejmé:
· Zaprvé to je míra, v jaké jsou jednotlivé země závislé na přílivu zahraničního kapitálu. Celkové zmrazení operací na mezibankovním trhu, jakož i těžiště zmrazení operací v sídlech centrál zahraničních bank vedlo k omezení úvěrových a obecně kapitálových toků do zemí SVE. Paradoxně dochází k situaci, kdy vyspělé země chrání svůj vlastní (domácí) bankovní sektor – viz třeba již zmíněný plán na záchranu bank v západní Evropě, ale tím se narušuje princip rovných podmínek a má to důsledky v zesílení problémů východoevropských bank, kterým nezbývá než se financovat samy. Nelze přehlédnout, že v reakci na toto zjištění Komise zvýšila prostředky na pomoc těmto zemím 25 miliard eur a tyto finance byly použity k poskytnutí nouzového úvěru Maďarsku. Nicméně, zůstávají otázky, zda spolupráce Komise s MMF v tomto případě při úvěrování Maďarska není výhledově kontraproduktivní, neboť podmínky při poskytnutí těchto úvěrů by se mohly stát spouštěcím mechanismem sociální katastrofy, když – mimo jiné – zavazuje třeba maďarskou vládu k nezvyšování hladiny minimálních mezd [37], podobně Lotyšsko.
· Zadruhé to je celková ekonomická kondice země včetně stavu jejich veřejných financí [38].
2.4 Diskuze se vedla okolo otázky, nakolik jsou vládní intervence do bankovního sektoru skutečně efektivním protikrizovým opatřením a jakou úlohu přitom hraje Evropská centrální banka (ECB). Prozatímní hodnocení je vcelku pozitivní: V důsledku toho, že ECB se rozšiřuje své operace na volném trhu, mezibankovní úrokové sazby z vládních bondů se již pomalu snižují (z historického vrcholu spadly o 150 základních bodů).
Graf 3
Úroveň desetiletých vládních dluhopisů
Pramen: Převzato z powerpointové prezentace Istvána P. Szekelyho: The Crisis takes its toll. Zpracováno podle Reuters. Viz /16/.
Nicméně rozsah vzájemné nedůvěry mezi bankami zůstává vysoký, přestože mezibankovní úvěry rostou. Místo do bank s likviditou jdou přebytky do ECB (která má nízké úročení, ale nulovou rizikovou přirážku) vzhledem k tomu, že banky s nedostatkem likvidity si mohou zdroje půjčovat přímo od ECB. V tomto směru ECB funguje jako náhrada za ochablý mezibankovní trh.
Šestý závěr: jen díky existenci bankovního záchranného balíčku se bylo možné vyhnout nejhoršímu výsledku. Není ještě vyhráno, protože začarovaný kruh pokračuje tím, jak ceny toxických aktiv ztratily hodnotu a způsobují erozi kapitálové základny bank, vede k mnohdy zoufalým a kvapným výprodejům a působí jako varovné memento před případným upisováním dalšího kapitálu. Tento – pro finanční sektor životodárný – proces byl prakticky zastaven.
2.5 Jak vysoké jsou ztráty bankovního sektoru? Z dostupných dat je možné sestavit následující tabulku nejvíce finanční krizí postižených evropských zemí.
Tabulka 2
Ztráty bank ve vybraných evropských zemích ve 4: čtvrtletí 2007 a v roce 2008 (v mld USD)
Země/ údaje v $ | Celkové odpisy kapitálu (Q4 07-Q4 08) | Celkové navýšení kapitálu (Q4 07-Q4 08) | Zvýšení kapitálu (jen v 4Q 08) |
Německo | 40 | 24 | 8 |
Francie | 25 | 32 | 9 |
Švýcarsko | 62 | 42 | 13 |
Nizozemí | 9 | 17 | 12 |
Velká Británie | 64 | 103 | 57 |
Pramen: viz /1/, strana 5
Banky ve vybraných zemích musely v posledních pěti čtvrtletích odepsat cca 200 mld USD ztrát z titulu držených toxických aktiv ve svých bilancích. Přes významné kapitálové injekce ve výši cca 218 mld USD do bank těchto zemí jako náhradu ztrát se ukazuje, že zásadní problémy bankovního sektoru přetrvávají.
Plán záchrany bankovního sektoru proto v prvé řadě směřuje k obnově kapitálu až na úroveň, která v něm byla před masivním odpisem finančních aktiv v důsledku primární hypotéční krize. Riziko enormních ztrát bank v důsledku principu zpětného pákového efektu [39] je tím eliminováno. I tak řada bank však dosud zřejmě má svých účetních rozvahách položky, které jsou stále velmi spekulativní a tak tyto banky i nadále zůstávají vystaveny riziku předlužení. Proto jsou banky ochotny se i nadále zapojovat do procesu „odpákování“.
Plán záchrany bankovního sektoru proto v prvé řadě směřuje k obnově kapitálu až na úroveň, která v něm byla před masivním odpisem finančních aktiv v důsledku primární hypotéční krize. Riziko enormních ztrát bank v důsledku principu zpětného pákového efektu [39] je tím eliminováno. I tak řada bank však dosud zřejmě má svých účetních rozvahách položky, které jsou stále velmi spekulativní a tak tyto banky i nadále zůstávají vystaveny riziku předlužení. Proto jsou banky ochotny se i nadále zapojovat do procesu „odpákování“.
Problém likvidity bank není definitivně vyřešen. Velká část růstu úvěrů byla v minulosti založena na mezibankovních úvěrech či půjčkách od institucionálních investorů (penzijních fondů, pojišťoven atd.) a ne na tradičních stabilnějších vkladech (od domácností). Firma Morgan Stanley odhaduje, že od roku 2003 evropské banky zvýšily úvěry od 2 do 3 bilionů euro jen cestou překračování růstu objemu svých depozit. Proto přetrvávají obavy ze schopnosti bankovního sektoru mít dobrý přístupu k likviditě a stabilní přístup k financování, což ovšem může v budoucnu omezovat banky v rozšíření své úvěrové aktivity.
Aniž se to výslovně zmiňuje, všechny evropské banky jsou podřízeny poměrně přísné regulaci (systém Basilej II.), kdy podmínky poskytnutí nových úvěrů jsou zpřísněny v tom smyslu, že musí udržet únosné proporce mezi výší úvěrů a objemem vlastního kapitálu (kapitálovou přiměřenost).
Vedle měřitelných faktorů je nutné počítat i s psychologickými, tedy neměřitelnými faktory. Přes zjevné posílení kapitálu bankovního sektoru (z tabulky 2 plyne, že navýšení kapitálu bylo o cca 10 % vyšší, než ztráty/odpisy kapitálu v bankách) tu zůstala pachuť nedůvěry v soukromý finanční sektor jako celek. To se sekundárně odráží v pádu burzovních indexů. Za příklad je možno vzít německý burzovní index DAX.
Graf 4
Vývoj německého souhrnného burzovního indexu v posledních 16 měsících
(listopad 2007 až polovina února 2009) v bodech a v %.
Pramen: http://www.patria.cz/akcie/
První část grafu ukazuje bodové hodnoty. Ty se ještě v lednu 2008 pohybovaly v okolí 8 tisíc bodů, do října 2008 se sesouvaly k hodnotám okolo 6 tisíc bodů, tj. spadly o cca pětinu, aby v posledním čtvrtletí 2008 strmě klesly do rozmezí 4 – 5 tisíc bodů. Druhá část grafu obsahuje procentuální vyjádření pohybu absolutních hodnot a je z něj vidět, že tento index (a analogický vývoj registrují ostatní burzovní indexy) v roce 2008 ztratily v průměru okolo poloviny své hodnoty). Dochází k poklesu bonity řady dluhopisů a ke stlačování úrokových sazeb z vládních dluhopisů již na historicky nízkou úroveň.
Šestý závěr: i přes značně posílení kapitálů řady evropských bank celý bankovní sektor i nadále preferují především „bezpečné“ investice, zvýšil svou averzi proti riziku a kromě toho požaduje i vyšší rizikové prémie ve snaze pokrývat své (domnělé) vyšší riziko u klientů ze soukromého sektoru. Nervozita z bankovního sektoru se přesunula na akciové trhy, kde investoři utrpěli fundamentální ztráty.
2.6 V návaznosti na bod 2.3, který se věnuje dopadům krize na „nové“ země střední a východní Evropy, nutno zmínit iniciativu devítky evropských bank, které v uplynulých dvaceti letech využily uvolněného prostoru a v procesu privatizace ovládly finanční sektor těchto zemí a nyní avizují nová rizika této své strategické finanční invaze. Jejich strategické investice se odhadují v rozsahu 1,54 bilionů USD, tj. cca 34 bilionů korun [40]. Jednotlivé země původní EU-15 se na nich přitom podílejí velmi nerovnoměrně, viz graf 5, kde je evidentní přeexponovaná pozice Rakouska (skupina Erste, Raiffeissen International), měřená například HDP či počtem obyvatel.
Graf 5
Struktura půjček bank ze zemí EU-15 zemím SVE vč. Ruské federaci (v %)
Pramen: APA, převzato z Martin Hornáček, Silná lobby ze Západu, Týdeník EURO, 5/2009, str. 42.
Je známo, že většina těchto bank – přesněji matek v domovských státech – je finanční krizí silně postižena, byť v různé míře. Tak třeba jestliže ještě v roce 2007 belgická bankovní a pojišťovací společnost KBC, vlastník ČSOB, vydělala 3,3 mld. euro, tak za loňský rok vyčísluje ztrátu na - 2,5 mld. euro. Jestli ale jen za poslední čtvrtletí měla ztrátu - 2,6 mld. euro, pak to ovšem znamená, že za první tři čtvrtletí 2008 vydělala pouze cca 100 milionů euro, a to je málo a nelze to svádět na „děsivý podzim“.
Před zhroucením ji tak zachránily nedávno získané dvě finanční injekce: první ve výši 3,5 mld. euro od belgické vlády, další 2 mld. euro poskytl region Vlámska. Propad na českém trhu její dcery byl rovněž markantní, ale naštěstí ne do záporných hodnot jako u matky. ČSOB vloni vydělala 1,034 mld korun, před rokem ale 9,902 mld. Kč, tedy skoro desetkrát více. Podobně se „dařilo“ dalším bankám, resp. jejich dcerám.
V čem je riziko vývoje v těchto bankách pro země SVE, kde jejich dcery působí?
Nejsou informace o tom, že by se snad naplňovala rizika, že matky vyvedou svá toxická aktiva z mateřských zemí do bilancí svých zahraničních dcer, a to zvláště poté, co matky přinutily své vlády finančně intervenovat (viz tabulku 2 výše). Navíc se zdá, že dcery, pokud nebyly připuštěny k rizikovým operacím (aspoň ne ve větším rozsahu), tudíž ani neutrpěly tak drastické – prakticky likvidační – finanční a reputační ztráty jako matky. Takže v tomto směru vývoj podstatnější obavy nevzbuzuje, byť není – jak si dál ukážeme – zdaleka bez problémů.
Potíž je v tom, že i v řešení tohoto rozporu mezi potřebou volného kapitálu a možnosti jeho získávání v klimatu jeho globálně omezených zdrojů hrozí skrytý protekcionismus: Jestliže některé západoevropské vlády ve svých bankovních centrálách byly vývojem přinuceny intervenovat desítkami miliard euro, pak je logické předpokládat, že budou tyto finanční injekce podmiňovat užitím právě v domovské zemi, nikoliv ve východoevropských filiálkách. O těch již sice bylo mnohokrát, a – pokud jde o banky působící na území České republiky – zejména ze strany českého premiéra, ministra financí či guvernéra opakovaně řečeno, že „v zásadě“ nemají problém s toxickými aktivy [41], ale nelze to brát rozhodně doslova. Konkrétně až koncem druhého únorového týdne totiž vyšlo najevo dosud jen tušené, že pro příkladmo vzatou ČSOB pojem „v zásadě“ je značným eufemismem, když odráží postup, kdy „…se ČSOB rozhodla pro maximální možnou opatrnost (?! [42]) a přecenila všechna tato aktiva (strukturované cenné papíry CDO), v celkové nominální hodnotě zhruba 430 milionů eur [43], na nulu[44]“. Jinými slovy: Zisky, které tato banka v roce 2008 nasbírala na vysokých poplatcích, maržích apod., byly odčerpány ke kompenzaci ztrát z operací s cennými papíry.
Pokud jsou další banky, které se na východoevropských trzích po roce 1989 etablovaly, v obdobné situaci jako KBC – ČSOB, (a je otázka, proč by tomu mělo být nějak zásadněji jinak?), pak je zde evidentní riziko, že jim bude chybět kapitál k profinancování řady vládních protikrizových balíčků v jednotlivých zemích, cílených na firmy. Navíc nelze totiž čekávat, že by firmy byly schopny získávat peníze jak z kapitálového trhu (na burzách vládnou poklesy kursů akcií a všeobecná nedůvěra), tak z vydávání obligací. Zůstávají tak odkázány na bankovní úvěry. A sice právě od těch bank-dcer, ovládající mnohde 100 % trhu, jejichž matky jsou samy v tak velkých problémech, že jim nejsou schopny kapitál dodávat [45] (ani ochotny, nemají-li jít do střetu s vlastními vládami, které nejspíše hlídají teritoriální umístění vládní pomoci). Pak ovšem všechny řeči o nepřípustnosti protekcionismu zůstávají v poloze proklamací.
Aktivní jsou v záchranném úsilí především Rakušané, jejichž banky budou v důsledků své silné kapitálové angažovanosti v zemí Visegrádu nejvíce ohroženy v situaci, kdy přestanou klienti filiálek rakouských bank splácet řádně své úvěry. A to lze v případě poklesu produkce a odbytu míti téměř za jisté. Nasvědčují tomu oba následující grafy.
Graf 6
Vývoj pozice finanční skupiny Erste na vídeňské burze (září 2008 až únor 2009)
Graf 7
Vývoj pozice finanční skupiny Raiffeisen na vídeňské burze (září 2008 až únor 2009)
Ne náhodou požaduje mluvčí bank exponovaných v zemích SVE Herbert Stepic (šéf Raiffeisen) po Evropské unii a Evropské centrální bance urychlené rozšíření pomocných opatření proti credit crunch i na všechny země SVE bez ohledu na to, zda jsou či nejsou ať v Evropské unii, tak jsou či nejsou v eurozóně. Je zřejmé, že má na mysli i Srbsko, Bosnu či Ukrajinu, kde se tyto banky rovněž exponovaly.
Sedmý závěr možno vyjádřit jako požadavek blokovat riziko evropského dominového efektu, který by mohl – v případě pádu jedné země – sebou strhnout i ostatní vzhledem k množství viditelných i na první pohled skrytých vazeb [46].
2.7 Text uvedený v již zmíněné studii Už je tady KRIZE v kapitole V. na stranách 27 až 45 chronologicky vyjmenovává protikrizová opatření, přijímaná v jednotlivých zemích. Jestli bychom v nich hledali nějaké „společné jmenovatele“, pak se makroekonomický expertní dialog shodl na tom, že to nejspíše budou tyto dva:
· sanace existujících firem tím, že je jim likvidita dodávána zvenčí v různých formách (především posílením jejich cash flow [47], umožněním škrtů sociálních příspěvků zaměstnavatele, nabídkou přímých úvěrů a garancí pro firemní půjčky);
· nové investice v rámci výdajů veřejných financí s cílem vytvořit alternativní poptávku pro posílení ekonomického růstu a zachování pracovních příležitostí.
Rovněž zaznělo, že – vzhledem k rozměru krize a omezeným a drahým disponibilním zdrojům na její utlumení – se krize nepochybně spirálovitě odvine do další etáže, a sice do poklesu spotřeby domácností v důsledku jejich zpomalených příjmů, a to zejména s ohledem na razantní růst nezaměstnanosti. Paralelně s tím budou působit i fluktuace ve výrobě (blíže viz část 3 této studie).
Za osmý, více strukturovaný závěr této druhé části studie je možné považovat výstup [48], který na konci dopoledního jednání expertů představil jeho moderátor Christian Kastrop. Vedle již výše zmíněných dílčích závěrů konstatoval, že nynější situaci nutno připsat:
- jednak na vrub primárně chybné strategii hospodářského rozvoje, kdy ve snaze udržet aspoň skrovný ekonomický růst byla chybějící poptávka domácností uměle (i vládou) „přifukována“ virtuálními penězi v podobě půjček a úvěrů, zejména hypotéčních, tedy stylem „života na dluh“;
- jednak selhání finančních regulátorů, když nebyli schopni [49] ve vysoce sofistikovaných finančních derivátech identifikovat skutečnou míru rizika jejich masového použití.
Zčásti uměle nafouknuté růsty HDP (ale i spotřeby, zaměstnanosti atd.) teď plošně praskají a hrozí přejít do dlouhodobé stagnace.
Vlády obvykle nemají potřebné rezervy na čelení této situaci a budou nuceny porušovat Pakt stability a růstu, riskovat tím rozvolnění fungování euro a ohrožovat stabilitu celé eurozóny. Složité to je zejména u zemí střední a východní Evropy, které ve snaze posílit svou konkurenceschopnost systematicky snižovaly daňovou kvótu a oslabily tak příjmy veřejných financí, úspornými reformami neúnosně rozšířily oka sociální sítě apod.
Má-li být situace zvládnuta, pak jedině cestou spravedlivého rozložení nákladů na řešení současné krizové situace.
Až dosud se pomáhalo především bankovnímu sektoru ve starých zemí EU-15, který vydíral své vlády argumentem, že jestli zkolabuje on, pak zkolabuje zbytek reálné ekonomiky (a měl pravdu). Až dosud vyčleněné výdaje (60 % z 350 mld euro vyčleněných na tyto účely) nepřinesly hospodářský, ale spíše vizuální efekt (měly pouze tu funkci, že obyvatelstvu naznačilo, že „vlády nejsou nečinné“).
Důvěra se na bankovní trh dosud nevrátila, credit crunch pokračuje a nebezpečně se přelévá do reálné ekonomiky, která bezprecedentně snižuje výkon. Proto je nutné hledat další cesty jak stabilizovat a zfunkčnit celý finanční systém, současně podrobněji sledovat situaci ve firemním sektoru (který až na výjimky krizi nezpůsobil, ale je její obětí) a mnohem účinněji pomáhat sektoru zaměstnanců, resp. domácností.
Diskuze se vedla o samotné logice Paktu růstu a stability, resp. o převažujícím dogmatu maximálně tříprocentního deficitu státního rozpočtu vůči HDP [50]. Odtud by plynulo, že akce navrhované k oživení poptávky v rozsahu 1,2 % evropského HDP mají realizovat hlavně členské státy, které k tomu mají fiskální prostor. To naráží na fakt, že již není mnoho dalších členských států, které by byly v takovém postavení (s výjimkou Německa a skandinávských států). Otázka zní, zda Německo a skandinávské země mají takovou kapacitu, aby mohly působit jako lokomotiva pro celou evropskou ekonomiku. Odpověď je záporná: izolované aktivity a nekoordinovaná řešení nebudou dostatečně účinná.
3 Trh práce a rizika plynoucí z jeho narůstající destabilizace
3.1 Globální ekonomické ochlazení se vcelku bezprostředně promítlo i do trhu práce. Stejně jako ekonomický růst, i vývoj na trhu práce byl přitom ještě do poloviny minulého roku – alespoň v Evropě a zvláště u nových členů – docela uspokojivý. Velmi rychlé zpomalení jak ekonomiky, tak ukazatelů zaměstnanosti/nezaměstnanosti je pro evropský kontinent příznačné až pro poslední čtvrtinu loňského roku, kdežto v USA krize odstartovala mnohem dříve [51].
Jestliže během let 2005 - 2007 bylo možné v Evropě zaznamenat poměrně příznivý vývoj trhu práce, a v Německu dokonce ještě i v prvních třech čtvrtletích 2008, pak zhruba v polovině minulého roku začíná docházet k obratu k horšímu, který dosud zřejmě nevyvrcholil.
Ve třetím čtvrtletí 2008 bylo uzavřeno již jen o 0,1 % více smluv než za předchozí čtvrtletí. Již je známo, že k podstatnému zhoršení docházelo v průběhu čtvrtého čtvrtletí a ke změně zatím nedochází ani v tomto roce. Nejnovější údaje ukazují, že nezaměstnanost v eurozóně se zhoršila nejrychleji za posledních 15 let. Ukazatel sezónně očištěné nezaměstnanosti se zvýšil nejprve o 220 tisíc osob v říjnu, a o dalších 202 tisíc osob v listopadu (týkala se převážně mužů). Míra nezaměstnanosti tak sice diferencovaně, ale pozvolna plošně stoupá.
Graf 4
Vývoj míry nezaměstnanosti v regionech EA-15, EU-27 a v USA v období od listopadu 2007 do listopadu 2008 (v %)
Zpracováno na základě Pramen /8/, str. 2
Z porovnání uvedených tří křivek možno vyvodit následující poznatky:
· nezaměstnanost v USA, která byla ve výchozím období (listopad 2007) zhruba jen dvoutřetinová oproti nezaměstnanosti v eurozóně (4,7 % oproti 6,9 resp. 7,2 %), rostla vloni velmi rychle (o 2 procentní body) a nyní je nižší oproti EU-27 již jen zhruba o desetinu (6,7 % oproti 7,2 resp. 7,8 %);
· země eurozóny začaly vzestup nezaměstnanosti na poměrně vysoké hladině 7,2 %, a americký trend sice zkopírovaly, avšak nijak vehementně: za sledované období zde nezaměstnanost vzrostla o pouhých 0,6 procentního bodu, což je oproti USA jen asi třetinová rychlost;
· faktická stagnace míry nezaměstnanosti na hladině 6,9 až 7,0 % až do září 2008 v zemích Evropské unii jako celku (EU-27) znamená, že vývoj mimo země eurozóny byl vlastně až do října mimořádně příznivý, neboť k nim krize dorazila až s výrazným časovým posunem [52].
Podrobnější pohled do struktury vývoje míry nezaměstnanosti podle jednotlivých států (viz tabulka 3) ukazuje, že nejtíživěji byl vloni pracovní trh ze zemí eurozóny zasažen hlavně ve Španělsku a Irsku a mimo eurozónu ve Velké Británii. Když vyloučíme extrém Islandu, pak jde o země, které utrpěly největší otřesy po zhroucení finančního trhu bydlení a na něj napojené bubliny investičního bankovnictví. Nelze totiž přehlédnout, že ve Velké Británii [53] už finanční operace generují okolo 40 % jejich HDP a je tudíž na výkyvy finančního trhu výrazněji závislá, než „méně rozvinuté země“.
Jmenovitě ve Španělsku se nezaměstnanost meziročně zvýšila o 4,9 p.b. [54], tedy více než o polovinu, ještě o něco rychlejší (ale z nižší základny) byl nárůst v Irsku. Odolává Francie i Německo, které zaznamenalo zatím nejdelší a nejsilnější pokles nezaměstnanosti od roku 1970. Tuto úspěšnou etapu již má zřejmě za sebou a prognózy na prosinec a leden jsou varující, když signalizují negativní obrat v dosavadním trendu [55].
Tabulka 3 a
Sezónně očištěná míra nezaměstnanosti v jednotlivých evropských zemích (eurozóny), v USA a Japonsku mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v %)
Sezónně očištěná míra nezaměstnanosti v jednotlivých evropských zemích (eurozóny), v USA a Japonsku mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v %)
Země | 11. 07 | 5. 08 | 6.08 | 7.08 | 8.08 | 9.08 | 10.08 | 11.08 | 11(08-07) |
BE | 7.1 | 6.6 | 6.6 | 6.6 | 7.2 | 7.2 | 7.0 | 7.0 | -0,1 |
DE | 8.0 | 7.4 | 7.3 | 7.2 | 7.1 | 7.1 | 7.1 | 7.1 | -0,9 |
IE | 4.7 | 5.5 | 5.7 | 6.0 | 6.3 | 6.6 | 7.4 | 7.9 | 3,2 |
EL | 8.0 | 7.5 | 7.5 | : | : | : | : | : | : |
ES | 8.5 | 10.6 | 11.0 | 11.3 | 11.6 | 12.1 | 12.8 | 13.4 | 4,9 |
FR | 7.8 | 7.7 | 7.7 | 7.7 | 7.7 | 7.8 | 7.8 | 7.9 | 0,1 |
IT | 6.4 | 6.8 | 6.8 | 6.7 | 6.7: | 6.7 | : | : | : |
CY | 3.8 | 3.6 | 3.7 | 3.8 | 3.7 | 3.8 | 3.9 | 3.9 | 0,1 |
LU | 4.1 | 4.3 | 4.4 | 4.4 | 4.4 | 4.5 | 4.6 | 4.6 | 0,5 |
MT | 6.2 | 5.9 | 5.9 | 5.8 | 5.8 | 5.6 | 5.7 | 5.8 | -0,4 |
NL | 2.9 | 2.8 | 2.7 | 2.7 | 2.7 | 2.7 | 2.7 | 2.7 | -0,2 |
AT | 4.0 | 3.7 | 3.6 | 3.6 | 3.7 | 3.8 | 3.8 | 3.8 | -0,2 |
PT | 7.7 | 7.7 | 7.8 | 7.8 | 7.8 | 7.8 | 7.8 | 7.8 | 0,1 |
SI | 4.6 | 4.6 | 4.5 | 4.4 | 4.3 | 4.2 | 4.3 | 4.3 | -0,3 |
FI | 6.6 | 6.3 | 6.4 | 6.4 | 6.4 | 6.4 | 6.4 | 6.4 | -0,2 |
EA15 | 7.2 | 7.4 | 7.4 | 7.5 | 7.5 | 7.6 | 7.7 | 7.8 | 0,6 |
EU27 | 6.9 | 6.9 | 6.9 | 6.9 | 7.0 | 7.0 | 7.1 | 7.2 | 0,3 |
US | 4.7 | 5.5 | 5.5 | 5.7 | 6.1 | 6.1 | 6.5 | 6.7 | 2,0 |
JP | 3.8 | 4.0 | 4.1 | 4.0 | 4.2 | 4.0 | 3.7 | 3.9 | 0,1 |
Pramen: Eurostat
Poznámka: Výraz (:) značí, že údaj nebyl k dispozici
Tabulka 3 b
Sezónně očištěný počet nezaměstnaných v zemích eurozóny (EA-15) a zemích Evropské unie (EU-27) mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v tisících osob)
Sezónně očištěný počet nezaměstnaných v zemích eurozóny (EA-15) a zemích Evropské unie (EU-27) mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v tisících osob)
Země | 11.07 | 5.08 | 6.08 | 7.08 | 8.08 | 9.08 | 10.08 | 11.08 | 11(08-07) |
EA-15 | 11 121 | 11 436 | 11 505 | 11 538 | 11 614 | 11 758 | 11 978 | 12 180 | + 1 059 |
EU-27 | 16 332 | 16 511 | 16 587 | 16 659 | 16 764 | 16 936 | 17 192 | 17 466 | + 1 134 |
Pramen: Eurostat
Pokud údaje v tabulce 3b dáme do dynamického tvaru, pak vychází, že růst nezaměstnaných v eurozóně (o 9,5 %) byl o více třetinu rychlejší, než rostla nezaměstnanost v Evropské unii jako celku (+ 6,9 %). Také tento ukazatel naznačuje, že se krize v Evropě šíří ve směru od západu na východ.
Z čísel však není na první pohled dostatečně zřejmé to, co odhalí až přírůstková analýza míry nezaměstnanaosti, tedy postup, kdy vyjádříme jednotlivé meziměsíční změny v absolutních hodnotách (přírůstku počtu osob bez práce) a vyneseme je do grafu.
Graf 8
Sezónně očištěná měsíční změna počtu nezaměstnaných v zemích eurozóny (EA-15) a zemích Evropské unie (EU-27) mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v tisících osob).
Pramen: Vlastní propočet na základě údajů EUROSTAT
Metodická poznámka: údaj na první pozici, označený jako 5.08, označuje průměrný nárůst počtu nezaměstnaných osob od listopadu 2007 do května 2008, připadající na jeden „průměrný“ měsíc. Jinak by šlo o nesrovnatelné údaje.
Interpretace vývojových křivek není obtížná:
- Pokud jde o přírůstky nezaměstnanosti v zemích eurozóny (EA-15), a vezmeme-li za měřítko průměrný nárůst počtu nezaměstnaných osob od listopadu 2007 do května 2008 v počtu cca 50 tisíc osob měsíčně, pak další tři – čtyři sledované měsíce, zhruba až do srpna, jde o vcelku běžné fluktuace kolem tohoto průměru (od 33 do 76 tisíc osob). Poté dochází ke změně, když v každém dalším měsíci se tento výchozí průměr násobí. Jinými slovy: počínaje srpnem jsou jednoměsíční přírůstky nezaměstnanosti v eurozóně vyšší o dalších zhruba 50 tisíc osob, až se ke konci roku nárůst zastavuje na cca 200 tisících nově nezaměstnaných osob měsíčně.
- Analogický trend vzestupu nezaměstnanosti ve druhém pololetí vidíme v celé Evropské unii (EU-27) jen s tím rozdílem, že – díky příznivému vývoji především v Německu a v zemích SVE zkraje sledovaného období, na jaře – je pro následující měsíce u přírůstků počtu nezaměstnaných příznačné, že jsou ještě o 20 – 30 tisíc osob vyšší, než v jádru EU-15. V posledním měsíci růst dosáhl čtvrtmilionové hranice a dál (byť umírněněji) pokračuje.
Tabulka 3 c
Sezónně očištěná míra nezaměstnanosti v evropských zemích mimo eurozónu mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v %)
Sezónně očištěná míra nezaměstnanosti v evropských zemích mimo eurozónu mezi listopadem 2007 a listopadem 2008 (v %)
Země | 11. 07 | 5. 08 | 6.08 | 7.08 | 8.08 | 9.08 | 10.08 | 11.08 | 11(08-07) |
BG | 6.0 | 5.9 | 5.6 | 5.5 | 5.3 | 5.2 | 5.1 | 5.1 | -0,9 |
CZ | 4.8 | 4.5 | 4.4 | 4.4 | 4.3 | 4.3 | 4.4 | 4.5 | -0,3 |
DK | 3.3 | 3.2 | 3.2 | 3.2 | 3.3 | 3.5 | 3.8 | 4.1 | 0,8 |
EE | 4.1 | 4.4 | 4.8 | 5.7 | 6.4 | 7.0 | 7.7 | 8.3 | 4,2 |
LV | 5.4 | 6.1 | 6.3 | 6.9 | 7.3 | 7.7 | 8.2 | 9.0 | 3,6 |
LT | 4.2 | 4.8 | 5.2 | 5.9 | 6.3 | 6.2 | 6.3 | 7.0 | 2,8 |
HU | 7.7 | 7.7 | 7.8 | 7.8 | 7.9 | 7.9 | 8.0 | 8.3 | 0,6 |
PL | 8.5 | 7.4 | 7.2 | 6.9 | 6.8 | 6.6 | 6.5 | 6.5 | -2,0 |
RO | 6.2 | 5.7 | 5.7 | 5.8 | 5.8 | 5.8 | : | : | : |
SK | 10.5 | 10.0 | 9.8 | 9.4 | 9.2 | 9.0 | 9.0 | 9.1 | -1,4 |
SE4 | 5.9 | 5.8 | 5.8 | 5.9 | 6.2 | 6.4 | 6.7 | 7.0 | 1,1 |
UK | 5.0 | 5.4 | 5.5 | 5.7 | 5.8 | 5.9 | : | : | : |
Pramen: Eurostat
Poznámka: Výraz (:) značí, že údaj nebyl k dispozici
Na základě údajů z tabulky 3 c je zjevné, že dost dobře nelze udělat pro země mimo eurozónu nějaké generální, obecněji platné závěry. Některé země se ještě na sklonku roku 2008 stále těšily relativně příznivému vývoji svého trhu práce, kdy jim klesala nezaměstnanost (zvláště významné to bylo v Polsku [56] i na Slovensku), nebo – a to platí pro většinu – kdy jejich nezaměstnanost zůstávala víceméně stabilní. Tento poznatek bohužel neplatí pro země, kde hospodářská recese přišla v plné síle již zkraje podzimu, jako je celý region Pobaltí, kde se situace na trhu práce rychle zhoršuje. Nejde však jen o Pobaltí, které ještě docela nedávno bylo ze strany Světové banky či Mezinárodního měnového fondu dáváno ostatním posttransformačním zemím za vzor, s jakou rychlostí lze liberalizovat a reformovat jejich ekonomiky. Rovněž ve Švédsku a z již výše zmíněných důvodů i ve Velké Británii jsme v posledních měsících loňského roku zaznamenali rovněž významné zvýšení míry nezaměstnanosti. Evidujeme i nevyvážený přístup k tvorbě mezd. Systémy tvorby mezd v zemích, kde je inflace a mají i problémy s konkurenceschopností, jsou ohrožené a mzdové hladiny jsou vystaveny útokům. Opačná situace, kdy vývoj mezd daleko zaostává za vývojem produktivity, se prostě ignoruje. Není proto logické deregulovat trhy práce za situace, kdy finanční trhy potřebují silnou regulaci [57].
Devátý dílčí závěr je možné z uvedeného vymezit jako konstataci určitého časového posunu mezi vývojem ukazatelů měřících výstup ekonomických činností (produkce, HDP) a vývojem ukazatelů hodnotících situaci na trhu práce. Na příčině této zjevné „setrvačnosti [58]“ je vyspělá sociální legislativa pracovního trhu, která záměrně vkládá do ochrany zaměstnance před výkyvy v poptávce po zboží ve firmě, kde pracuje (a s rizikem ztráty zaměstnání) určitou tlumící časovou vložku [59]. Makroekonomický dialog upozornil na rizika zesílení tlaku na vyšší pružnost trhu práce a výslovně byli zmíněni agenturní pracovníci a potřeba jejich ucelené ochrany, a to nejlépe ze strany státních orgánů.
3.2 Právě ekonometrické poznatky o posunu „nálad“ z trhu zboží (objednávek, produkce a realizovaného odbytu) směrem k „náladám“ na trhu práce umožňují poměrně dobře kvantifikovat jeho očekávané budoucí chování.
Zřejmé je jedno: Jestli pro reálnou „produkční“ ekonomiku jsou pro poslední měsíce charakterická pesimistická až panická budoucí očekávání, pak – samozřejmě s jistými korekcemi specifických trhů v závislosti na míře jejich nasycení [60] – není důvod předpokládat, že by snad očekávání budoucího vývoje co se týče trhu práce by měla být principiálně jiná.
Vedle toho se ukazuje, že přesnost odhadů vývoje samotné budoucí zaměstnanosti ve srovnání s tím, jak se poté zaměstnanost nakonec skutečně vyvíjela, je rovněž poměrně vysoká. To jsou důvody, proč je nutné následujícím údajům věnovat přiměřeně vysokou pozornost.
Graf 9 a
Vývoj očekávání budoucí zaměstnanosti (spojitá čára s měřítkem na levé ose) a skutečně dosažené zaměstnanosti (plocha s měřítkem na pravé ose) v letech 1999 až 2008
Pramen: Převzato z /8/, str. 3
Při pohledu do budoucna je třeba předikovat již zmíněný fakt, že situace na trhu práce obvykle reaguje s určitým zpožděním (cca 2-3 čtvrtletí) na skutečný vývoj ekonomických aktivit. Pokud ekonomický vývoj směřuje ke zpomalení, je důsledkem toho obvykle omezování náboru nových zaměstnanců, v horším případě propouštění.
Soudě z měkkých dat, očekávání v euro-zóně se rychle zhoršuje a nezaměstnanost také prudce roste.
Graf 9 b
Vývoj očekávání budoucí nezaměstnanosti (spojitá čára s měřítkem na levé ose) a skutečně dosažené nezaměstnanosti (plocha s měřítkem na pravé ose) v letech 1999 až 2008
Pramen: Převzato z /8/, str. 3
Desátý závěr se nabízí pozornému čtenáři sám: Zrcadlovitý charakter obou grafů – zaměstnanosti a nezaměstnanosti jakožto opozitních veličin odráží fakt, že oč rychleji klesá křivka očekávané zaměstnanosti (viz graf 9 a), o to strměji narůstá křivka očekávané nezaměstnanosti (graf 9 b).
3.3 Aktuální prognózy vývoje zaměstnanosti v zemích eurozóny jsou krajně pesimistické. Podle lednových prognóz by pro oba roky 2009 a 2010 měla zaměstnanost klesat. Rychleji letos (-1,6 %) a s tempem zpomaleným na polovinu ještě i v roce 2010 (-0,7 %). Za těmito „evropskými“ průměry se však skrývají ostré diference: Zvláště ostré zpomalení očekává Španělsko a Irsko (v roce 2009 shodně téměř 4 %) a v roce 2010 (-2 % a -1,5 %). Odhaduje se, že silné ekonomiky Francie a Itálie ztratí téměř 2 % pracovních sil v roce 2009 a trend ke ztrátě zaměstnání by mělo pokračovat i v roce 2010, i když pomalejším tempem.
Převedeno do absolutních hodnot to znamená, že nezaměstnanost se podle těchto lednových odhadů zvýší letos o více než 2,8 milionu lidí, nebo-li o 1 ¾ procentního bodu na 9,3 % a až na 10,2 % v roce 2010 (8,7 % a 9,5 % v EU). Hororové předpovědi se týkají především Španělska, kde se současné odhady zastavily až na zdvojnásobení současných hodnot (z 8,3 % v roce 2007 na 18,7 % v roce 2010), a znamenají nejvyšší vzestup míry nezaměstnanosti v zemích EU.
Graf 10
Vývoj míry zaměstnanosti (sloupce s měřítkem na pravé ose) a míry nezaměstnanosti (čára s měřítkem na levé ose) v zemích eurozóny v letech 1996 až 2008 + 2010 v %
Pramen: Převzato z /8/, str. 4
Právě tato data dobře ilustrují tezi zmíněnou výše v bodě 1.2 o cykličnosti tržní ekonomiky. Přestože jde v letech 2009 a 2010 o předpokládaný vývoj, kde skutečnost se nemusí krýt s dnešními chmurnými vizemi, nelze přehlédnout, že jde o kompilát prognóz odborníků řady mezinárodních organizací jak na vývoj ekonomického cyklu (zpracovávající výhled HDP), tak v závislosti na tom o výhled budoucího trhu práce, kde přes jistý rozptyl cílových hodnot je jejich společným jmenovatelem značný pesimismus.
Detailnější obraz o dlouhodobých tendencích podávají následující tabulky.
Tabulka 4 a
Průběžné odhady míry celkové zaměstnanosti v zemích EU, USA a Japonska (leden 2009)
Pramen: Commission Interim Forecasts, January 2009, převzato z /8/, str. 5
Tabulka 4 b
Průběžné odhady míry celkové nezaměstnanosti v zemích EU, USA a Japonska (leden 2009)
Pramen: Commission Interim Forecasts, January 2009, převzato z /8/, str. 5
Právě z dlouhodobých údajů je patrná hloubka očekávaného výkyvu, kdy současná očekávání pro letošní rok naznačují dosažení nejhorších hodnot změn v zaměstnanosti/nezaměstnanosti za uplynulých dvacet let.
Nabízí se jedenáctý (rovněž velmi strukturovaný) závěr, který se skládá z řady důsledků a souvislostí výše naznačeného vývoje:
a) Dynamika změn v zaměstnanosti v reakci na avizovaný útlum produkce/odbytu se v podstatě řídí možnostmi pružně měnit náklady práce. Tyto možnosti se výrazně liší v různých odvětvích a jednotlivých zemích:
i. Ve stavebnictví a v některých službách, ale i v těch průmyslových oborech, kde je vysoká sezónnost, je pružnost v zaměstnanosti sice poměrně vysoká, avšak náklady na přizpůsobení by mohly být nadprůměrné.
ii. Tatáž zvýšená vnitřní pružnost (pružná pracovní doba, dočasné uzavírky, výluky apod.), spolu s některými ústupky výměnou za stabilitu zaměstnanosti (nabídkou stabilní nominální mzdy) viditelné v některých firmách či odvětvích může zabránit (byť někdy jde jen o časové posuny) prudkému snížení zaměstnanosti. Jako nejvýznamnější příklad mohou složit dočasné uzávěry v automobilovém průmyslu.
Jde o to najít adekvátní model řešení v bipartitním vyjednávání s ohledem jak na zachování zaměstnanosti, tak na zabránění neúnosnému zvýšení jednotkových nákladů práce (viz následující bod závěrů).
b) V krátkém časovém období firmám hrozí riziko rychlého zvýšení jednotkových nominálních mezd (resp. zvýšení jednotkových nákladů práce), při ztrátě odbytu riziko růstu zásob a pokles produktivity (měřené realizovanou produkcí), v dalším kole hrozí omezení zaměstnanosti u kooperujících firem (ať dodavatelských, tak odběratelských, produkčních či servisních).
c) Ztráty pracovních míst se budou zřejmě transformovat do značné míry do rostoucí nezaměstnanosti, avšak s malou kompenzací dopadů případné ztráty zaměstnání. Takovýto vynucený odchod z trhu práce dává méně možností pro klíčové skupiny zaměstnanců. Nedávné reformy trhu práce přitom zřejmě posílily na trhu práce především pozici zaměstnanců v produktivním věku. Navíc, zatímco zvýšení zaměstnanosti díky mobilitě a migraci jsou pravděpodobně schopny zmírnit zhoršující se vyhlídky na zaměstnání v potenciálních cílových zemích, významná omezení pro cizí pracovní síly nejsou ani možné, ani žádoucí [61].
d) V neposlední řadě platí, že se snižuje pravděpodobnost, že bude snadné nalézat práci. Lze tedy očekávat, že průměrná délka průměrné doby nezaměstnanosti poroste.
e) Ukazuje se, že i rychlost tvorby nových pracovních míst výrazně ochabuje, nabídka pracovních příležitostí bude proto značně klesat.
f) Recesi budou čelit nejspíše i relativně dobře kvalifikovaní a relativně dobře placení pracovníci z výrobního sektoru, kteří budou mít skutečně výrazné potíže při hledání nového odpovídajícího zaměstnání. V důsledkem toho porostou náklady veřejných financí na tuto skupinu potenciálně nezaměstnaných osob.
g) Prostor pro řešení napětí na trhu práce je malý. Případná revize názorů na umožnění předčasného odchodu do důchodu je nepravděpodobná [62], a to jak z hlediska celkových daňových překážek [63], tak vzhledem ke stárnutí evropské populace [64].
3.4 Alternativní politiky nabízející se ke zmírnění dopadu krize na trhu práce mají společný jmenovatel v návrhu kroků, od kterých lze očekávat, že sníží odchod práceschopného obyvatelstva z pracovního trhu, resp. povedou ke zvýšení adaptability ekonomik zemí eurozóny obecně a trhu práce konkrétně.
Jak je uvedeno v Evropském plánu hospodářského zotavení, který schválila Evropská rada již dne 12. prosince 2008, "… je potřeba rychlé a rozhodné kroky, aby se zabránilo klesající spirále.". Tuto myšlenku opakovalo více účastníků makroekonomického dialogu, argumentující rizikem, že pokud dopustíme, aby se krize rozvinula, pak ta nepochybně zesílí a samovolně zvýší náklady na její překonání. Odtud pak plynul i tlak na návrh ucelené řady vzájemně provázaných opatření specificky určených:
Jak je uvedeno v Evropském plánu hospodářského zotavení, který schválila Evropská rada již dne 12. prosince 2008, "… je potřeba rychlé a rozhodné kroky, aby se zabránilo klesající spirále.". Tuto myšlenku opakovalo více účastníků makroekonomického dialogu, argumentující rizikem, že pokud dopustíme, aby se krize rozvinula, pak ta nepochybně zesílí a samovolně zvýší náklady na její překonání. Odtud pak plynul i tlak na návrh ucelené řady vzájemně provázaných opatření specificky určených:
- na podporu zaměstnanosti,
- ke snížení nákladů na přizpůsobení se krizi,
- k podpoře příjmů domácností,
- k posílení sklonu ke spotřebě domácností,
- ke zmírnění sociálních dopadů krize.
Tato zacílení by měla být přednostní. Jejich prismatem je pak nutné poměřovat všechna navrhovaná opatření na trhu práce v eurozóně, tj. nakolik jsou:
- zaměřená na snížení nákladů spojených s mobilitou na trhu práce;
- podporují příjmy u nejvíce znevýhodněných skupin obyvatelstva. Právě o těch je známo, že (při minimálních úsporách) budou tyto jejich nové příjmy okamžitě stimulovat agregátní poptávku (s ohledem na relativně vysoký mezní sklon ke spotřebě z těchto příjmů);
- sladěny v čase, tj. nakolik jsou tato krátkodobá řešení konzistentní s dlouhodobými reformními unijními cíli. Jako nezpochybnitelné pravidlo by mělo platit, že žádné krátkodobé řešení (byť vedoucí k řešení dnešní krize) by nemělo být v rozporu s dlouhodobou reformní strategií, zejména s prováděním zásady flexicurity v rámci Lisabonské strategie;
- v souladu se strategií strukturálních změn, zejména s ohledem na řešení významných rozdílů ve vnější konkurenceschopnosti prostřednictvím jejich vlivu na jednotkové náklady práce.
V rámci těchto obecných zásad by vlády měly, a to v úzké spolupráci se sociálními partnery, navrhnout vhodné systémy pro minimalizaci rozsahu počtu lidí, kteří by se dostali (ne vlastní vinou) do situace sociálního vyloučení a spolu s tím přijímat další opatření. Byla připomenuta rezoluce EOK, které vychází z poznatku, že současné fungování trhy opět ukázalo jejich omezenou samoregulační schopnost. Tam, kde selhávají, je nezbytný efektivní zásah státu, který by se měl koncentrovat jak do řízení selhávajících segmentů ekonomiky (včetně komerčního a hlavně investičního bankovnictví), tak zejména do prosazování prvků solidarity v přerozdělovacích procesech a zajištění fungování veřejných služeb.
Pro české reálie, kde se diskutuje o dalším snižování daní a pojistného, je důležitá další zásada EOK, vycházející z potřeby udržení silné evropské dimenze a celoevropské koordinace všech nápravných procesů, včetně bránění návratu individuálních národních protikrizových plánů k parazitním politikám „ožebrač svého souseda“ či „povezeme se zadarmo [65]“. Evropská koordinace je nutná také proto, že je třeba zajistit financování evropského plánu obnovy poskytnutím širšího přístupu jednotlivým zemím ke globálním kapitálovým trhům za přijatelnějších úrokových sazeb. Evropský suverénní investiční fond vydávající evropské obligace by tudíž měl poskytnout členským státům přístup k celosvětovým úsporám při nižších úrokových sazbách. V neposlední řadě je nutné pod evropskou kontrolu dostat „soutěž ve snižování daňových sazeb“, a to nejen jako pokusů o daňový dumping jakožto skrytou formu protekcionismu, ale i s ohledem na potřebu posílit základnu rozpočtových příjmů členských států.
V tomto směru došlo ke shodě [66], že – a to je dvanáctý závěr, že politicko hospodářská opatření by se měla zaměřit na souhrnnou investici v rozsahu cca 2 % HDP do lidských zdrojů, do inovací a opatření garantující trvale udržitelný rozvoj. Evropský plán obnovy by podle této koncepce měl být založen na dvou zásadách:
1) Přijmout – a to velmi rychle – opatření s cílem zabránit zhroucení ekonomiky a k uplatnění politik trhu práce vyčlenit prostředku v řádu 1 % HDP.
2) Připravit a realizovat investice do tzv. "Nového zeleného údělu [67]" s cílem obrátit klesající trend ekonomiky.
Ad 1) Pokud jde o prvou zásadu, jejím cílem je poskytnout jednak větší jistotu pracovníkům obecně a současně peníze těm, kteří je nejvíce potřebují. V závislosti na charakteristikách trhu práce jednotlivých členských států mohou mít tyto „investiční programy do lidí“ ve zmíněném rozsahu 1 % HDP různé formy:
1.1 Posílení systémů podpor v nezaměstnanosti - v členských státech, kde jsou dávky v nezaměstnanosti, doba jejich vyplácení a kvalifikační požadavky pro vznik nároku relativně nízké, by mělo být prioritou strukturální posílení dávkového systému [68];
1.2 zvýšení zabezpečení pro nejflexibilnější pracovníky - krize znovu ukazuje, že trhy práce v Evropě jsou již nyní vysoce pružné: od okamžiku, kdy se ekonomická aktivita začíná zpomalovat, se ihned uplatňuje masivní restrukturalizace zaměstnanosti. Chybí však dimenze zabezpečení. Zejména pak jsou ekonomickým zpomalením nejzávažněji postiženi zaměstnanci s krátkodobými pracovními smlouvami, jako jsou agenturní zaměstnanci a zaměstnanci se smlouvami na dobu určitou. Současně také zaměstnanci s těmito smlouvami obvykle nemají nárok na plná práva ze sociálního zabezpečení a mnohdy mají omezený přístup k podnikovým rekvalifikačním programům. Bude jen spravedlivé, aby tito pracovníci dostali formou jednorázové podpory náhradu za pružnost, kterou na sebe berou. Tuto podporu by bylo možné považovat za prémii „zaměstnanosti“, kterou by tito nezaměstnaní mohli použít na financování nákladů spojených s hledáním nového pracovního místa;
1.3 podpora vnitřní flexicurity - když si podniky v dobách ekonomického poklesu ponechají stávající pracovníky, poskytne jim to výhodu při příštím oživení poptávky, kdy budou mít ihned k dispozici kvalifikované a vyškolené pracovníky. Tyto modely vnitřní flexicurity by podpořily jednak účinné systémy ochrany pracovních míst, jednak financování „technické“ nezaměstnanosti ze sociálního zabezpečení. V takovém případě si pracovníci udrží své pracovní místo a pracují na zkrácený úvazek [69] za sníženou mzdu, která je doplněna dávkou v nezaměstnanosti. Členské státy, které se pro toto opatření rozhodnou, by mohly věnovat (část) investic do trhu práce (1 % HDP) do zavedení nebo posílení vnitřní flexicurity;
1.4 investice do kvalifikací a celoživotního učení - systémy dávek v nezaměstnanosti by měly být doplněny programem zaměřeným na přeškolování a zlepšování kvalifikační základny nezaměstnaných. Tímto způsobem se využije doby nezaměstnanosti k zlepšení základny lidského kapitálu dané ekonomiky a zabrání se také vzniku úzkých míst, k čemuž typicky dochází jakmile nastane ekonomické oživení;
1.5 program podpory pracovních míst v sektoru sociální ekonomiky - vedle výcviku nezaměstnaných existuje další způsob jak je udržet v kontaktu s trhem práce a jak zabránit znehodnocení lidského kapitálu, totiž zavedení programu pracovních míst. Vytvoření pracovních míst v rámci takového vládou podpořeného programu by mělo reagovat na sociální potřeby, kterým by jinak byla věnována malá pozornost. Šlo by například o sektory péče o staré lidi, zařízení péče o dítě, nebo o osobní asistenty zdravotně postižených;
1.6 rozšíření Evropského globalizačního fondu - tato opatření na národní úrovni je třeba doplnit akcemi na evropské úrovni. Stávající Globalizační fond je zapotřebí rozšířit a přeměnit ve fond podporující a pomáhající všem pracovníkům, kterým hrozí ztráta zaměstnání, bez ohledu na to, zda ohrožení jejich pracovních míst pochází z globalizace nebo ze současné krize evropské ekonomiky. Je nutné dát k dispozici více zdrojů, a přitom strukturálně zajistit zapojení sociálních partnerů.
Ad 2) Pokud jde o druhou zásadu, členské státy by měly využít čas oddechu, který jim nabídnou „investice do lidí“ k tomu, aby sestavily doplňkové investiční plány. Ty by měly být k dispozici nejpozději v polovině roku 2009. Pokud budou tyto investiční programy dobře zaměřeny, nejenže pomohou ekonomice při zdolání deprese, ale také posílí dlouhodobý potenciál růstu ekonomiky. Vzniká zde příležitost kombinovat boj proti ekonomické a finanční krizi s programem investic do rozvoje nových odvětví, racionálních a trvale udržitelných energií, evropských sítí a sociálního bydlení. V praktickém vyjádření by fiskální politika měla být zaměřena na zvýšení investic o další 1 % HDP a na zvýšení celkového úsilí o obnovu na 2 % HDP.
V rámci aplikace této druhé zásady by mělo být docíleno:
2.1 Zabránění efektu domina deflačních mezd. „Reálná ekonomika“ (růst a pracovní místa) není jediné domino, které může spadnout. Tím, že se ekonomická krize v Evropě šíří, vzniká nebezpečí, že vývoj mezd bude tak nízký, že stabilita cen bude ohrožena zdola. Pokud pokles cen přeroste v deflaci, situace se dále zhorší. Aby uplatnila další záruku proti deflaci a zabránila dominovému efektu klesající mzdové spirály, by Komise měla vycházet ze stávajících integrovaných lisabonských hlavních směrů [70] a navrhnout nový proces politiky: měla by vyzvat členské státy, aby ve spolupráci se svými sociálními partnery formulovaly politiky zavádějící nebo posilující spodní úroveň mzdy s tím, aby dynamika mezd byla v souladu s vývojem inflace a vývojem zvyšování produktivity.
Z toho vyplývá, mimo jiné,nutnost zajistit, aby
· každá země nastavila minimální mzdu na spodním konci trhu práce a aby z trhu práce odstranila konkurenci na základě „chudinských“ mezd;
· kolektivně vyjednané dohody měly široké pokrytí;
· se všeobecně uznávala hierarchie smluv dojednaných kolektivním vyjednáváním;
· se v praxi plně respektovaly a uplatňovaly mzdy a pracovní podmínky obsažené v kolektivních smlouvách a/nebo předpisy pracovního zákonodárství.
K tomu existuje široká škála nástrojů - například zákonem zaručené minimální mzdy, minimální příjem v soustavách sociálního zabezpečení, podpora pro větší členství v odborech, rozšiřování působnosti kolektivních smluv cestou právního předpisu, podmínky veřejných zakázek povzbuzující kolektivním vyjednávání. Je na sociálních partnerech samotných aby rozhodli, které nástroje nejvíce odpovídají národní tradici kolektivního vyjednávání.
2.2 Spravedlivé rozdělování, daňová politika a trvale udržitelné veřejné finance. Rostoucí nerovnosti a přílišná zadluženost mají úzkou souvislost. Během posledních desetiletí se prudce zvyšovaly příjmy z kapitálu (zisky podniků, nájemné z nemovitostí, hodnota cenných papírů) a také odměňování lidí s nejvyššími příjmy, zatímco růst reálných mezd pro normální pracovníky téměř stagnoval. Aby se poptávka a ekonomika udržely v chodu přes nahromadění bohatství v rukou lidí s nejvyššími příjmy, domácnostem byly nabídnuty úvěry a došlo tak k jejich zadlužení. Podpora růstu tímto modelem „bubliny zadlužení a hodnoty aktiv“ není trvale udržitelná a nyní dochází k zařazení zpátečky. Domácnosti a banky se nyní zbavují rizikových úvěrů, snižují přílišné dluhové zatížení, a tím vzniká riziko potlačení růstu v dalších letech.
Aby se zabránilo tomuto procesu deflace zadlužení a jeho vyústění do dlouho trvající deprese, musí se daňová politika angažovat v přerozdělování, musí přesunout příjmové zisky z kapitálu a bohatství zpět k pracovníkům středních vrstev a domácnostem. Vzhledem k ekonomické integraci a daňové konkurenci v Evropě to předpokládá přijetí evropského programu, který bude zahrnovat koordinaci zdanění bojující proti daňovým rájům s nulovými nebo téměř nulovými daněmi, odstranění režimů rovné daně a řešení otázek jako je minimální sazba daně a harmonizovaný daňový základ pro zisky korporací, daně z přírůstků kapitálu a daně z velkých majetků.
Koordinace evropské daňové politiky současně umožňuje řešit otázku udržitelnosti veřejných rozpočtů. Aby se zabránilo tomu, že proces deflace zadlužení zruinuje naše ekonomiky a společnosti, musí veřejný sektor mnohem více zasahovat a řídit ekonomiku a musíme se smířit se zvýšením deficitů veřejných rozpočtů a státního zadlužení. K dosažení udržitelnosti veřejných financí, včetně závazku vyplácet důstojné penze, budou nutné nové zdroje daní. Ty je možné najít u těch příjmů a velkých majetků, které až doposud vysoce profitovaly z kasinového kapitalismu. Je také zapotřebí připomenout, že veřejná spotřeba a veřejné investice jsou mnohem účinnější pro navrácení poptávky do ekonomiky než snižování daní, protože část tohoto snížení pravděpodobně unikne do zvýšení úspor.
2.3 Rovněž je zapotřebí provázaná průmyslová politika a trvale udržitelný rozvoj. Finanční krize a krize v reálné ekonomice rovněž nastolují konkrétní otázku role a budoucnosti průmyslu v Evropě.
Evropský průmysl produkuje 20 % HDP a poskytuje 40 milionů přímých pracovních míst. Ta jsou nyní ohrožena finanční a ekonomickou krizí více než kdykoli předtím, spolu s dalšími miliony pracovních míst, která jsou závislá na hlavních odvětvích. Evropské standardy životního prostředí patří k nejpřísnějším na světě, a to do té míry, že jsou měřítkem pro budoucí globální programy. V důsledku evropské environmentální regulace již evropské firmy působící na mezinárodních trzích pociťují silný konkurenční tlak a silný tlak se projevuje i v dalších oblastech. Naproti tomu evropský výzkum a vývoj, technologické inovace a reakce firem na environmentální standardy související s opatřeními týkající se klimatických změn vytvořily novou dynamiku.
Komise uznala část této nové dynamiky pro přechodu k ekonomice produkující méně oxidu uhličitého, když položila důraz na čisté technologie a systémy a na“ zelené“ produkty. Spotřebitelé je již začínají požadovat a stále více si budou vybírat ty (ekologicky) nejčistší; tlak na přechod proto narůstá. EOK dosáhla závazku francouzského předsednictví, že bude ustaven Poradní výbor sociálních partnerů pro změny klimatu. Pokud máme do r. 2050 udržet oteplování planety v mezích 2 stupňů Celsia, jak to Evropská unie schválila, pak bude pro dosažení přechodu na „čisté“ technologie nezbytný společný postup. Je nutné promyslet a projednat, která obtížná opatření se musí provést, včetně těch, která se týkají zaměstnanosti. Evropa má závazek jít v tomto směru příkladem, protože naše národy jsou odpovědné za velkou část CO2, který je nyní v ovzduší. Jiní, například Čína a Indie, nás již v emisích předběhli, ale trpíme všichni. Můžeme jim pomáhat a současně tím budeme pomáhat sami sobě.
Ze stejných důvodů EOK důrazně podporuje iniciativu „zelených automobilů“, evropský program výzkumu a vývoje týkající se energetické účinnosti budov a „továren budoucnosti“. Tedy, abychom dosáhli cíle maximálně dvou stupňů Celsia oteplení, musíme současně usilovat o trvale udržitelnou výrobu i spotřebu. EOK zdůrazňuje, že prvky revoluce čistých technologií, které se již projevují, musí být zachovány i v situaci nedostatku úvěru. To, spolu s dalšími opatřeními může pomoci ve snaze zachovat stávající pracovní místa, splnit přísné standardy životního prostředí a vytvořit širokou škálu nových exportních možností, což je zvlášť relevantní pro kovoprůmysl a další průmyslová odvětví. Již nyní můžeme pozorovat, že ty ekonomiky, které se ujaly vedoucí role v zelených technologiích, budou velmi pravděpodobně mezi prvními, které se vymaní z globální krize a současně pomohou zachránit naši planetu. Z této krize může vyvstat nová vize a „Nový zelený úděl“ pak bude představovat balík opatření, hodný dvacátého prvního století.
2.4. Je nutné urychlit zavedení účinnější regulace finančních trhů a zajistit, aby k finanční krizi již nikdy nedošlo. Finanční krize těžce ohrožuje reálnou ekonomiku. Spolu s rychlým prováděním Evropského programu obnovy na podporu reálné ekonomiky je nezbytné konkretizovat a bezodkladně provádět Evropský akční plán pro finanční služby, jakož i modernizovat zákon o podniku a předpisy o řízení korporací. EOK a také UNI Europa předložily konkrétní návrhy na účinnější regulaci finančních trhů [71]. Evropská unie musí postupovat společně a mluvit jedním hlasem na mezinárodní úrovni a v rámci G 20 s cílem dostat finanční sektor zpět do služeb reálné ekonomiky. Potřebujeme reformy, které od základu změní strukturu a pobídky ve finanční architektuře. Deklarace představitelů G 20 přiznává, že v globálním finančním systému existují mezery v regulaci a byla nastavena cestovní mapa pro revizi globální finanční regulace s termínem pro provedení do března 2009 a s uvedením hlavních problémů, kterými je nutné se zabývat. Avšak další hlavní problémy, na které poukázalo mezinárodní odborové hnutí, jako například veřejné skládání účtů z počínání centrálních bank, ochrana penzijních soustav, mezinárodní zdanění a limity pro spekulativní obchodování, byly ponechány stranou. Navíc, neexistuje žádné schválení potřeby zapojit odbory a Mezinárodní organizaci práce do probíhajícího vyjednávání. EOK bude nadále pracovat společně s Mezinárodní odborovou konfederací (MEOK) a Odborovým poradním výborem při OECD (TUAC) a Globálními odbory a znovu opakuje svou podporu pro „Washingtonskou deklaraci[ 72]“.
2.5 Zajistit spravedlivé zacházení pro pracovníky a zvýšit úroveň jejich práv. Nakonec je nutné zdůraznit, že ekonomická krize nesmí vést k oslabení pozice pracovníků. Správnou reakcí při snaze účinně potírat ekonomickou krizi a další segmentaci trhu práce je zvýšit úroveň práv pracovníků. Je nezbytné posílit instituce kolektivního vyjednávání a zajistit tak dolní hranici pro nominální mzdy. EOK proto vyzývá Evropu, aby bojovala za práva pracovníků, za spravedlivé a důstojné mzdy, za stabilní pracovní místa a za účinnou praxi kolektivního vyjednávání, a to nezávisle a bez podřízení soudcům z Evropského soudního dvora.
V mnohých podnicích byla oznámena lavina restrukturalizačních plánů a v důsledku krize se také rychle snižuje objem agenturní práce a práce na dobu určitou. Místo strukturálních reforem prosazujících „snadné vyhazovy“ a delší pracovní dobu (směrnice o pracovní době) nyní potřebujeme reformy obsahující pobídky pro podniky, aby rozvíjely specifické personální politiky, jako například podnikové doškolování a interní funkční pružnost, které podporují stabilní pracovní místa. Kromě toho je zapotřebí posílit práva pracovníků na účast (například v evropských radách zaměstnanců), aby se pracovníci mohli podílet na řízení změny a zlepšování pracovních podmínek v souladu s vývojem produktivity.
Místo závěru
Podobně jako předchozí studie vyšlé v edici POHLEDY, i tato se chtěla při popisování řady známých, ale i zcela nových jevů v našem hospodářském a sociálním životě vyhnout riziku, že při rozboru jednotlivostí může čtenáři unikat celek. Přesně podle rčení, že „… tak upřeně se zadíval na stromy, až přestal vidět ten les před sebou“. Obáváme se, že toto riziko „čtenářské slepoty“ hrozí v současnosti více, než kdy jindy. Denně jsme zavalování spoustou informací, a pomalu přestáváme být schopni rozlišovat mezi nimi ty podstatné a ty podružné, detailní. Navíc tu působí určité zpoždění, zejména u informací o souhrnných makroekonomických datech [73]. Ještě štěstí, že jednotlivé odborové svazy mají kontakty přímo na své členy, takže vedení odborů má řadu informací o stavu významných oborů a segmentů české ekonomiky včetně zaměstnanosti v předstihu, a tak není pak překvapováno vývojem situace, jako většina v poslední době tak udivených „nezávislých analytiků“.
Není potřeba se ale zbytečně utápět v detailech dnešní krize, o těch to určitě není. Zatím vidíme jen to, že jsme na prahu první globální krize XXI. století. Ještě ale nevíme, zda bude kratší a k lidem a národům milostivější, a nebo bude ničivější, než ta, která ve 30. letech nakonec vedla k tak masívním sociálním a národnostním konfliktům, které vyústily až do války. Je to dávno, její hrůzy pamatují už jen ti nejstarší mezi námi, a není to příjemné vzpomínání. Zatím proto jen konstatujme, že znovu se otevírá známý konflikt, teď jde „jen“ o novou etapu dlouhodobého sváru práce a kapitálu, sváru o udržení (či porušení?) určitých – zdá se – nepodkročitelných limitů sociálních standardů, o snahu dále redukovat výhody a strategické přednosti sociálního státu [74] a snahu – aspoň v České republice – ještě zprivatizovat i to málo, co z něj ještě zbývá. Jen se znepokojením vnímáme, jak se tu a tam ozývají hlasy o potřebě pevné ruky, o nutnosti „zatočit s černými pasažéry“ ujídajících z hodně tenkého a okoralého koláče sociálního zabezpečení či zdravotní péče.
Nekontrolovaný globální finanční kapitál – jako pravý viník dnešní globální finanční katastrofy – přitom nyní paradoxně, a to mnohé mate, najednou utíká pod ochranu dříve vysmívaných křídel státu, aby zachránil, co se dá. Přitom současně hledá státy a celé regiony, které by dál byly ochotny profinancovat žití nad poměry v jiných zemích.
Krize nás až dosud globálně devastuje. Proto cítíme potřebu na ni reagovat globálně, z pozice globálních odborů, a to s takovou energií a nasazením, s jakou nás a náš pracovní trh, ekonomiku i veřejné finance až dosud ničí.
Seznam použité literatury
/1/ ETUC: Saving banks and businesses from Casino Capitalism: Is Europe. Autoři Ronald Janssen (ETUC) a Andrew Watt (ETUI)
/2/ ETUI – REHS: Andrew Watt: The economic and financial crisis in Europe: Addressing the causes and the repercussions. European Economic and Employment Policy Brief, No. 3 – 2008, ISSN 1782-2165
/3/ ČMKOS, Rok 2008 – rok reformy, rok chudoby. Edice SAP, 2/2008. Autoři Helena Čornejová, Martin Fassmann, Tomáš Pavelka, Hana Popelková, Jaroslav Šulc a Luděk Toman. Únor 2008.
/4/ ČMKOS, Pokračující české reformy a nastupující světová ekonomická krize. Edice SAP, 3/2008. Autoři Martin Fassmann, Pavel Janíčko, Tomáš Pavelka, Vít Samek, Jaroslav Šulc, Luděk Toman a Jaroslav Ungerman. Červenec 2008.
/5/ ČMKOS, Už je tady KRIZE. Edice SAP, 1/2009. Autoři Martin Fassmann, Tomáš Pavelka, Miloš Pick, Jaroslav Šulc, Luděk Toman a Jaroslav Ungerman. Leden 2009.
/6/ Česká spořitelna, Měsíčník EU aktualit 2009/65, únor 2009.
/7/ Týdeník EURO, 6/2009.
/8/ European Commission, DGEFA: Labour market developments and employment policy options at the current juncture, Jan 09
/9/ Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropské radě „Plán evropské hospodářské obnovy“. KOM(2008) 800, text v konečném znění, Brusel, 15. ledna 2009. http://www.eesc.europa.eu.Viz též interní zpravodaj EIT ČMKOS 02/2009, kde je uvedena rezoluce EOK k Plánu evropské hospodářské obnovy přijatá v prosinci 2008 pod názvem „Zachránit pracovní místa před depresí a deflací, bránit mzdy, kolektivní vyjednávání a důchody“.
/10/ Londýnská deklarace (plný text v Příloze 1)
/11/ OECD Economic Outlook, Volume 2008/2, No. 84, December 2008
/12/ ECONOMIC POLICY COMMITTEE: EPC contribution to the Macroeconomic Dialogue at technical Level, Brussels, 20 January 2009, ECFIN/EPC/REP/50246 FINAL
/13/ Zpráva z jednání Makroekonomického dialogu na politické úrovni, konaná 9. února 2009 v Bruselu. Zpracoval Mgr. Zdeněk Málek. Interní zpráva ČMKOS, únor 2009.
/14/ Jan Keller: Soumrak sociálního státu, SLON, Praha 2006
/15/ European Commission: Interim Forecasts, January 2009
/16/ European Commission, István P. Székely, DGEFA: The Crisis takes its Toll, Recent economic developments, outlook and policy options, Jan 09. Powerpointová prezentace pro dopolední jednání.
/17/ European Commission, Karl Pichelman, DGEFA: The Crisis takes its Toll, Labour market developments and employment policy options, Jan 09. Powerpointová prezentace pro odpolední jednání.
Příloha 1
27. září 2008 se v Londýně konalo tzv. "Letní soustředění Evropské odborové konfederace (EOK)", zasedání, jehož se zúčastnili vedoucí představitelé členských odborových organizací EOK. Na tomto jednání byla přijata následující Londýnská deklarace - stanovisko EOK ke krizi kasinového kapitalismu. Dokument byl zaslán guvernérovi Evropské ústřední banky, předsedovi Evropské Komise, komisaři zodpovědnému za finanční otázky, předsedovi Rady ministrů financí EU (Ecofin) a ministrům financí členských států EU.
Londýnská deklarace: výzva ke spravedlnosti a rozhodné akci
Stanovisko Evropské odborové konfederace (EOK)
ke krizi kasinového kapitalismu
Mezinárodní finanční krize musí být bodem obratu a vyvolat úplnou změnu způsobu fungování finančního světa. Převažující model finančního kapitalismu je na pokraji zhroucení. Tento kapitalismus, osvobozený před 25 lety od jakékoliv kontroly, zejména v USA, byl dáván za příklad jako model hodný následování na celém světě. Choval se povýšeně vůči většině ostatních, které přitom zneužíval ve prospěch několika vyvolených, po letech velebení privatizace, deregulací a fungování trhů bez jakéhokoliv omezení.
Kasinový kapitalismus se nyní svými excesy dostal na samou hranici krachu a ohrožuje reálnou ekonomiku. Evropská ekonomika tak žije v obavách, že bude zasažena finanční tsunami, která přichází přes Atlantik, přestože je eurozóna dosud poměrně silná. Americká vláda velmi těžce shání stovky miliard dolarů, aby zachránila klíčové banky před jejich vlastní pošetilostí; úvěrová krize škrtí financování průmyslu, protože banky hromadí peníze na svoji záchranu. Recese je už na obzoru.
Řekněme to zcela jasně. Tuto krizi způsobila chamtivost a lehkomyslnost Wall Streetu, Londýna a dalších hlavních finančních center. Hlavní manažeři umožnili rozsáhlé spekulace na investice, kterému sotva rozuměli. Spekulanti ještě umocnili velké zvýšení cen ropy, potravin a surovin. Je mnoho těch, kdo ztrácejí. Jsou mezi nimi zaměstnanci finančního sektoru, ale všeobecně také důchodci, rodiny, dodavatelé, podniky shánějící investiční kapitál a my všichni daňoví poplatníci, kteří nyní pomáháme bankám z nesnází. Náklady na americkou záchranu jsou obrovské a zapojení ústředních bank po celém světě je již nyní značné. Bude trvat celé roky, než se peníze získají zpět, pokud k tomu vůbec dojde, a naše budoucí schopnost financovat kvalitní veřejné služby je vážně ohrožena.
Dnes jde o to, aby došlo ke skutečnému obratu. Nezodpovědnost bank, hedžových fondů a jim podobných nesmí již nikdy více přivést národy na pokraj bankrotu. Již nikdy nesmí být peníze daňových poplatníků použity k podpoře institucí, které stále vyplácejí tučné mzdy a odměny svým vrcholným manažerům. Již nikdy více se nesmí stát jediným cílem podniků hodnota akcií a s tím spojené odměny pro manažery. Nemůžeme si dovolit, aby se opakovala tato vážná nezodpovědnost, hamižnost a nedbalost.
EOK ve spolupráci s Mezinárodní odborovou konfederací, evropskou odvětvovou federací UNI-Europa, která zastupuje zaměstnance bankovního sektoru a dalších odvětví, pracuje na odborové reakci na tuto krizi. Již nyní je nám však jasné, že je naléhavě nutné přijmout opatření, a to:
- "injekce" veřejných financí do finančních institucí za podmínky, že bude nastolena veřejná kontrola a spolu s tím zajištěna zásadní změna chování;
- mnohem přísnější kontrolu nad tím, jakou kapacitu pro zadlužení mají finanční instituce, a zároveň posílení podílu vlastního kapitálu;
- účinnou regulaci na evropské a mezinárodní úrovni. To je nezbytné, protože rozsah globálního finančního kapitalismu přesahuje národní rámce. Je nezbytné ustavit evropskou ratingovou agenturu;
- vládní akci, která zajistí, že budou k dispozici fondy pro investování do reálné ekonomiky (průmyslu, zpracování surovin), do "zelených" technologií a tak vytvořených pracovních míst, do udržitelného rozvoje;
- pomoc pracujícím, kteří jsou krizí zasaženi, domácnostem, které jsou ohroženy vystěhováním, důchodcům, kteří jsou vystaveni riziku chudoby v pokročilém věku, podnikatelům, kteří hledají investiční kapitál. Je nespravedlivé, aby na zpackané situaci mohli vydělat hlavně ti, kdo ji způsobili;
- evropskou reakci na zpomalení, které probíhá v reálné ekonomice, aby nedošlo k finančním nepokojům, které by měly další dopady. A také je třeba se vyhnout návratu k přístupu "zachraň se, kdo můžeš, i na úkor ostatních" spočívajícímu v soutěžení v mzdové umírněnosti a ve snižování úrovně systémů sociální ochrany, což škodí pracujícím a jejich rodinám;
- naléhavě opět upoutat pozornost na veřejné politiky týkající se příjmových a mzdových nerovností. Tyto nerovnosti a pomalý mzdový růst vedou k ještě většímu zadlužování domácností prostřednictvím rizikových finančních operací.
EOK tedy vyzývá EU, aby bojovala za práva pracujících, za spravedlivé a důstojné mzdy, za stálá pracovní místa, za pevný systém kolektivního vyjednávání nezávislý na soudech a soudcích a jim nepodřízený.
Londýn 27. září 2008
Příloha 2
Seznam účastníků makroekonomického dialogu na technické úrovni
Brusel, 22. ledna 2009
Moderátor: C. Kastrop (EPC - Německo)
Zástupci členských států EU: Jiří Palán (za ČR)
F. Letier (za Francii)
L. Lindström (za Švédsko)
W. Ebert (za Německo)
M. Hildgen (za Lucembursko)
Zástupci Evropské centrální banky: H.J.Klöckers
M. Soudan
Pozorovatel za Radu EU: P. San José
Zástupci Evropské komise
DG ECFIN: I. P. Székely a K. Pichelman
DG ECFIN-EPC: A. Dias da Silva
DG EMPL: Radek Malý
Zástupci sociálních partnerů
odborových centrál: Donald Janssen (za ETUC)
Andrew Watt (za ETUI-REHS)
Emmanuel Mermet (za CFDT, Francie)
Mehrdad Payandeh (za DGB, Německo)
Jo Vervecken a René Johansen (za FGTB/ABVV, Belgie)
Tim Page (za TUC, United Kingdom)
Jaroslav Šulc (za ČMKOS, ČR)
Zaměstnavatelských svazů: M. Stocker, E. Sonntag, J. Frycklund, D. Croughan a M. Schwenke za BUSINESSEUROPE
E. Kitzmantel a S. Gori za CEEP
G. Huemer za UEAPME
[1] Pod názvem Už je tady KRIZE, ČMKOS. Edice SAP, 1/2009. Autoři Martin Fassmann, Tomáš Pavelka, Miloš Pick, Jaroslav Šulc, Luděk Toman a Jaroslav Ungerman. Leden 2009.
[2] ČMKOS, Rok 2008 – rok reformy, rok chudoby. Edice SAP, 2/2008. Autoři Helena Čornejová, Martin Fassmann, Hana Popelková, Tomáš Pavelka, Luděk Toman a Jaroslav Šulc. Únor 2008.
[3] ČMKOS, Pokračující české reformy a nastupující světová ekonomická krize. Edice SAP, 3/2008. Autoři Martin Fassmann, Pavel Janíčko, Tomáš Pavelka, Vít Samek, Luděk Toman, Jaroslav Šulc a Jaroslav Ungerman. Červenec 2008.
[4] I deník PRÁVO, který není současné vládě dvakrát nakloněn, si teprve až v sobotu 7. února 2009, tedy v době, kdy už krize běžela možná čtvrtým měsícem, odvážil dát na první stranu titulek „S růstem je konec“, a podtitulek „Ekonomové přestali věřit v pozitivní vývoj ekonomiky“ …
[5] Studie byla dokončena v 8. kalendářním týdnu, tj. začátkem druhé poloviny února 2009.
[6] Seznam účastníků je v Příloze 2 na konci této studie.
[7] Tam, kde byl autor schopen odkázat na autorství, je proveden standardní odkaz na pramen informací, ze kterého bylo čerpáno. Seznam pramenů a použité litaratury je na konci studie.
[8] Originální znění podkladů je možné nalézt na serveru ČMKOS na adrese www.cmkos.cz
[9] Je třeba proto předpokládat, že v době, kdy se studie dostane k uživateli, bude nutně údajově zastaralá. I s tímto vědomím však byla dokončena, protože – aspoň doufáme – díky informacím v ní zachycených a podle možností dávaných do souvislostí snad čtenáři umožňuje se lépe v záplavě nových zpráv orientovat.
[10] V současných českých podmínkách jde spíše o přání, než realitu. Jestli ještě na podzim 2008 bylo jedním z témat jednání tripartity řešení deficitu až 200 tisíc pracovníků a možnostmi jejich získávání v Mongolsku, Vietnamu či postsovětských republikách, tak je známo, že již okolo Vánoc spousta těchto cizinců zůstala bez práce. Agenturní pracovníci, jak se eufemisticky nazývají novodobí otroci, kteří za vidinou práce v civilizované evropské zemi procestovali půlku zeměkoule a obvykle se na mnoho let se u příslušných agentur či u příbuzných doma zadlužili, a teď k dovršení vší životní smůly byli vyhozeni z ubytovny doslova na ulici. Nebýt televize, která pohotově zvedla veřejné mínění solidarizující s těmito bezbrannými lidmi bez peněz, bez znalosti českého jazyka, bez práce a nyní i bez střechy nad hlavou, tak byli ponecháni svému osudu, v horším případě by se stali z valné části ideální skupinou pro nábor mafie lidí pro nejméně honorovanou kriminální práci. Však také vždy bdělá česká Policie se už nechala slyšet, také nebezpečí tito nebožáci představují „pro všechny poctivé občany této republiky“ a jak nad nimi zpřísní dozor. Až pod tlakem veřejného mínění se vláda v polovině února rozhodla problém „řešit“ – nabídkou zpátečních letenek. Využilo jí asi 1 % cizinců. Licoměrnější vizitku „civilizovanosti“ a „úcty k lidským právům“ snad z České republiky směrem na východ už snad ani nešlo poslat…
[11] Dne 9. 2. 2009 se zástupce ČMKOS Zd. Málek zúčastnil jednání Makroekonomického dialogu na politické úrovni (MED), a to v delegaci EOK, kde byli zastoupeni J.Monks, jeho zástupce R.Hoffmann, ekonom EOK R.Janssen, Jean-Christophe Le Duigou z francouzské CGT-FO, Lena Westerlund ze švédské LO, Rudy de Leeuw, generální tajemník belgické FGTB, Claus Matecki z německého DGB. Jednání MED na politické úrovni řídil v rámci českého předsednictví EU ministr financí ČR. M. Kalousek. Přítomni byli také komisař J. Almunia, zodpovědný za finance, komisař V. Špidla, předseda eurozóny Jean-Claude Juncker a předseda ECB J.C.Trichet. Cílem jednání, bezprostředně navazujícího na Makroekonomický dialog na technické úrovni, jehož obsah jednání je předmětem této studie, bylo konzultovat s evropskými sociálními partnery situaci vyvolanou současnou ekonomickou krizí (blíže viz /13/).
[12] Tato část studie vznikala na přelomu ledna a února 2009, kdy ještě nebyla známa data za poslední čtvrtletí a odhady jsou predikovány pouze z kusých a neprovázaných dílčích informací v jednotlivých sektorech a odvětvích. Fakt zpožděných informací se tak stává jedním z prvních podnětů ke zdokonalení statistické služby ve smyslu zrychlení toku statistických dat ke zpracování, případně zpracování krátkodobých čtvrtletních prognóz již z dat za první dva měsíce.
[13] Podrobněji viz pramen /1/ v příloze.
[14] Srovnej blíže Londýnská deklarace: výzva ke spravedlnosti a rozhodné akci – Stanovisko Evropské odborové konfederace ke krizi kasinového kapitalismu. Plný text je v Příloze 1.
[15] Originály dokumentů jsou k dispozici na serveru www.cmkos.cz.
[16] A nejen tento – viditelný důsledek – zmíněná praxe měla. K tomu nutno domyslet i všechny důsledky, které sebou ponese případné vypouštění této cenové bubliny. V tom – v obnově rovnováhy hmotné a hodnotové stránky globálního reprodukčního procesu – je však i podstata nalezení východisek z krize a správného odhadu hloubky poklesu i délky jejího trvání, respektive nalezení „čarovného proutku“, který otočí očekávání z „pesimismu“ do „optimismu“.
[17] Převzato ze stanoviska Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropské radě „Plán evropské hospodářské obnovy“. KOM(2008) 800, text v konečném znění, Brusel, 15. ledna 2009
[18] Volně přeloženo „úvěrová tíseň, nouze“, a to ve smyslu nouze (firem, domácností, obecně „klientů“ bank) o úvěry.
[19] Podrobněji ve druhé studii Pokračující české reformy a nastupující světová ekonomická krize, příspěvek pod názvem Nebezpečí světové ekonomické krize a její dopad na Českou republiku.
[20] Pokud jde o vývoj v České republice u domácností, odkazujeme na výše zmíněnou studii Rok 2008 – rok reformy, rok chudoby, viz příspěvek Luďka Tomana. Novější informace zachycuje studie Drahomíry Dubské: Úspory a zadluženost: Ocitly se české domácnosti v dluhové pasti? Český statistický úřad, červenec 2008
[21] Od jisté doby se této fikci říká „Potěmkinova vesnice“ a jde o univerzální a internacionální metodu zkreslení informací
[22] Finanční páka či pákový efekt finanční teorie a praxe vysvětluje jako cílenou spekulaci na zisk, ke které investor vedle vlastních použije i cizí peníze. Čím je podíl vypůjčených peněz v dané finanční investici vyšší, tím je i vyšší finanční páka. V praxi to funguje tak, že v případně kladného výsledku je při použití cizích peněz při investici docílený výnos absolutně dostatečně vysoký, aby bylo možné nejen vrátit půjčené peníze (případně zaplatit i mírný úrok z výpůjčky), a i tak zůstane masa zisku dostatečně vysoká. Slovo „páka“ je „vypůjčeno“ z fyziky, protože – obrazně – jde o stejný princip, kdy vzdálenost od konce páky k opěrce v poměru vzdálenosti od opěrky k místu působení páky určuje účinnost páky. Stejně jako ve fyzice i ve financích působí páka jak pozitivně, tak negativně (násobí se nejen zisky, ale i ztráty v případě, že spekulace nevyjde).
[23] Jde zejména o nezvládnutí operací s finančními deriváty CDS (credit default swaps).
[24] Po zkušenostech, kdy se podařilo do USA stahovat stovky miliard globálního finančního kapitálu a směrovat ho do tzv. technologických akciových titulů, především do sektoru informačních technologií, podařilo se nafouknout tzv. internetovou bublinu, kdy všichni načas bohatli z růstu cen těchto akcií, se scénář zopakoval na sektoru reality, kde se podařilo docílit stavu, že ceny domů a bytů rostly o 15 procent ročně, a investice právě sem znamenala příslib vysokého zhodnocení.
[25] Není možné jít zde do podrobností, proč právě LB vládní pomoc nezískala. Jisté však je, že sám fakt, že vláda USA tuto významnou banku nechala padnou (se všemi přímými důsledky), globální finanční trhy doslova šokovala. Vzniklá panika dosud neodezněla, nicméně mistrovský výkon P.R agentur dopady do veřejného mínění dobře tlumí, k runy na banky nedochází.
[26] Není ještě dost statistických dat k provedení úplného srovnání rozsahu a hloubky obou krizí. Nicméně již nyní je jisté, že pokud v roce 1929 dosahovala celková úroveň nesplacených úvěrů 160 procent tehdejšího HDP USA, tak v roce 2008 šlo již o 365 %, tedy o více než dvojnásobek (i v relativním porovnání). Viz Úspěchy zkrachovalého filozofa, Týdeník EURO, 6/2009, strana 32. Srovnej též poznámku pod čarou 16) výše.
[27] Viz Koncept řešení finanční krize v EU: Porovnání s přístupem evropských národních států USA, Česká spořitelna, Měsíčník EU aktualit 2009/65, únor 2009, s. 13.
[28] Srv. například inaugurační projev prezidenta Baracka Obamy.
[29] Pozoruhodná diskuze se vede zejména v Německu.
[30] Česká republika s tím má reálnou zkušenost. Stačí se podívat na začátek 90. let a na to, kdo zaplatil (v rychlé inflaci) náklady transformace. A jak vysoký je i po cca deseti letech nesplacený transformační dluh a o jak vysokou částku meziročně naskakuje.
[31] Na stranách 27 až 45.
[32] Masivní pomoc svým ohroženým bankám a pojišťovnám, a to ve více tranších, připravily vcelku kontinuálně jak Bushova, tak Obamova vláda v USA.
[33] Pády vládních koalic na Islandu či v Lotyšsku je třeba chápat jako součást nápravných opatření.
[34] Diskutuje se použití dalšího nástroje, a sice rozdělení celého balíku toxických aktiv do dvou skupin podle doby splatnosti: Přeceňovaly by se vždy jen ta část aktiv, u kterých nadchází termín splatnosti. Efekt je zřejmý – hraje se o čas.
[35] Připomíná to situaci z počátku 90. let u nás, kdy i jinak dobré firmy měly najednou existenční potíže ani ne tak kvůli vlastnímu podnikatelskému selhání, ale v důsledku problémů svých obchodních partnerů, tedy kvůli své druhotné platební neschopnosti. Tehdy jako dnes je výsledek stejný – nastává zoufalý boj o hotovostní peníze.
[36] O této tezi se vedla krátká polemika. Autor studie zastával názor, že je nutné rozlišit dva impulzy krize, a sice objektivní, daný charakterem tržní ekonomiky, pro kterou je cykličnost nástrojem řešení nabíhajících rozporů, a subjektivní, tedy v zásadě nesystémové selhání lidí či týmů, kteří přeexponovali míru rizika v honbě za ziskem, či se dopustili přímo zjevných podvodů. Zatímco první impulz je z principu neodstranitelný (byť se dají dobrým mixem konkrétních hospodářských politik utlumit extrémy jak přehřátého růstu, tak naopak prudkého ekonomického poklesu), impulz druhý částečně potlačitelný je, byť při enormní síle finanční oligarchie a jejího průniku do státní sféry si není důvod dělat velké iluze, úporná snaha o zachování vysokých platů, „zlatých padáků“, prebend v podobě tantiém a dividend je zřejmá. Pravdou ale je, že řada velkých případů zjevné finanční kriminality „bílých límečků“ byla dovedena až před soud a potrestána.
[37] Podrobněji viz /5/, stať Luďka Tomana.
[38] Tato druhá okolnost nebyla dál samostatně diskutována, šlo o konstatování faktu.
[39] V originále ”deleveraging”. Termín “leverage“ se používá pro „pákový efekt“ – viz poznámku 13 výše.
[40] Odhad při současném kursu cca 22 Kč za 1 USD.
[41] Dokonce to bylo dlouho vydáváno za hlavní důvod, proč česká vláda nemá důvod – na rozdíl od zahraničí – vyvíjet protikrizové aktivity, neboť českého bankovního sektoru se globální finanční krize nedotýká…
[42] Bankovní diplomatická mluva je někdy hodně nesrozumitelná. Z logiky věci plyne, že dosavadní postup byl přesným opakem „maximální možné opatrnosti“, jinak by nebyl důvod odepisovat přes 12 mld korun do ztrát.
[43] Při kurzu 28 korun za euro to je 12,040 mld Kč.
[44] Viz E15, pátek 13. února 2009, str. 14.
[45] Právě v tomto kontextu se ozřejmuje pravý důvod lobby vlastníků českých penzijních fondů, proč tak vehementně usilují o změnu zákona o penzijním připojištění. Ten jim nyní ukládá povinnost garantovat tzv. kladnou nulu v hospodaření fondů. Fakticky to znamená, že jim zákon ukládá, aby vcelku obratem doplňovali kapitál do majetku penzijního fondu v případě, že ten utrpí ztrátu v investování. Z této povinnosti se chtějí novým zákonem o penzijním spoření , nahrazujícím zákon o penzijním připojištění, elegantně vyvléci.
[46] Smutným faktem je, že finanční svět vnímá země SVE jako poměrně homogenní skupinu zemí, a příliš nerozlišuje mezi finanční bonitou Slovenska či Slovinska. Je to jako bychom chtěli, aby český finančník - investor diferencoval mezi finanční bonitou Severní a Jižní Dakoty.
[47] Tedy dodáváním hotovostí do finančních toků.
[48] Viz též ECONOMIC POLICY COMMITTEE, EPC contribution to the Macroeconomic Dialogue at technical Level, Brussels, 20 January 2009, ECFIN/EPC/REP/50246 FINAL. /12/
[49] Jde o účelovou nepřesnost ve vyjádření: Ti nejzasvěcenější velmi dobře věděli, nakolik je v derivátových instrumentech přeexponována míra rizika. Nicméně celý systém byl dlouhodobě motivačně nastaven tak, aby k porušování obezřetnosti vybízel svou orientací na krátkodobé zisky. Proto je krize tak plošná a hluboká.
[50] Viz informaci EIT ČMKOS 02/2009, kde je uvedena rezoluce EOK k Plánu evropské hospodářské obnovy přijatá v prosinci 2008 pod názvem Zachránit pracovní místa před depresí a deflací, bránit mzdy, kolektivní vyjednávání a důchody. /9/
[51] Viz pramen /8/ European commission, DGEFA: Labour market developments and employment policy options at the current juncture, Jan 09. Především tento zdroj se stal podkladem pro následující pasáže 3. části této studie.
[52] Dosavadní dějiny hospodářského vývoje mají pro tuto variantu bohužel pesimistickou prognózu, kterou lze ve zkratce vyjádřit jako “…oč později krize začala, o to déle trvá a později i skončí”.
[53] Odtud po mohutném otřesu tamního finančního sektoru je lépe rozumět zprávě, že vlna podzimního propouštění právě tam zasáhla zřejmě historicky nejvzdělanější segment pracovních sil v moderních dějinách.
[54] Zkratka p.b., tj. procentní bod se používá v případě porovnání dvou procentuálně vyjádřených hodnot..
[55] V tomto kontextu třeba vnímat „rozpaky“ německé vlády nad úsilím některých zemí SVE dosáhnout vyšší otevřenosti německého trhu práce pro své občany.
[56] Z čistě metodického hlediska se ukazuje, jak ošidné je zkoumat jednotlivá národní data o nezaměstnanosti aniž jsou dobře podchyceni ať krátkodobí pendleři, či osoby, které za prací do sousedních zemí vyjíždějí ve statisticky významnějších počtech (v řádech milionů osob jako třeba u Poláků). Pokud by byly do údajů zapracovány (třeba v doplňkové tabulce) i počty osob představujících tzv. „exportovanou nezaměstnanost“, získal by se bezpochyby mnohem ucelenější pohled na tuto důležitou sociálně ekonomickou kategorii.
Totéž platí o vyčíslování počtu zaměstnaných. Pokud se původní „hrubé“ údaje neočistí o počty osob se zkrácenými úvazky, o propočtu skutečného počtu pracovních hodin, pak není možné mít o tomto výrobním faktoru dostatečně vypovídající informaci.
[57] Blíže viz zpravodaj EIT ČMKOS 02/2009, kde je uvedena rezoluce EOK k Plánu evropské hospodářské obnovy přijatá v prosinci 2008 pod názvem Zachránit pracovní místa před depresí a deflací, bránit mzdy, kolektivní vyjednávání a důchody. Viz /9/.
[58] Ekonomové mluví o time-lag, neboli o „časovém skluzu“, o „časovém zpoždění“.
[59] O toto „nárazníkové pásmo“ se vede dlouhodobě poměrně ostrý střet mezi vládou, firmami a zaměstnanci. požadavky posledně jmenovaných jsou v protikladu a vláda jen lavíruje. Odtud liberální teorie o škodlivosti „nepružného“ trhu práce (škodlivého jak pro koho).
[60] Jde o strukturální nezaměstnanost, případně strukturálně různě pracovními silami (v poměru k počtu pracovních míst) nasycené či poddimenzované obory.
[61] Přesto německá, či rakouská vláda i další nadále zčásti své trhy práce před cizinci protekcionisticky brání.
[62] Záporné stanovisko k této variantě následně tlumočil i příslušný eurokomisař Vladimír Špidla, stejně jako na posledním jednání tripartity 19. února 2009 ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas.
[63] Většina zemí má problém s finanční bilancí svého důchodového účtu, kde případy předčasných odchodů do důchodu stále více penalizuje. I tak tuto formu volí v ČR nyní asi třetina nových důchodců (před cca pěti lety to byla více, než polovina).
[64] Do kritické fáze se dostává český penzijní systém, protože právě na konci tohoto desetiletí nabývá nároku na starobní penzi silná generační skupina narozená po skončení II. světové války, zatímco na straně nových plátců se systém musí vyrovnávat s dramatickým poklesem porodnosti z počátku 90. let. Finanční bilance důchodového účtu tak bude inkasovat nejdramatičtější zhoršení za celou dobu existence jak na straně zdrojů (méně plátců pojistného), tak výplat (nárůst příjemců dávek). Dalšími ranami oslabujícími rovnováhu systému je zastropování odvodů, či návrh na snížení pojistného, byť omezeného na dva roky. Bohužel na roky krizové.
[65] Typická je v tomto směru diskuze ohledně šrotovného, že si ČR vystačí a bude profitovat s jeho zavedením jen v Německu, protože Němci přece preferují levné „české“ Fabie.
[66] Převzato s minimálními úpravami z interního zpravodaje EIT ČMKOS 02/2009, kde je uvedena rezoluce EOK k Plánu evropské hospodářské obnovy přijatá v prosinci 2008 pod názvem Zachránit pracovní místa před depresí a deflací, bránit mzdy, kolektivní vyjednávání a důchody. Viz /9/.
[67] Parafráze s Rooseweltovým New Deal jako protikrizovým nástrojem použitým ve 30. letech v USA.
[68] ) Přiměřená a diferencovaná podpora příjmů musí být poskytnuta především nejvíce postiženým skupinám, na které již dopadlo či dopadá hospodářské zpomalení. Role stávajících aktivačních programů by měla být posílena. Týká se to daňových úlev u osob s nízkou mzdou, či rozšiřování sociálních sítí v zemích, kde jsou tyto sítě omezené, zejména pokud jde o pokrytí domácnosti v různých sociálně složitých situacích, zejména kdy ztratí významnou část běžných příjmů a nemají za ně náhradu. Jde o cestu, jak pomoci zmírnit sociální dopady krize, podpořit spotřebitelské výdaje a současně ochránit rodiny před finančními ztrátami (exekuční řízení, propadnutí zástav při neschopnosti splácet závazky apod.). Pozornost nutno věnovat dočasnému prodloužení (nejspíše pro roky 2009 a 2010), zákonné doby trvání pojištění v nezaměstnanosti, a to zejména v těch zemích a u těch skupin na trhu práce, kde je toto pojištění v současnosti omezené. Motivace k práci by měla být podporována také u skupin zaměstnanců, kteří vůbec nikdy nepředpokládali, že by byli někdy krizí zasaženi a nejsou na novou situaci mentálně připraveni (nejde jen o ztrátu příjmu, ale i rodinné, či společenské prestiže apod.).
[69] Úprava pracovní doby v souladu s potřebami produkce může být důležitým zdrojem pro pružné nasazení pracovních sil (v závislostech na případném oživení poptávky po produkci firmy, pokud ovšem nepovede k neúměrnému zvýšení jednotkových nákladů práce.
[70] Evropské integrované hlavní směry radí členským státům, aby udržovaly vývoj mezd „v souladu se stabilitou cen a zvýšením v trendu produktivity“. To neobsahuje nulový nebo negativní růst mezd.
[71] Porada G7, konaná 22. února 2009 v Berlíně, tento požadavek podpořila.
[72] Neplést s Washingtonským konsensem z počátku 90. let minulého století, který se stal jakýmsi katechismem pro postup privatizace, deregulace a transformace v zemích střední a východní Evropy. V mnohém jde o naprosto protichůdná stanoviska, a s jistou nadsázkou je možné říci, že Washingtonská deklarace řeší problémy způsobené Washingtonským konsensem.
[73] Bylo příznačné, že v České republice vládě nakloněná médie (o koaličních politicích ani nemluvě) ještě nedávno nepokrytě jásala nad zprávou, že i v posledním čtvrtletí 2008 český hrubý domácí produkt pravděpodobně dál vzrostl (předběžné odhady ČSÚ mluví o + 1,0 % růstu ve srovnání se 4. čtvrtletím předchozího roku). Zdůrazňovali, jakýže to je skvělý kontrast se zeměmi, v nichž už se ekonomický růst zastavil, či dokonce tam dochází k poklesu. Prosincové či lednové údaje za průmysl, stavebnictví, dopravu, nákupy v obchodě, v nezaměstnanosti už jsou ve dvouciferných hodnotách, bohužel záporných. Můžeme proto jen trnout, jak budou vypadat celková data za 1. čtvrtletí tohoto roku.
[74] Srv. Jan Keller: Soumrak sociálního státu, SLON, Praha 2006 a práce především Miloše Picka.
