Jste předsedkyní švédských odborů Lo (Landsorganisationen), které mají přes dva miliony členů. Také jste se setkali se snahou odbourat sociální jistoty pracujících v souvislosti s nynějším náporem neoliberálních teorií, jak se to děje zejména ve střední Evropě?

Ano, samozřejmě, že jsme se s touto snahou rovněž setkali. Naše současná vláda je totiž konzervativní. Jednou z prvních věcí, kterou vláda uskutečnila, byla změna systému sociálních dávek. Konkrétně změnila systém dávek v nezaměstnanosti. Pro nezaměstnaného je nyní mnohem horší získat dávku v nezaměstnanosti, než tomu bylo dříve. A navíc tyto dávky jsou i podstatně nižší, než tomu bylo před touto reformou sociálního systému.

Dalším opatřením vlády bylo vytvoření tzv. rehabilitačního řetězce, tedy období, kdy jste z důvodu nemoci, a třeba i mateřské dovolené, nuceni opustit své stávající pracovní zařazení v nějaké firmě či instituci a po uplynutí této doby byste měli nastoupit buď zpět, anebo na jiné místo. Zdánlivě to pro dlouhodobě nemocné může znít velmi příjemně, že vláda vytvořila program, v jehož rámci se o ně stát postará. Ale ve skutečnosti je to složitější. A pro dlouhodobě nezaměstnané i horší. Protože, jestliže jste na nemocenské třeba půl roku, a jestliže se zároveň nemůžete dostat zpět na své původní místo, máte právo získat nové místo. To je v pořádku. Nicméně ti, kteří nejsou schopní se sami uplatnit na trhu práce a jsou přitom nemocní, nedostanou podle tohoto systému nemocenské dávky, ale pouze podporu v nezaměstnanosti. Navíc je to pro ně špatné i z toho hlediska, že mají potom jen nepatrnou šanci získat nové zaměstnání.

Dalším opatřením vlády v sociální oblasti bylo výrazné snížení daní. Ovšem toto opatření vláda přijala v době, kdy švédská ekonomika se ubírala dobrým směrem. Nyní jsme však již v době ekonomické krize, v době recese hospodářství. Všichni zaměstnanci teď cítí ten obrovský tlak, který je na ně v pracovním procesu kladen, a kdy hrozí ztráta pracovních míst. V současné době je postavení odborů mnohem těžší, než tomu bylo v předcházejícím období, než vypukla recese.

Proto se konají setkání odborářů z celé EU s cílem podpořit vzájemný dialog mezi jednotlivými odborovými svazy?

Je skutečně velmi potřebné, aby se sociální dialog mezi odboráři konal v rámci celé Evropy. Jde o to, že musíme mít jednotnou strategii a taktiku postupu vůči orgánům EU v Bruselu. Jen tak můžeme prosadit naše požadavky. Mimochodem v současné době vyjednáváme s příslušnými institucemi EU revizi směrnice EU o rodičovské dovolené. Jde nám o to, aby i v těch zemích, v nichž jsou sociální jistoty na nižší úrovni, než je tomu ve vyspělejších zemích EU, byly obdobné podmínky, jako mají právě v těchto zemích. Proto také plně oceňuji, že se konají tato setkání, jako je toto v Praze. Přispívá to k vzájemné výměně názorů a koordinaci společného postupu.

Mimochodem je také potřebné si říci, že tato krize, kterou v současné době prožíváme, jednou musí skončit. A je potřebné vytyčit takové postupy a přijmout taková opatření, aby se tyto krize neopakovaly. Doufám, že konce této krize při společném postupu Evropské unie nakonec dohlédneme.

Hovořila jste o volném pohybu pracovních sil v rámci EU. Řekla jste, že podmínky pro občany EU musejí být stejné pro všechny. Ale jaké máte například zkušenosti s lidmi přicházejícími z třetích zemí?

Přijede-li do Švédska pracovat člověk, který má zajištěnou práci v rámci tzv. oficiálního sektoru, jak my to u nás nazýváme, tak má podle platných předpisů a směrnic Mezinárodní organizace práce právo na stejnou mzdu jako švédští zaměstnanci. Má právo na stejné pracovní podmínky jako oni. Tito zahraniční pracovníci jsou tak lépe chráněni než pracovníci, kteří toto zajištěno v rámci oficiálního sektoru nemají. A pokud jde o zahraniční pracovníky, kteří toto oficiální zajištění nemají, musíme to řešit obdobným způsobem jako v jiných zemích. Nechci to nazývat přímo černým trhem, ale u nás tomu říkáme, že jde o neformální či stínovaný, tak jak u vás tomu říkáte šedá zóna.